Povídka o sedmi oběšenýchANDREJEV, Leonid Nikolajevič a Bořivoj PRUSÍK. Povídka o sedmi oběšených. V Praze: Nakladatelské družstvo Máje, 1909. (rusky Рассказ о семи повешенных, podle předrevolučního pravopisu Разсказъ о семи повѣшенныхъ) je novela Leonida Nikolajeviče Andrejeva, která zachycuje poslední dny lidí odsouzených k smrti oběšením. Dílo bylo napsáno v roce 1908 a tehdy také poprvé vydáno v almanachu od vydavatelství „Šipovnik“. Brzy bylo dílo „O sedmi sedmi oběšených“ přeloženo do mnohých jazyků, např. do hebrejštiny, estonštiny, bulharštiny, lotyšštiny, italštiny, němčiny, švédštiny, tatarštiny, arménštiny, polštiny, angličtiny, rumunštiny, francouzštiny, španělštiny, nizozemštiny a dalších; kniha byla vydávána ve velkých nákladech a měla značný úspěch jak v Rusku, tak i v zahraničí. Po nějaké době se Andrejev vzdal všech autorských práv, které se na toto dílo vztahovaly.
Andrejev založil ústřední psychologický konflikt své povídky na střetu mezi „instinktem života“ a „instinktem smrti“. Kritiky byla vysoce oceněno téma ostré existencipnální problematik, otevřený protest proti trestu smrti a patetický projev vůle k životu.
Existuje i názor, že tento příběh inspiroval pět srbsko-bosenských nacionalistů, včetně Gavrila Principa, k atentátu na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda 28. června 1914, jenž vedl k vypuknutí první světové války.
Andrejev dílo věnoval Lvu Nikolajeviči Tolstému.
Napsání Leonid Andrejev napsal povídku v extrémně krátkém čase, což pro něj bylo neobvyklé, protože si většinou proces psaní předem plánoval a každé dílo pečlivě zvážil. Důvodem byly jednak obavy veřejnosti způsobené ostře sledovaným případem „Létajícího bojového oddílu Severní oblasti“, kdy se zprávy o zatčení a popravě mladých revolucionářů šířily jako požár po hlavním městě Petrohradě a aktivně se o nich diskutovalo na všech úrovních společnosti a také osobní zkušenosti spisovatele, který se nepřímo seznámil s nedávno odsouzenými a popravenými členy Svobody lidu, horlivě podporoval jejich názory a sebeobětování a zároveň truchlil nad jejich smrtí.
Podle původní myšlenky autora, která se odráží v návrhu díla, měl být hlavní postavou Verner, který by plně ztělesňoval autorův humanistický patos; to lze snadno vysledovat v kapitole „Mluvím z hrobu“, která nebyla zahrnuta do finální verze povídky, v níž je Vernerův dopis na smrtelné posteli prezentován s „výzvou ke všem lidem“ a „vášnivým protestem proti trestu smrti“.
Po měsíci intenzivní práce na díle, 16. března 1908, měl Andrejev hrubý návrh „příběhu“ a již 5. dubna nový příběh přečetl ve svém petrohradském bytě přátelům a známým; byli mezi nimi i revolucionáři, např. Nikolaj Morozov a Nikolaj Starodvorskij, kteří byli dříve odsouzeni k smrti, ale následně dostali mírnější trest.
Kritika Ve svých pamětech osobního tajemníka Nikolaj Guseva se spisovatel Lev Tolstoj obecně vyjadřoval špatně o Andrejevově díle a považoval ho za příliš „falešné“ a „odporné“ vzhledem k tomu, že je popisováno „téma smrti a oběšení“.
Spisovatel a publicista Maxim Gorkij poukázal na naprostou lhostejnost odsouzených revolucionářů k „činům, za které jdou na šibenici“, což vytváří dojem, že „hrdinové příběhu prožili své životy neuvěřitelně nudně“ a „nemají jediné živé spojení mimo zdi vězení a přijímají smrt stejně jako beznadějně nemocný člověk lék“.
Ruský literární kritik a publicista Dmitrij Filosofov, který sledoval rostoucí počet případů trestu smrti v zemi, nadšeně hovořil o díle jako o „pravém díle lásky“ a všímal si, že je „prostoupeno paprsky náboženského osvícení“.
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Knihy z roku 1908