náhled|Pohled na Baalbek, konec 19. století Archeologie v Libanonu zahrnuje tisíce let historie od nejstaršího paleolitu, přes období fénické, římské, arabské, osmanské a křížové výpravy.

Významné nálezy a archeologické lokality náhled|Sarkofág krále Ahirama, Národní muzeum v Bejrútu V Libanonu se nachází několik významných paleolitických nalezišť spojených s neandrtálci. Patří mezi ně Adlún, Chekka Jdidé, El-Masloukh, Ksar Akil, Nahr Ibrahim a Naame.

Další známé libanonské archeologické naleziště je Byblos, starověký fénický přístav, kde byla objevena hrobka krále Ahirama a také královské nápisy. Starověký fénický nápis na sarkofágu krále Ahirama pochází z období mezi 13. a 10. století př. n. l. V Byblosu, stejně jako na archeologických nalezištích v Baalbeku, Týru, Sidónu a Tripolisu, byly nalezeny artefakty, jež naznačují přítomnost knihoven sahajících až do období klasického starověku.

Kamenné industrie a archeologické kultury Mladopaleolitická industrie v Libanonu vykazovaly podobnosti s chelleo-acheuléenem, acheuléenem, tayacienem (tabunian Francise Clarka Howella) a také s tayacio-levalloiskou a raně levalloiskou technikou. Tyto industrie lze rozlišit s určitou opatrností, neboť levalloiská technika a acheuléen mohou být zaměněny s neolitickou kulturou Qaraoun. Mezi možné středopaleolitické industrie patří amudská (předaurignacká), raný jabrudián (acheulio-jabrudián), jabrudián, mikrolevalloiská technika nebo mikromoustérien, levaloiská technika, moustérien a levalloiso-mousterian. Pro Ksar Akil a Ras El Kelb existuje radiokarbonové datování.Lorraine Copeland; P. Wescombe (1965). Inventory of Stone-Age sites in Lebanon, S. 40-43 Různé další industrie byly považovány za typologicky podobné těmto, spolu s jednou popsanou Henrim Fleischem v roce 1962, která se konkrétně týká "horských lokalit", pro které byla kultura mayroubien definována podle typového naleziště Mayrouba.Fleisch, Henri., Les stations préhistoriques de montagne au Liban, VI' Congrès de l'UlSPP (Rome, 1962)

R. Neuville a Dorothy Garrod rozdělili mladý paleolit v Libanonu do šesti fází na základě stratifikovaných nalezišť v okolních oblastech. První fáze má emirské a přechodné varianty, druhá fáze byla pravděpodobně doložena v Ksar Akil.Howell, F., Upper Pleistocene Stratigraphy and Early Man in the Levant, Proceedings of the American Philosophical Society, vol. 103, 1959. Třetí a čtvrtá fáze byly podle jeskyně Antelias označeny jako spodní a svrchní levantský aurignacién. Pátá fáze je atlitická, pravděpodobně se vyvinula ze čtvrté fáze.Garrod, D., The Natufian Culture ; the life and economy of a Mesolithic People of the Near East. Proceedings of the British Academy, vol 43, 1957. Šestá fáze je identifikována jako Kebaran, u které existuje mnoho variant seskupení založených na lokalitě.

Několik raně neolitických (podobných neolitickému anciénu z Byblu nebo Amuq A) lokalit objevila Diana Kirkbride v roce 1964 v údolí Bikáa a zmiňoval se o nich i James Mellaart v roce 1965.Mellaart, James., Earliest Civilizations in the Near East, Thames and Hudson, London, 1965. Maurice Dunand rozdělil neolit v Libanonu na tři etapy na základě stratifikovaných úrovní v Byblosu. První dvě etapy, Néolithique Ancien a Néolithique Moyen se vyznačovaly ekonomikou založenou na kombinaci lovu a zemědělství, zatímco Néolithique Récent vykazoval posun k zemědělství, o čemž svědčí menší počet hrotů šípů a více brusných nástrojů a srpových čepelí.

V Libanonu byly nalezeny různé další neolitické indutsrie, jako například trojboký neolit a pastýřský neolit. Henri Fleisch objevil a nazval pastýřskou neolitickou industrii z údolí Bikáa a naznačil, že ji mohli používat nejstarší kočovní pastevci. Datoval tuto industrii do epipaleolitu neboli předhrnčířského neolitu, protože evidentně nejde o paleolit, mezolit ani o hrnčířský neolit.Fleisch, Henri., Notes de Préhistoire Libanaise : 1) Ard es Saoude. 2) La Bekaa Nord. 3) Un polissoir en plein air. BSPF, vol. 63.

Jedna obzvláště silná kultura, kterou jezuitští archeologové v Libanonu identifikovali na více než čtyřiceti nalezištích, se nazývá kultura Qaraoun. Tato kultura existovala na úsvitu zemědělství bez keramiky a její příslušníci vyráběli těžké neolitické pazourkové nástroje, jako jsou sekery a krumpáče, určené pro práci se dřevem, jako byly například cedry libanonské (Cedrus libani). Typovým nalezištěm je Qaraoun II, které se nachází v blízkosti přehrady El Wauroun, hory Hermon a Aaihy.

Jacques Cauvin rozdělil eneolitu na základě stratifikovaných úrovní v Byblosu do dvou období, Énéolithique Ancien a Énéolithique Récent. Toto rozdělení je do značné míry poznamenáno rozdíly v keramice, spíše než v pazourcích, s několika významnými výjimkami, jako jsou vějířovitá škrabadla. V údolí Bikáa a Akkarské nížině existuje velké množství tellů s nálezy z rané doby bronzové či starších, včetně jednoho pod Velým nádvořím před Jupiterovým chráměm v Baalbeku.Bulletin du Musée de Beyrouth, Volume 18, 1965.

Archeologické průzkumy a datování prehistorických nalezišť Popisy některých tellů v údolí Bikáa publikovali v roce 1933 A. Jirku, v roce 1948 L. Burkhalter a v roce 1954 A. Kuschke. V roce 1956 publikoval Bernard Geze mapu tohoto údolí s vyznačením padesáti tellů.Jirku, A., Neue Forschungen in Syrien und Palästina. Zeitschrift der Deutschen Morgenlandischer Gesellschaft, vol. 86, S. 170, 1933.Burkhalter, L., Bibliographie Préhistorique - Inventaire, Bulletin du Musée de Beyrouth, vol. 8, 1948.Burkhalter, L., Bibliographie Préhistorique - Cartes et bibliographie, Bulletin du Musée de Beyrouth, vol. 9, 1949.Kuschke, A., Beiträge zur Siedlungsgeschichte der Bika'. Zeitschrift der Deutschen Palastina-Vereins, vol. 70, S. 104-129, 1954 (pokračování in vol. 71, S. 97-110, 1955-56). Další rozsáhlý průzkum libanonských tellů byl proveden v letech 1965 až 1966, přičemž Lorraine Copeland a Peter Wescome zaznamenali 88 tellů a četné povrchové lokality. Shromážděné materiály byly předloženy k vyjádření a identifikaci "skupině expertů", jejíž součástí byli i Diana Kirkbride, Jacques Cauvin, Henri de Contenson, Maurice Dunand, Francis Hours, Henri Fleisch, Robert John Braidwood, Ralph Solecki, W. J. van Liere, G. L. Harding, H. Balfet, Olga Tufnell, Brian Gregor a Ziyad Beydoun.L. Copeland; P. Wescombe (1966). Inventory of Stone-Age Sites in Lebanon: North, South and East-Central Lebanon, S, 16 & 17. Impr. Catholique. Retrieved 1 January 2012.

Chrámy v Libanonu V Libanonu se nachází rozmanitá škála ruin a pozůstatků starověkých řeckých a římských chrámů. Hlavní lokalitou je komplex v Baalbeku, včetně Jupiterova chrámu a mimořádně dobře zachovalého Bakchova chrámu. Předpokládá se, že místní vesnice se pokoušely vytvořit podobné chrámy pro širokou škálu bohů, a tak po celé krajině zanechaly starověké svatyně a pozůstatky. To vedlo k tomu, že samotná země je označována jako "muzeum pod širým nebem". George F. Taylor rozdělil chrámy Libanonu do tří skupin. Jedna skupina označuje chrámy libanonské pobřežní nížiny u pohoří Libanon, druhá skupina chrámy v údolí Bikáa a další oblast se silnou koncentrací chrámů byla definována jako chrámy hory Hermon.

Škody na archeologických nalezištích v Libanonu náhled|Bakchův chrám Během libanonské války v roce 2006 byla v důsledku izraelského bombardování v Libanonu poškozena řada archeologických nalezišť, včetně památek na seznamu světového dědictví. UNESCO zahájilo průzkum škod na lokalitách v Libanonu poté, co mezinárodní archeologická komunita, včetně ředitele Britského muzea Neila MacGregora, naléhala na vyšetření dopadů bombardování na "jednu z nejbohatších zemí planety na kulturní dědictví". Tým expertů UNESCO zjistil, že nejzávažnější škody v důsledku konfliktu byly způsobeny na lokalitě světového dědictví Byblos, kde ropná skvrna v důsledku útoku na palivové nádrže v elektrárně Jiyehu zašpinila kameny u paty dvou středověkých věží přístavu a další archeologické pozůstatky ležící na pobřeží. Mounir Bouchenaki, generální ředitel Mezinárodního centra pro studium ochrany a restaurování kulturních statků (ICCROM), odhadl, že ruční čištění postižených oblastí by trvalo osm až deset týdnů při práci 25 lidí, což by v nákladech vyšlo na 100 tisíc amerických dolarů.

Mise rovněž zjistila, že hlavní prvky lokality světového dědictví v Týru, jako je starověký římský hipodrom a vítězný oblouk, nebyly poškozeny, ale fresky v římské hrobce na této lokalitě se uvolnily, pravděpodobně v důsledku vibrací způsobených bombami. Bylo také oznámeno, že lokalita světového dědictví Baalbek nebyla bombami poškozena, s výjimkou pádu jednoho kamenného bloku a rozšíření trhlin na překladech v chrámech Jupitera a Bakcha, pravděpodobně v důsledku vibrací z blízkých dopadů bomb. Mise také poznamenala, že bombami byly poškozeny také bazar a některé staré domy ve Starém městě Baalbek, které nebyly součástí památky zapsané na seznamu světového dědictví.

Na tiskové konferenci, na které byly odhaleny výsledky průzkumu, informovala Françoise Rivière, zástupkyně generálního ředitele UNESCO pro kulturu, o úsilí UNESCO během bojů i po nich upozornit obě strany na jejich závazky chránit kulturní dědictví, které je chráněno Haagskou úmluvou o ochraně kulturních statků v případě ozbrojeného konfliktu, jejímiž smluvními státy jsou Libanon i Izrael.

Také zvýšení tempa urbanizace v Libanonu vyvolalo v médiích rozruch ohledně problémů týkajících se bejrútského hipodromu a fénického přístavu v Bejrútu. Nevládní organizace, jako je Asociace pro ochranu libanonského dědictví, organizovaly veřejné demonstrace a spolupracovaly s kulturními aktivistickými skupinami, jako je Save Beirut Heritage, s cílem zvýšit povědomí o ochraně kulturního dědictví v zemi.

Kromě zdůrazňování hodnoty spolupráce a multidisciplinárního přístupu k ochraně kulturního dědictví, měl by být kladen velký důraz i na navracení nelegálně obchodovaných libanonských artefaktů.

Odkazy

Reference

Externí odkazy