Ico Parisi, vlastním jménem Domenico Parisi (23. září 1916 Palermo – 19. prosince 1996 Como) byl italský architekt a designér. Patřil k nejvýznamnějším stylistickým osobnostem italského nábytkového designu 50. let 20. století. Parisi se považoval za „renesančního umělce“, který se zajímal o všechny formy umění stejně: během své více než padesátileté tvůrčí kariéry působil jako architekt, průmyslový designér, malíř, dokumentarista, fotograf a autor instalací.
Život Ico Parisi se narodil roku 1916 v Palermu, Eduardovi a Olimpii Volpesovým. Ve věku tří let se s rodinou přestěhoval do Coma, kde navštěvoval základní školu. Na břehu jezera Como se nacházejí jeho nejvýznamnější a nejslavnější architektonické stavby. V roce 1935 vystudoval stavebnictví a absolvoval praxi v ateliéru u nejvýznamnějšího architekta italského racionalistického období, Giuseppe Terragniho. V roce 1937 vytvořil fotografickou studii Casa del Fascio pro časopis Quadrante, která poznamenala celý Parisiho výzkum „meditace nad odkazem a rozpory obrovského bohatství myšlenek a forem, které tvoří zkušenosti mistrů“.
V květnu 1937 se konala Koloniální výstava ve Villa Olmo v Comu, která představovala významnou příležitost pro zviditelnění mladých profesionálů v oblasti architektury a designu. Parisi spolu s Fulviem Cappellettim, Giovannim Galfettim a Silviem Longhim vytvořili několik klíčových prvků výstavy, včetně:
Signální věž u vchodu Čestná síň Místnost pro přípravu na válku
Tyto prvky kombinovaly architekturu, fotografii a grafiku, což přispělo k úspěchu celé akce. Na základě pozitivního výsledku spolupráce na výstavě se mladí profesionálové rozhodli založit skupinu Alta Quota. V rámci této skupiny Parisi začal vyvíjet své první designové projekty, mezi které patří:
Scénografie pro Teatro Sociale v Comu (1937-1940) Zařízení pro hedvábnické továrny Sacchi v Comu (1940) Nerealizovaná díla racionalistické povahy, jako například dům pro herečku Alidu Valli v roce 1939.
V roce 1940 se skupina Alta Quota rozpadla. Parisi byl povolán do vojenské služby a účastnil se tažení ve Francii, Jugoslávii a Rusku jako poručík mostního inženýrského sboru. Z tohoto období pochází několik kreseb a fotografií, které dramaticky interpretují životní podmínky na frontě.
V roce 1943 byl Parisi propuštěn z armády a vrátil se do Coma, kde obnovil svou profesionální činnost a věnoval se designu nábytku v dialogu s řemeslnými tradicemi výroby nábytku v Cantù a Brianze. náhled|Křeslo Model 813 "Uovo" (Vejce). Foto Paolo Monti. Jeho činnost, charakteristická neustálým experimentováním, spočívá v neúnavném výzkumu v oblastech architektury, umění a designu. V letech 1948 až 1950 se věnoval studiu nábytkových prvků. V roce 1948 založil se svou manželkou Luisou Aiani, projektantkou a designérkou, studio La ruota. Manželský pár vytvářel nejen designové objekty a architektonické struktury, ale také vyráběl šperky a dekorativní předměty ze skla a keramiky. Jedno z jejich nejslavnějších děl je vejčité křeslo Model 813 "Uovo" (Vejce), navržené v roce 1951 pro slavnou továrnu Cassina. Spolupráce s touto továrnou byla pro studio La ruota úspěšná především v roce 1955, kdy byly modely židlí Model 691 a Model 839 Parisi nominovány na prestižní cenu Compasso dOro. Jednalo o Stejně populární byl i rozebíratelný nábytek vyrobený společností MIM ( Modern Italian Furniture ) a věnovaný slavným italským místům, jako například knihovna Lerici, postel Ischia a konferenční stolek Sestri. Menší, ale stejně důkladné a funkční objekty byly v 60. letech 20. století navrženy pro firmy Lamperti a Stildomus Selezione. Ico a Luisa Parisi ve své tvorbě kombinovali eleganci, organické tvary a funkčnost, což je typické pro tehdejší italský design. Studio ukončilo svou činnost v roce 1995.
V oblasti designu měly zásadní vliv na Parisiho zkušenosti setkání s Bruno Munarim a Luciem Fontanou (1951) a Fausto Melottim. Absolvování studia architektury na Polytechnické univerzitě v Lausanne v roce 1950 znamenalo začátek zralejší a osobnější fáze Parisiho tvorby, kritické vůči racionalistickým vlivům jeho mladického vzdělání a zaměřené na téma bytového designu a potenciální integrace umění. V prvních domech, které Parisi navrhl pro buržoazii v Comu, se vždy spoléhal na spolupráci malířů a sochařů, jako byli Mario Radice, Fausto Melotti a Umberto Milani, jejichž díla projekt sémanticky doplňovala.
V roce 1954 získal Ico Parisi zlatou medaili na Milánském trienále X za dílo Padiglione soggiorno se Silviem Longhim a Luigim Antonietti. V roce 1957 představil na výstavě Colori e forme della casa d'oggi dílo Casa per vacanze, které vzniklo ve spolupráci s Manlio Rho, Francescem Somainim a Gianem Paolem Allevim.V rámci rozvoje své tvůrčí činnosti se Parisi zúčastnil Benátského bienále (1976), kde veřejnosti představil svou instalaci s kreativními prvky performance artu.
Ico Parisi zemřel 19. prosince 1996 v Como.
Díla Projekty, na kterých se podílel:
Biniho dům v Comu (1952), se Somaini a Radice Parisiho ateliér a dům v Comu (1958) Kondominium ústředí ACI v Como (CO) Adresa: Via Massenzio Masia 79 – Como (CO); plánování: 1962 dokončení: 1963. Hotel Corte dei Butteri s kostelem Santa Maria dell'Osa ve Fonteblandě (1963) Budova Obchodní komory ve Ferraře (1964) Orlandiho dům v Erbě (1966) Fontana dům v Lenno (1967), s Gabriele De Vecchi, Grazia Varisco, Mario Cerioli, Enzo Degni. Zkušenosti s Contenitori umani (1968), výsledek spolupráce se Somaini, Parisiho výzkum se zaměřuje na způsoby života. Projekty pro Casa esistenziale (1972), výsledek tvůrčího partnerství s Césarem, Giuliano Collina, Giorgio Bellandi, Chuck Close, Rod Dudley a Duane Hanson Operazione Arcevia (1974), v níž se integrace umění vyznačuje spoluprací Michelangela Antonioniho, Alberta Burriho, Alda Clementiho, Tonina Guerry, Césara a Sanajouanda.
Archiv Kolekce Ica a Luisy, uložená v Pinacothece města Como, obsahuje dokumenty a materiály týkající se Parisiho uměleckých a architektonických děl z let 1940 až 1990: 1 000 technických kreseb a studií, 2 500 skic na pauzovacím papíře a 38 000 negativů. 1 000 technických výkresů a studií na papíře, 2 500 skic na pauzovacím papíře a 38 000 negativů. K dispozici je také sbírka 30 keramických a skleněných předmětů a odborná knihovna o malířství a architektuře s 1 000 knihami.
Parisiho soukromou fotografickou sbírku má Enzo Pifferi ve stejnojmenném nakladatelství v Comu.
Odkazy
Reference
Související články GL Ciagà (a cura di), Gli archivi di architettura v Lombardii. Censimento delle fonti, Centro di Alti Studi sulle Arti Visive, 2003. Ico Parisi, Operazione Arcevia. Comunità essenziale, Cesare Nani, Como, 1976. Enrico Crispolti, Roberto Sanesi, Alberto Sartoris, Ico Parisi. Utopia realizzabile attraverso l'integrazione delle arti, Franco Angeli, Milán, 1978. Flaminio Gualdoni (a cura di), Ico Parisi: le architetture, Nuova Alfa Editoriale, 1990. Ico a Luisa Parisi, Katalog, lavori, Serca, Chiasso, 1970. Gillo Dorfles, Ico Parisi. Fotografická fotografie 1934-1976, Cesare Nani, Como, 1977. Ipotesi per una casa esistenziale, Carucci, Assisi-Roma, 1974. Piero Deggiovanni (a cura di), Ico Parisi & disegni, Nuova Alfa Editoriale, 1994. Flaminio Gualdoni, Ico Parisi la casa, Electa, Milán, 1999.
Externí odkazy
(source used)
Ico und Luisa Parisi auf Pamono.de
Kategorie:Italští designéři Kategorie:Úmrtí v roce 1996 Kategorie:Narození v roce 1916 Kategorie:Italští architekti Kategorie:Narození 23. září Kategorie:Úmrtí 19. prosince Kategorie:Muži