Vojenská rádiová ústředna (zkratka VRÚ) sloužila během druhé světové války jako československé radiotelegrafní centrum ve Velké Británii, jehož úkolem bylo přijímat radiodepeše jak od stanic pracujících na Němci okupovaném území Čech, Moravy a Slezska, tak i od stanic umístěných v různých evropských, zpravodajsky důležitých městech (Paříž, Bělehrad, Bukurešť, Ženeva, Moskva, Istanbul) i z lokalit mimo Evropu. VRÚ podléhala II. (zpravodajskému) odboru československého exilového Ministerstva národní obrany (MNO) a jemu předávala i všechny přijaté radiogramy. Zároveň byly odsud vysílány všechny zprávy a rozkazy určené jednotlivým desantům či radiostanicím. VRÚ tak zajišťovala agenturní zpravodajské spojení londýnské exilové vlády s československým domácím protiněmeckým odbojem, s radiotelegrafisty paraskupin a s československými vyslanectvími v neutrálních státech. Nejdříve fungovala VRÚ ve West Dulwich, později ve Woldinghamu, asi 50 km jižně od Londýna a nakonec v Hockliffu u Dunstablu, asi 50 km severně od Londýna. Prvním velitelem VRÚ byl poručík Jaroslav Stuchlý, od srpna roku 1942 až do 5. května 1945 pak zde velel nadporučík Zdeněk Gold.
Podrobněji Historický úvod Počínaje březnem 1939 začala vojenská zpravodajská služba – II. oddělení Generálního štábu – vedená plukovníkem Františkem Moravcem získávat informace o chystaném obsazení Československa německou armádou, k němuž mělo dojít 14. nebo 15. března 1939. O přesnějším datu (15. března 1939) vstupu hitlerovského Německa na území Čech, Moravy a Slezska se vojenští zpravodajci dozvěděli již 11. března 1939. Téhož dne (11. března 1939) František Moravec kladně reagoval na nabídku azylu od pracovníka britské zpravodajské služby Secret Intelligence Service (MI6) na odchod do emigrace v Anglii, odkud měli on a dalších 11 vybraných důstojníků pokračovat ve zpravodajské činnosti zaměřené proti Německu.
Dne 14. března 1939 opustil František Moravec (posledním letadlem startujícím toho dne z Ruzyňského letiště) v letadle holandské KLM s dalšími deseti československými zpravodajci republiku a unikl tak německé okupaci Československa. Od tohoto okamžiku se datuje začátek organizovaného vojenského odboje v zahraničí.
Součástí rozvědné činnosti této zvláštní vojenské skupiny v Londýně byla i výměna informací s britskou MI6, která vojenským zpravodajcům v britském exilu zajistila i nezbytné kurýrní dokumenty, osobní papíry a pasy. K řízení agenturní sítě z Anglie bylo ovšem nutno vybudovat agenturní radiové spojení s domácím (II.) odbojem. Jednou z klíčových složek tohoto protiněmeckého domácího odporu byla v protektorátu formující se ilegální vojenská odbojová organizace Obrana národa. I její vedení kladlo od počátku enormní důraz na zřízení rádiového spojení mezi domácím odbojem a emigrantskými centry dislokovanými mimo území protektorátu.
Budování agenturního rádiového spojení Moravcovou skupinu bylo ztíženo skutečností, že expert na radiové spojení a šifrový odborník, který měl se zpravodajci jako jedenáctý odletět 14. března 1939, z rodinných důvodů emigraci odmítl. Jako první tak získal radiové stanice a jejich operátory domácí odboj v protektorátu. Již v květnu 1939 se do Londýna dostal šifrový klíč a bylo též vypracováno několik verzí Směrnic pro vedení rádiového spojení. Počátkem srpna 1939 byl zřízen první aktivní spojovací směr (domácí odboj – varšavská expozitura). Po napadení Polska hitlerovským Německem a jeho porážce byla expozitura přesunuta do Rumunska (spojení Rumunsko – Praha bylo navázáno 1. října 1939). První vojenský radiotelegrafista se do Londýna dostal na začátku září 1939 a dne 15. září 1939 bylo poprvé navázáno spojení Londýn – Paříž; spojení Londýn – Praha se podařilo až 7. listopadu 1939 (předcházelo mu složité předávání depeší pomocí kurýrů), ale jeho kvalita nedovolovala předání žádných zpravodajských informací.
Vojenská rádiová ústředna Vojenská rádiová ústředna (VRÚ) byla zřízena na podzim 1939 a jejím úkolem bylo udržovat rádiové agenturní spojení Londýna s protektorátem, Paříží, Bělehradem, Bukureští, Ženevou, Moskvou, Istanbulem a dalšími lokalitami.
West Dullwich (Londýn) V pořadí první vysílací stanoviště VRÚ na londýnském předměstí West Dulwich bylo zřízeno v září 1939 v podkroví vilky na Rosendalo Rd. Umístění ve vile neumožňovalo rozvinout výkonnější vysílací anténu a současně též nízký výkon (40 W) jednoho zapůjčeného vysílače Mark III (vyvinutého pro agenturní spojení) nestačil k zajištění dostatečně dobrého a stabilního spojení s protektorátem. VRÚ byla později vybavena dvěma přijímači, dvěma drátovými anténami, jedním vysílačem 150 W a jedním vysilačem 30 W. Pracovišti velel poručík pěchoty Jaroslav Stuchlý a obsluhu tvořili radiotelegrafisté rotný Karel Barva a rotný František Malý (v březnu 1940 byli posíleni rotným Václavem Modrákem). Navzdory skromnému technickému vybavení udržovala VRÚ spojeni se stanicemi vysílajícími z protektorátu. Od zahájeni činnosti VRÚ do konce roku 1939 zde přijali 66 a vyslali 155 (radio)telegramů.
Funny Neuk (Duke Hill, Woldingham) náhled|vpravo|Výstražná cedule „Vstup zakázán“ u vstupu do VRÚ na návrší Duke Hill Počátkem roku 1940 byla VRÚ přestěhována do vily Funny Neuk na návrší Duke Hill u Woldinghamu v Surrey (asi 50 km jihovýchodně od Londýna) odkud zahájila svoji činnost v květnu 1940. Došlo k navýšení počtu vysílačů, z nichž nejvýkonnější disponoval 350 W, také byly instalovány účinnější antény. VRÚ byla schopna udržovat spojení s expoziturami v Istanbulu, v Jeruzalémě, v Bernu a také spojení s Prahou. V srpnu 1942 zřídila SOE novou stanici na farmě v Hockliffe v Bedfordském hrabství.
Hockliffe (Bedford) náhled|vpravo|Sál VRÚ ve Hockliffe – političtí a vojenští představitelé často navštěvovali VRÚ Dne 28. září 1942 se VRÚ opět přestěhovala do nového přísně tajného sídla na rozlehlém pozemku dobytčí farmy poblíž anglické vesnice Hockliff u Bedfordu (v hrabství Bedfordshire; asi 50 km severně od Londýna), odkud následně v říjnu 1942 zahájila svoji činnost. Toto poslední stanoviště VRÚ (provozované až do konce druhé světové války) bylo dislokováno v pěti podélných budovách z vlnitého plechu a několika dalších příbytcích (rovněž z vlnitého plechu), natřených vojenskou kamufláží. Ústředna byla vybavena Zvláštní spojovací jednotkou (SCU) sídlící ve Whaddon Hall v Buckinghamském hrabství. Radiotelegrafisty doplnil rotný Václav Retich, četař aspirant Jan Štursa, rotný Jan Svoboda, rotný Vilém Marek a přechodně pak sem byli doplňováni další radiotelegrafisté. Jednalo se především o osoby ve zdokonalovacím výcviku a o členy budoucích paradesantních výsadků shazovaných do protektorátu (tato výcviková funkce VRÚ byla po celou dobu druhé světové války nezastupitelná). Tak se sem také dostal rotmistr Antonín Šimandl a rotmistr František Pospíšil. V srpnu 1942 se velitelem VRÚ stal nadporučík pěchoty Zdeněk Gold. Celkem se pracovní tým VRÚ zajišťující veškerý radiový provoz rozrostl na 12 radiotelegrafistů, 3 ladiče, 1 radiomechanika, 2 pomocníky a 1 kuchaře.
VRÚ měla k dispozici 12 dokonalých anténních systémů (dvanáct dipólů pro vysilače a 12 dipólů pro přijímače). Šest pracovišť radiotelegrafistů bylo umístěno v samostatné budově. K dispozici byly celkem tři výkonné vysílače: 2 x NATIONAL (tj. 2 x 250 W) + jeden NATIONAL s výkonem 360 W. (navíc jeden vysílač Mk III s výkonem 30 W). Vybavení bylo doplněno i trojicí přijímačů NATIONAL a další trojicí přijímačů HALLICRAFTERS-SX (Skyrider). Ty nejvýkonnější vysílače (250 W + 250 W + 360 W) se klíčovaly na dálku po metalických telefonních linkách. Kromě toho pracoviště VRÚ disponovalo prostředky telefonického a dálnopisného spojení se zpravodajskou centrálou, což umožňovalo rychlý přenos zpráv mezi oběma pracovišti a téměř okamžitou možnost dešifrování zpráv v centrále.
Během celé své existence přijala VRÚ více než 50 tisíc depeší a odeslala téměř 30 tisíc zpráv. Velká Británie sice v létě 1941 uznala československou exilovou vládu, ale prezident Dr. Edvard Beneš si uvědomoval, že není samozřejmá poválečná obnova Československa. To byl také jeden z důvodů proč političtí a vojenští představitelé často navštěvovali VRÚ a zastávali názor, že je třeba za všech okolností udržovat radiový styk se všemi složkami československého odboje.
Charakter práce ve VRÚ Práce radiotelegrafisty ve VRÚ (ale i na s ním komunikující radiové protistraně) kladla poměrně vysoké nároky na psychickou (a také fyzickou) kondici operátora. Vyžadovala (krom technických znalostí) i trpělivost, pečlivost a určitý stupeň „fandovství“. Typicky se spojení VRÚ s určitou konkrétní radiovou stanicí plánovalo navazovat např. dvakrát v týdnu v určitý čas (např. v 5 hodin ráno a 18 hodin). Na příjmu ve VRÚ byl jeden operátor + 2 jako posila. V případě, že vzdálený operátor vysílání z VRÚ neslyšel, opakovalo se na několika (typicky např. třech) různých vysílacích frekvencích. Předání depeše mohlo trvat např. dobu přes 20 minut, ale pokud si VRÚ vyžadovala opakování některých bloků, tak se doba relace mohla neúměrně protahovat, což při komunikaci na jednom kmitočtu bylo nebezpečné (možnost zaměření ze strany německé odposlechové služby). Někdy se relace s jedním vzdáleným operátorem navazovaly častěji (např. i 6× denně). Pro urychlené (někdy až bleskové) navazování spojení se někdy vynechávaly volací značky a vysílalo se v rychlém tempu (dost únavné na straně příjmu ve VRÚ především pokud byl na ostatních válečných radiových frekvencích hustý provoz), což bylo pro radiové operátory obtížné a unavující. Radiotelegrafisté pracující ve VRÚ se snažili svým protějším kolegům všemožně ulehčit jejich nesnadnou práci, na kterou většinou neměli dostatek klidu a bezpečí. VRÚ tedy vysílala s maximálním vysokofrekvenčním výkonem, při zahajování provozu byl na straně VRÚ zesílen počet obsluh u přijímačů, byl předem dohodnut (někdy i spojovacím plánem) způsob rychlého přechodu na záložní kmitočty, harmonické kmitočty nebo zcela jiné kmitočty (znesnadnění zaměření ze strany nepřátelské odposlechové služby).
Personál Celková tabulka