Autonomistický marxismus nebo autonomismus je myšlenkový směr marxismu, který zdůrazňuje schopnost dělnické třídy vynutit si změny v kapitalistickém systému a nastolit postkapitalistickou společnost prostřednictvím své autonomní činnosti. Tato perspektiva vnímá třídní boj, spíše než objektivní ekonomické zákony, jako primární hnací sílu dějin. Mezi klíčové koncepty autonomního marxismu patří autonomie dělnické třídy, odmítání práce, třídní složení, tzv. sociální továrna a sebehodnocení.
Tento přístup se odlišuje od jiných forem marxismu zaměřením na sebeaktivitu dělnické třídy jako základ pro odpor vůči kapitálu a vytváření nových společenských vztahů. Vznikl v polovině 20. století prostřednictvím práce skupin ve Spojených státech (Johnson–Forest Tendency), Francii (Socialisme ou Barbarie) a zejména v Itálii (operaismo). Autonomisté prosazují „politické čtení“ Marxových děl, zejména Kapitálu, a nepovažují ho za dílo ekonomické teorie, ale za strategickou zbraň pro pochopení a prosazování třídního boje z pohledu dělnické třídy. Tento rámec také rozšiřuje definici „dělnické třídy“ nad rámec námezdního průmyslového proletariátu a zahrnuje i nemzdové pracovníky – jako jsou ženy v domácnosti, studenti a rolníci – jejichž práce je považována za nezbytnou pro reprodukci kapitálu.
Autonomistické myšlení lze obecně rozdělit do několika tendencí. Jedna, spojená s italskými postavami post-operaismu, jako byli Antonio Negri a Paolo Virno, se zaměřuje na afirmativní a konstitutivní sílu „davu“. Druhá, reprezentovaná americkým kolektivem Midnight Notes Collective, zdůrazňuje probíhající boj o „společné statky“. Třetí, vyvinutá Johnem Hollowayem, navrhuje „negativní“ autonomismus zaměřený na odmítnutí kapitalistických společenských forem a boj proti nim.
Podjem „autonomistický marxismus“ poprvé použil v devadesátých letech 20. století teoretik Harry Cleaver, aby zpětně popsal skupinu marxistických myslitelů, jejichž díla zdůrazňovala „sílu pracovníků jednat autonomně“. Určité prvky autonomismu lze najít také v anarchistickém hnutí.
Směry Johnson–Forest Tendency Jedním z prvních směrů autonomismu byl americký kolektiv Johnson–Forest Tendency, frakce v rámci amerického trockistického hnutí ve 40. letech 20. století, vedená C. L. R. Jamesem a Rayou Dunayevskayou. Zklamáni ortodoxní trockistickou analýzou Sovětského svazu jako „degenerovaného dělnického státu“ vyvinuli teorii státního kapitalismu a tvrdili, že SSSR je variací stejné fáze kapitalistického vývoje, která probíhá na Západě. Jejich analýza byla založena na studiu výrobních vztahů a identifikovala zavedení taylorismu a fordismu v USA i SSSR jako nové formy dominance.
James také tvrdil, že nezávislé boje černošských dělníků představují avantgardu americké dělnické třídy. To vedlo k „úplnému odmítnutí teorie a praxe leninistického pojetí revoluční komunistické strany jako předvoje dělníků“ ve prospěch uznání, že nové organizační formy vznikají spontánně z vlastních zkušeností dělníků.
Socialisme ou Barbarie Ve Francii došlo k paralelnímu vývoji se vznikem skupiny Socialisme ou Barbarie (1949–1965), kterou vedli Cornelius Castoriadis a Claude Lefort. S trockismem se rozešli z podobných důvodů jako Johnson-Forest Tendency, s nimiž byli v přímém kontaktu. Také rozvinuli kritiku sovětské byrokracie a zaměřili se na „každodenní odpor dělníků v průmyslu“, překládali a publikovali zprávy o bojích amerických dělníků, aby podložili své vlastní analýzy francouzského reality.
Operaismo Nejvýznamnější vliv na autonomní marxismus mělo italské hnutí operaismo 60. let 20. století. Tento proud se vynořil z časopisů Quaderni Rossi a Classe Operaia především jako reakce na vnímané selhání tradičního italského dělnického hnutí – zejména Italské komunistické strany (PCI) a Italské socialistické strany (PSI) – při analýze a reakci na nové formy třídního konfliktu rozvíjející se v továrnách poválečného italského hospodářského zázraku. Teoretici jako Raniero Panzieri, Mario Tronti a Antonio Negri rozvinuli silnou kritiku ortodoxního marxismu a PCI, založenou na analýze nové vlny autonomních továrních bojů.
Feministický směr Rozhodující pokrok v autonomním myšlení přineslo feministické hnutí, zejména kampaň „Wages for Housework“, kterou v 70. letech 20. století zahájily osobnosti jako Mariarosa Dalla Costa a Selma James. V návaznosti na Trontiho analýzu kapitalistické reprodukce se zaměřily na ústřední roli neplacené domácí práce žen při výrobě a reprodukci pracovní síly – nejdůležitější komodity pro kapitál. Teoretická práce skupin, jako je italská Lotta Femminista (Feministický boj), byla pro tento vývoj klíčová. Teoretičky jako Leopoldina Fortunati analyzovaly, jak je reprodukční práce v kapitalismu považována za „přirozenou“ produkci, která se jeví jako mimo tvorbu hodnoty, zatímco ve skutečnosti produkuje základní komoditu – samotnou pracovní sílu.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Dělnické hnutí Kategorie:Marxismus Kategorie:Hospodářské dějiny