Sociologie medicíny je sociologická subdisciplína patřící k vývojově nejmladším oblastem sociologie, která se začala konstituovat zejména po druhé světové válce v souvislosti s rozvojem medicíny a péče o zdraví.
V českém prostředí se pro tuto oblast užívají různá označení – „sociologie medicíny“, „sociologie zdravotnictví“, „sociologie zdraví a nemoci“, „medicínská sociologie“ či „lékařská sociologie“ – které přes terminologickou nejednotnost vyjadřují jeden obecný záměr: zkoumat spojitosti mezi různými oblastmi a problémy medicíny a sociologie.
Vymezení a definice Jako vědecká disciplína sociologie medicíny užívá teorie a metody empirické sociologie k rozboru fenoménů zdraví a nemoci a k analýze vztahů zdravotnických institucí a zdravotnických povolání v interakci s pacientem.
Sociologie medicíny se v různých národních tradicích institucionalizovala odlišně – může být rozvíjena jako subdisciplína sociálního lékařství (německý model), jako součást veřejného zdravotnictví (anglosaský model) nebo jako samostatná sociologická subdisciplína stojící mimo resort zdravotnictví (polský model).
V rámci sociologie medicíny se klade důraz na analýzu sociálního jednání v medicíně v několika rovinách: jednání v organizacích (např. fungování nemocnice), jednání jako výraz profesní role (lékař, sestra) a jednání v mezilidských vztazích a subjektivních významových strukturách spojených s nemocí a zdravím.
Hlavní cíle a předmět zkoumání Základním cílem sociologie medicíny je poznat a porozumět tomu, jak působí sociální vlivy na zdraví, na vznik i průběh nemoci, a pochopit možnosti i hranice medicínských výkonů a jejich důsledků nejen pro jednotlivce, ale i pro společnost jako celek.
Od sociologie medicíny se očekává pomoc při řešení problémů účinnosti prevence, časného rozpoznávání nemocí, přiměřeného chování pacientů, vyváženosti lékařské péče vzhledem k potřebám pacientů a hodnocení medicíny jako socioekonomického a sociokulturního subsystému společnosti.
Předmětem zkoumání je jak zdraví a nemoc jednotlivců, tak zdravotnictví jako instituce – včetně organizačních struktur, rolí, hodnot, rituálů a funkcí zdravotnického systému.
Na mikroúrovni se sociologie medicíny zaměřuje na psychosociální okolnosti vzniku nemoci jedince, jeho chování v nemoci a na vztah mezi lékařem a pacientem.
Na kolektivní úrovni zkoumá, jaké sociální faktory a indikátory sociální příslušnosti ovlivňují rozdíly v životním způsobu, zdravotním stavu a potřebě zdravotní péče mezi obyvateli.
Na makroúrovni se orientuje na instituce zdravotnictví jako součást širšího společenského systému, na jejich hodnoty, kulturu a vztah ke strukturám moci a k dalším společenským subsystémům.
Odlišnost od sociologie zdraví a nemoci Související informace naleznete také na stránce Sociologie zdraví a nemoci
V českých textech se zdůrazňuje, že pojmy „sociologie medicíny“, „sociologie zdravotnictví“ a „sociologie zdraví a nemoci“ označují tentýž základní záměr – zkoumat spojitosti mezi medicínou a sociální skutečností.
„Medical Sociology“ je v anglofonní tradici často definována jako aplikace sociologických teorií, znalostí a konceptů na problematiku zdraví a nemoci, přičemž explicitně zdůrazňuje vliv sociálních a strukturálních faktorů jak na procesy zdraví a nemoci, tak na organizaci a poskytování zdravotní péče.
Z tohoto hlediska lze říct, že „sociologie zdraví a nemoci“ a „Medical Sociology“ označují především teoreticko-empirickou tradici zkoumání sociálních determinant zdraví, zkušenosti nemoci, nerovností a interakcí pacient–profesionál, zatímco výraz „sociologie medicíny“ v českém prostředí častěji odkazuje na stejnou disciplínu v kontextu zdravotnického vzdělávání a praxe.
Současná literatura zdůrazňuje, že hranice mezi „sociologií medicíny“ a „sociologií zdraví a nemoci“ jsou spíše analytické než institucionální – obě tradice se prolínají v tématech, metodách i teoretických přístupech a liší se spíše akcentem a terminologií než podstatou předmětu.
Historie
Počátky Výraz „sociologie medicíny“ (medical sociology) poprvé použil Charles McIntire. Došlo k tomu roku 1894 v medicínském časopise ve článku pojmenovaném „The Importance of the Study of Medical Sociology“. Autor se v něm věnuje zdravotnické profesi ve vztahu k sociologii.
Sebevražda Émila Durkheima z roku 1897 se dá považovat za další dílo, které vypovídá o sociálních souvislostech ovlivňujících individuální zdraví.
Postupem času přicházeli další autoři, jejichž tvorba se zabývala novými tématy sociologie medicíny. První kolekce esejů byla sepsána na počátku 20. století Elizabeth Blackwell (1821–1910), první ženou, jež vystudovala americkou zdravotnickou školu. Dalším esejistou byl kupříkladu James Warbasse (1866–1957) se svými texty z roku 1909. Mezi výrazné postavy raného období rodící se sociologie medicíny patřil také Lawrence Henderson (1878–1942) vyučující na univerzitě v Harvardu. Mezi jeho významné publikace se řadí práce, v níž se zabýval vztahem mezi lékařem a pacientem.
Práce, které v období konce 19. a prvních desetiletí 20. století vznikaly, byly psány jedinci, kteří byli profesí lékaři, ne sociologové. Byl to teprve Bernhard J. Stern (1894–1956), jenž se jako sociolog přímo věnoval této disciplíně.
Po druhé světové válce Medicínské sociologii se dostalo plnohodnotného uznání až v druhé polovině 20. století. Hrůzy druhé světové války zvýraznily potřebu hlubšího zájmu o sociální faktory související se zdravím a potřebný rozvoj a výzkum zdravotní péče. Vyšší financování, zejména ze strany federální vlády v USA, přispělo k rapidnímu rozvoji sociologie medicíny.
K největším postavám sociologie medicíny poválečného období patřil bezpochyby Talcott Parsons (1902–1979), který byl přímo ovlivněn dílem Lawrence Hendersona. V roce 1951 formuloval „roli nemocného“ (sick role). Tato teorie přispěla v následujících letech ke vzniku velkého množství odborné literatury týkající se tohoto nového tématu, ale dočkala se i značných kritických ohlasů.
Roku 1957 vystoupil Robert Straus s myšlenkou, že sociologie medicíny se jako věda vyvíjí dvěma různými směry – sociologie „v medicíně“ (in medicine) a sociologie „medicíny“ (of medicine). O rok později došlo ke zveřejnění vůbec první učebnice od Normana Hawkinse, Medical Sociology – Theory, Scope & Methods.
Od 70. let 20. století do začátku nového milénia se sociologie medicíny jako věda etablovala a získávala si věhlas, což potvrzovalo nejen množství odborných publikací, ale také rostoucí počet zájemců o studium. Došlo k rozšíření oboru z USA do západní Evropy (Evropská společnost pro sociologii zdraví a medicíny, 1983) a Asie (Japonská společnost pro studium sociologie zdraví a medicíny, 1974; Japonská společnost pro sociologii zdraví a medicíny, 1989). Po pádu železné opony došlo v 90. letech k dalšímu rozšíření dále do východní Evropy (Česká sociologická společnost, sekce Sociologie medicíny, zdraví a nemoci) a Ruska, později i do zemí Latinské Ameriky.
Sociology of medicine & sociology in medicine Rozlišení mezi „Sociology of medicine“ a „Sociology in medicine“ navrhl americký sociolog Robert Straus v roce 1957 jako metodu, jak odlišit dva způsoby, jimiž se sociologie vztahuje k medicíně.
Sociology of medicine „Sociology of medicine“ označuje takovou orientaci, kdy je medicína (resp. zdravotnictví) chápána jako jedna ze společenských institucí, která se stává předmětem sociologické analýzy z hlediska své struktury, funkcí, vztahů k jiným institucím a postavení ve společnosti.
V tomto pojetí jsou otázky kladeny primárně sociologicky a sociologie používá své vlastní teorie a metody k vysvětlení fenoménů, jako je organizace zdravotnického systému, dělba práce, profesní hierarchie, moc lékařů, instituce nemocnice či politická regulace zdravotnictví.
Sociologie medicíny v tomto smyslu kriticky zkoumá medicínu jako institucionalizovanou formu sociální kontroly, analyzuje procesy medicalizace, sociální nerovnosti ve zdraví a vztahy mezi zdravotnickou politikou a širším sociálním řádem.
Typickým uplatněním „sociology of medicine“ je akademický a výzkumný kontext, kdy sociologové působí na univerzitách, ve výzkumných institucích či ve státní správě a analyzují zdravotnickou soustavu, profesní struktury, zdravotní politiku a dopady veřejných opatření na populace.
Sociology in medicine „Sociology in medicine“ označuje takovou orientaci, kdy sociologie funguje jako pomocná věda v rámci medicíny – otázky jsou formulovány medicínsky a sociologie poskytuje empirické a teoretické nástroje k jejich zodpovězení.
V tomto pojetí se sociologie zabývá zejména sociálními podmínkami vzniku onemocnění, faktory ovlivňujícími pacientské chování, adherenci k léčbě, účinnost preventivních programů či fungování konkrétních zdravotnických zařízení, přičemž výsledky jsou přímo využitelné v klinické praxi nebo ve zdravotnickém management.
Robert Straus tímto rozlišením upozornil, že v „sociology in medicine“ jsou výzkumné agendy silně určovány potřebami medicíny – např. jak zlepšit spolupráci pacientů nebo jak zvýšit využívání preventivních služeb – zatímco v „sociology of medicine“ si sociologie zachovává větší autonomii při formulaci otázek a může být vůči medicíně i kritická.
Prakticky „sociology in medicine“ často zahrnuje sociologické výzkumníky pracující v nemocnicích, veřejných zdravotnických institucích nebo výzkumných týmech zaměřených na konkrétní diagnózy, kteří zkoumají např. kvalitu života při chronických onemocněních, pacientské trajektorie nebo efektivitu intervencí.
Kontext vzniku a současný význam rozlišení Rozlišení na tyto dva typy sociologie vzniká v době rychlého rozvoje sociologie medicíny v 50. a 60. letech 20. století, kdy se sociologie začala ve velkém měřítku etablovat na lékařských fakultách a v odborných časopisech.
Rozvoj sociologie medicíny v USA byl výsledkem konvergence dvou trendů: rostoucího zájmu sociologů o medicínu jako specifickou oblast společenského života a taktéž rostoucího zájmu medicíny o behaviorální a sociální vědy v souvislosti s limity čistě biomedicínského modelu.
Rozlišení „of“ vs. „in“ má pokračující význam pro pochopení institucionálního postavení sociologie v medicíně – např. zda je sociologie součástí kurikula a klinického výzkumu jako servisní disciplína, nebo zda si uchovává nezávislé postavení a kritický odstup vůči zdravotnickému systému a jeho mocenským vztahům.
Obě orientace se v praxi prolínají – např. výzkum chronických onemocnění může mít zároveň klinický význam (in medicine) i kriticky analyzovat nerovnosti, stigmatizaci či institucionalizaci (of medicine).
Tematické okruhy
Sociologie pacienta Sociologie pacienta v české monografii analyzuje postavení pacienta v systému nemocnice, potřeby nemocného a jejich naplňování, roli rodiny a význam svépomocných skupin, laické péče a dobrovolníků.
Na teoretické úrovni je klíčovým pojmem „role nemocného“ (Sick Role) Talcotta Parsonse, která chápe nemoc jako formu sociální deviace a definuje očekávané povinnosti – snaha uzdravit se, spolupráce s lékařem – i práva nemocného (osvobození od běžných rolí).
Role lékaře a zdravotnického personálu Sociologie medicíny analyzuje roli lékaře v rámci nemocnice a širšího zdravotnického systému, včetně vztahu lékař-pacient a problematiky komunikace a informování.
Zásadní jsou studie profesionalizace medicíny, které ukazují lékařskou profesi jako nositele specifické odborné autority, autonomního rozhodování a schopnosti definovat, co je nemoc a jak má být léčena.
Role sestry je zkoumána ve vztahu k profesionalizaci ošetřovatelství, k dynamice vztahu sestra-pacient a sestra-lékař a k postavení sester v hierarchii zdravotnického systému.
Struktura a fungování zdravotnických institucí Sociologie medicíny se zabývá zdravotnictvím jako subsystémem společenského celku, zkoumá jeho organizační strukturu, role, hodnotové systémy, rituály a funkce jako systému chování.