Vladimír Garncarz (21. února 1924 Olomouc – 4. prosince 2004) byl český voják, plukovník ve výslužbě. Za druhé světové války se zapojil do odboje proti nacismu se svou podzemní organizaci Nevada a po Vítězném únoru do odboje proti komunismu, za což byl odsouzen.

Dne 28. října 1995 byl oceněn Řádem Bílého lva III. třídy za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost.

Život Mládí a studium Narodil se v Olomouci manželům Aloisi a Marii Garncarzovým. Jeho otec Alois byl důstojník a bývalý československý legionář a kvůli jeho práci rotmistra se často stěhovali./ Chodil do obecné školy v Bruntálu a po otcově přeložení ji dokončil v Novém Jičíně. Zde také studoval na gymnáziu, ale v důsledku mnichovských událostí odmaturoval ve Vsetíně, kde byl jeho otec přeložen. Na podzim 1938 se přestěhovali do Jablůnky nad Bečvou a v roce 1941 se vyučil na strojní zámečníka na Odborné pokračovací škole pro živnosti kov zpracující. Následně začal studovat na Vyšší škole strojnické při Vyšší průmyslové škole ve Vsetíně, které zakončil maturitou počátkem roku 1945.

Druhá světová válka Jako student vsetínské strojní průmyslové školy byl od září 1943 do ledna 1944 nasazen v rámci polovojenské říšské služby Technické nouzové pomoci v Kolíně nad Rýnem, kde se například podílel na odklízecích pracích po bombardování. Už během toho se pokusil o protinacistický odboj, kdy ničil telefonní přístroje, německé bankovky a uniformy a ukradené věci posílal domů, pro použití v odboji. Po návratu do Československa založil v březnu 1944 „podzemní organizaci“, jež nesla název Nevada. V ní byli jeho přátele z trampských osad a junáku. Skrze jeho otce začala Nevada spolupracovat s lidmi kolem Josefa Sousedíka, který spolupracoval s paradesantním výsadkem Clay a byl jedním z hlavních představitelů protinacistické rezistence na Vsetínsku. Když došlo k zatčení Sousedíka a Juppy, odešel na konci prosince 1944 se svým otcem z domova kvůli obavám z blížícího se zatčení. Následně se podařilo vytvořit z uprchlých mužů odbojových skupin partyzánskou jednotku, která se 10. ledna 1945 přidala k 1. PBJŽ. Jejich činnost v odboji spočívala v plnění spojovacích úkolů pro štáb brigády, tisku letáků, krádežích zbraní a různých sabotážích. Mezi jejich sabotážemi je například zničení spínací stanice ve Vsetíně, přičemž před touto akcí si vyzbrojen odskočil odmaturovat s pomocí přátel, kteří dávali pozor, jestli se neblíží Gestapo. S blížícím se závěrem války také narostly přímé konfrontace s příslušníky německých ozbrojených sil a udržoval spojení s jinými podzemními skupinami. Zúčastnili se osvobozeneckých akcí, přepadali německé konvoje a zabránili zničení vlakového nádraží Jablůnka, kde se v té době nacházely vagony s municí./

Po druhé světové válce a odboj proti komunismu Ve druhé polovině května 1945 byl spolu se svým otcem uvolněn z PBJŽ. Po odeslání několika zpráv na MNO jim byl přiznán status československého partyzána a stali se členy ČSNS. Oženil se s Ludmilou Kovářovou, kterou potkal při své partyzánské činnosti, a téhož roku se jim narodila syn Vladimír a později dcera Ludmila a syn Ondřej. Přestěhovali se do Hranic, kde studoval Vojenskou akademii v Hranicích. Po slavnostním vyřazení v hodnosti poručíka tankových sil v roce 1946 byl přidělen k 13. tankové brigádě v Olomouci. V rámci reorganizace armády se jeho kmenová základna přesunula do Vysokého Mýta a později do Dědic u Vyškova, kde od 1. října 1948 vykonával funkce materiálního důstojníka a nadporučíka v místním tankovém učilišti.

Po únoru únoru 1948 byl hodnocen jako schopný, avšak v březnu 1949 došlo k návrhu na jeho přeřazení do zálohy kvůli jeho názoru a nečlenství v KSČ. Od 15. dubna 1949 byl poslán na dovolenou s čekáním, nucen se s celou rodinou vystěhovat ze služebního bytu a díky léčce mohlo dojít k jeho dehonestaci. Na výzvu neznámého muže, přijel 24. dubna 1949 na určené místo s manželkou, kde byly nalezeny ukryté nádoby s pohonnými hmoty, ca zož byl obviněn. Krajský vojenský soud v Brně ho 12. srpna 1949 uznal vinným z poškození dobrého jména armády a potrestal ho domácím vězením a ztrátou volebního práva, přičemž kvůli jeho bezúhonnosti byl trest odložen. Vrchní vojenský soud potvrdil rozsudek a v listopadu 1950 byl degradován a propuštěn. S rodinou se přesunul do Pržna a zapojil se do protikomunistického odboje, kde vykonával zpravodajskou činnost a podílel se na sabotáži na Vsetínsku. V lednu 1952 byl zatčen StB během vyšetřování „Ochmanovy skupiny“, kde byly odhaleny jeho činny. I když byl obviněn v procesu „Luděk Fajkus a spol.“ a „Josef Ochman a spol.“, odsouzen byl před senátem Vyššího vojenského soudu v Trenčíně v procesu týkajícího se někdejších vojenských důstojníků ve dnech 28. a 29. září 1953, ve kterém byl hlavní postavou. Byl uznán vinným z velezrady a vyzvědačství a odsouzen na dvacet pět let s dalšími tresty.///

Dne 9. října 1953 nastoupil do vězení v Leopoldově. V letech 1955 až 1957 prošel trestaneckými pracovními tábory Svatopluk a Vojna, následně byl vězněn v opavské věznici a krátce na Pankráci. Posléze opět skončil v Leopoldově, kde byl od 4. června 1960 zařazen jako technik na pracovišti pobočného závodu Adamovské strojírny v Dubnici nad Váhom. Jeho odsouzení postihlo i jeho rodinu, manželka a matka žádaly o prezidentskou milost. První žádost byla kvůli jeho kázeňským přestupkům a pracovní morálce v říjnu 1962 zamítnuta, ale po druhé, díky zlepšení pracovního výkonu, mu byl 6. ledna 1964 trest zkrácen o sedm let. Na vlastní žádost byl podmínečně propuštěn už 12. února 1964 a byl zaměstnán v MEZ Vsetín, kde postupně pracoval jako horizontkář, karuselář, zámečník, jeřábník a rýsovač, přičemž se také angažoval v odborech.

Dne 29. července 1969 podal žádost o přezkum a rehabilitaci, ale 11. června 1972 ji vzal zpět kvůli normalizaci. V červnu 1970 byl propuštěn z MEZ Vsetín kvůli politickým názorům a měl problémy najít práci odpovídající jeho vzdělání. Nakonec byl zaměstnán v Technických službách Valašského Meziříčí v různých profesích. Jeho děti měly také problémy kvůli třídnímu původu. V roce 1982 odešel ze zdravotních důvodů do důchodu a kvůli nízkému výměru si podal žádost o vydání Osvědčení účastníka národního boje za osvobození, které mu bylo uděleno v únoru 1983.

Po Sametové revoluci Po Sametové revoluci došlo k mimosoudní rehabilitaci v MEZ Vsetín a vedení podniku mu vyjádřilo omluvu. Na základě verdiktu Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze 11. září 1990 se dočkal soudní rehabilitace a následně i finanční kompenzace. V srpnu 1992 mu byla navrácena hodnost poručíka a zároveň byl povýšen na plukovníka v. v. U příležitosti oslav výročí vzniku Československa byl 28. října 1995 vyznamenán prezidentem Václavem Havlem Řádem Bílého lva III. třídy./

Zemřel 4. prosince 2004 ve věku 80 let.

Odborem pro válečné veterány Ministerstva obrany ČR mu bylo in memoriam vydáno Osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu dle zák. č. 262/2011 Sb./

Vyznamenání 1995 — 60px|Řád Bílého lva Řád Bílého lva, III. tř. vojenská skupina

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Českoslovenští vojáci Kategorie:Plukovníci Kategorie:Osobnosti československého odboje během druhé světové války Kategorie:Osobnosti československého protikomunistického odboje Kategorie:Absolventi Vojenské akademie v Hranicích Kategorie:Političtí vězni komunistického režimu v Československu Kategorie:Nositelé Řádu Bílého lva III. třídy Kategorie:Narození 21. února Kategorie:Narození v roce 1924 Kategorie:Narození v Olomouci Kategorie:Úmrtí 4. prosince Kategorie:Úmrtí v roce 2004 Kategorie:Muži