Kormorán () byl krycí název pro kárnou (trestnou) protipartyzánskou operaci na území okupovaného Běloruska. Operace probíhala v operačním týlu 3. tankové armády a 4. polní armády Wehrmachtu v oblasti ohraničené městy Lepel, Barysaŭ, Vilejka, Sjanno, Orša a Čašniki v rozsahu od 20. května 1944 do 27. června 1944. Cílem bylo zničení partyzánů, získání pracovní síly a zajištění bezpečnosti zásobovacích komunikací pro německou armádu.
Výchozí podmínky a cíle operace Civilní obyvatelstvo v okupovaném území SSSR se stalo předmětem německých požadavků na pracovní síly, které byly nutné pro říšskou válečnou výrobu a zemědělství, a proto byli mnozí lidé odvlékáni na nucené práce. Tyto podmínky spolu s porážkami německých armád v roce 1943 a 1944 vedly ke vzniku a rozmachu partyzánského hnutí v Bělorusku. To se okupační úřady snažily potlačit různými metodami a operacemi (např. Cottbus, Hornung). V roce 1943 partyzánské síly obnovovaly sovětskou moc v celých okresech za německými liniemi a kontrolovaly přes 100 000 kilometrů čtverečních území.
Dosavadní operace nevedly k trvalému úspěchu, proto se německé velení rozhodlo k provedení operací za pomoci nasazení velkých vojenských jednotek. Prototypem této akce byla operace Cikánský baron a Svátky jara. Bezprostředně po úspěšném ukončení operace Svátky jara, kde došlo k likvidaci Polocko-Lepelské partyzánské zóny, vydalo hlavní velitelství skupiny armád Střed dne 6. května 1944 rozkaz k přípravě operace Kormorán. Plán, s použitím zkušeností z předchozích akcí, počítal s vytvořením hluboce členěných uzavíracích linií, ve kterých měli být partyzáni obklíčeni a zničeni. Cílem operace bylo zničit partyzánské útvary a zajmout obyvatelstvo k nuceným pracím v Německu.
Operace Kormorán byla rozsáhlou kombinovanou protipartyzánskou operací, do níž byly zapojeny jak frontové jednotky Wehrmachtu, tak policejní oddíly a útvary SS včetně letectva. Jejím hlavním cílem bylo před očekávanou sovětskou letní ofenzívou zcela zničit Barysaŭsko-Biahomeĺskou partyzánskou zónu, přes kterou vedly důležité zásobovací trasy, a tím zajistit stabilitu zásobování skupiny armád Střed. Velení Wehrmachtu se domnívalo, že pokud se situace na frontě zhorší, bude přítomnost partyzánské zóny v týlu představovat vážnou hrozbu.
Sovětské velení vydalo partyzánům pokyny ke zvýšení bojové činnosti ve snaze snížit objem zásob dodávaných k německým frontovým jednotkám a také přesvědčit Němce, aby stáhli bojové jednotky z fronty z důvodu zajištění bezpečnosti přífrontového pásma.
Plán operace Plán operace Kormorán, vydaný hlavním velitelstvím skupiny armád Střed dne 6. května 1944, představoval rozsáhlý třífázový záměr na úplné zničení partyzánských sil v prostoru severně od Minsku. Jejím úkolem bylo současnými útoky ze západu a východu zatlačit partyzány jižně od jezera Pialik () a poté zcela zničit všechny, kteří se dostali do kotle. Bezprostředně po ukončení předchozí úspěšné operace Svátky jara proti Polocko-Lepelské zóně měly být nasazeny síly 3. tankové armády a 4. polní armády Wehrmachtu v Bělorusku, dále speciální policejní pluky SS a jednotky policie Rusko-Střed a Bělorusko pod společným velením skupiny Obergruppenführera SS Kurta von Gottberga (). Hlavním cílem byla likvidace strategicky významné Barysaŭsko-Biahomeĺské partyzánské zóny, která kontrolovala klíčové silniční a železniční komunikace a disponovala letištěm v Biahomĺu, čímž vážně ohrožovala německé zásobování před blížící se sovětskou ofenzívou.
V první fázi plánovali Němci zatlačit partyzánské formace ze zóny Sjanno – Orša zpět k jezeru Pialik. Tím by jim byly odříznuty únikové cesty na východ. Ihned poté měla začít ofenzíva proti jednotkám zóny Barysaŭ – Biahomĺ (). Nakonec, co největším zúžením obklíčení severně od jezera Pialik měli nacisté v úmyslu zničení partyzánských útvarů. Fáze měla podle plánu začít 25. května 1944 a spočívala v koordinovaném dvojím úderu. Zatímco jednotky 3. tankové armády začínaly očišťovat Sjannensko-Oršanskou partyzánskou zónu a vytlačovat její partyzánské brigády směrem k jezeru Pialik, hlavní úderné skupiny (Anhalt a Schmal) postupovaly z linie Radaškovičy – Ilya () východním směrem. Jejich úkolem bylo dosáhnout linie Smaljavičy – Lahojsk – Plieščanicy () a spolu s uzavíracími skupinami Döring a Finster vybudovat podél řek Neris a Ponja () hluboce členěnou uzavírací linii, která by partyzánům znemožnila únik na západ a sever. Současně měla 4. polní armáda blokovat jižní směr a zabránit průlomu k Minsku.
Po vytvoření této počáteční blokády měla ve druhé fázi následovat hlavní ofenzíva do středu Barysaŭsko-Biahomeĺské zóny. Bojové skupiny měly postupovat ze všech stran, od jihu, západu i severu, a vytlačit všechny partyzánské útvary do pevného obklíčení v kotli v prostoru mezi obcemi Kostrica (), Zembin (), Biahomĺ a Rudnia (). Závěrečná třetí fáze plánovala maximální zúžení tohoto obklíčení a konečné zničení partyzánských brigád v sevřeném prostoru severně od jezera Pialik. Součástí plánu byly odvod pracovní síly a konfiskace dobytka a úrody.
Nasazené síly
Německé okupační síly a spolupracující útvary Na straně německého uskupení představovalo nasazení v operaci značnou koncentraci sil, šlo přibližně o 60 000 (80 000) mužů z wehrmachtu, jednotek SS, policie a dobrovolnických útvarů. Do operace byly na německé straně pod vedením SS-Gruppenführera a generál policie Kurta von Gottberga nasazeny síly rozdělené do následujících bojových skupin:
Bojová skupina Anhalt () pod velenim obersturmbannführera SS Günthera Anhalta: Policejní pluky SS () 2., 24. a 26. 5. pluk úderné brigády RONA (velitel major Stěpan Turlakov) 3. prapor 31. policejního pluku 2. prapor 36. policejního pluku 23. prapor SD (), 57. a 62. policejní prapor rota služebních psů SS SS-Sturmbrigade Dirlewanger 12. policejní tanková rota 52. armádní ženijní prapor Dělostřelecká podpora Uzavírací skupina () Döring 15. prapor BKA 271. prapor Lotyšské pomocné policie () 68. policejní prapor Bojová skupina Schmel (), která měla za úkol vytvořit jeden z ramen obklíčení (přehrazovací linii), aby partyzáni nemohli uniknout z obklíčeného prostoru na jih a západ. Velitel plukovník Schmel: dva prapory 2. ochranného cyklistického pluku 558. ochranný prapor 791. ochranný prapor Bojová skupina 3. tankové armády: 406. pluk 201. ochranné divize () 601. ochranný pluk () 743. ženijní prapor () dělostřelecká podpora včetně samohybných těžkých děl Bojová skupina 4. polní armády, velitel generálporučík Wilhelm von Altrock: 1. a 2. prapor 122. ochranného pluku 286. ochranné divize () 2. a 3. prapor 61. ochranného pluku 286. ochranné divize () 974. ochranný prapor 825. ochranný prapor dělostřelecká podpora Uzavírací skupina Finster, velitel podplukovník policie Finster Kromě bojových skupin byly nasazeny také specializované síly SD a tajné polní policie (). Tyto oddíly byly přiděleny přímo do bojových skupin, kde zajišťovaly zpravodajské úkoly, výslechy a dočištění obsazeného území. Pro zvýšení mobility a palebné síly měl velitel operace k dispozici tři čety motorizovaného polního četnictva a dva obrněné vlaky. Leteckou podporu celé akce zajišťovala 6. letecká armáda (), která prováděla průzkum a bombardování partyzánských pozic.
Sovětské síly Na sovětské straně operaci německých sil čelily sovětské partyzánské síly soustředěné převážně v okolí měst Barysaŭ, Biahomĺ (), Sjanno a Orša. Skutečný početní stav partyzánských brigád je v této době pouze odhadován. Přesná evidence byla provedena až po zařazení partyzánského útvaru do sestavy Rudé armády. Jejich rozdělení je podle oblastí:
Partyzánské jednotky Barysaŭsko-Biahomeĺské zóny (Minská oblast) Partyzánská brigáda Železňak, velitel Ivan Filipovič Titkov (rusky Иван Филиппович Титков), držitel vyznamenání Hrdina SSSR, 2 137 osob. Partyzánská brigáda Lidoví mstitelé, velitel Georgij Fjodorovič Pokrovskij (), 1 475 osob. Partyzánská brigáda Kailin, velitel Zachar Iljič Nenachov (), 511 osob. Partyzánská brigáda Strýčka Kolji, velitel Petr Grigorjevič Lopatin (rusky Петр Григорьевич Лопатин) držitel vyznamenání Hrdina SSSR, 1 042 osob. Partyzánská brigáda Ponomarenko, velitel Fjodor Semjonovič Charlanov (), 935 osob. Partyzánská brigáda Kirov, velitel Michail Ivanovič Koreškov (), 910 osob. Partyzánská brigáda Úderná, velitel Josef Lazarevič Fogel (), 1 700 osob. Partyzánská brigáda Bolševik, velitel Leonid Logvinovič Morozov (), 547 osob. Partyzánská brigáda Smrt fašismu, velitel Vasilij Fjodorovič Tarunov (), 706 osob. Samostatný oddíl Suvorov, velitel Konstantin Tichonovič Sacura () Samostatný oddíl Kalinin, L. I. Soroka () Partyzánské jednotky Vilejské oblasti: Partyzánská brigáda Kutuzov, velitel Daniil Lavrentějevič Mísunov (), 400 osob. Partyzánská brigáda Frunze, velitel Eduard Lucianovič Smolenskij (), 844 osob. Partyzánská brigáda Kotovskij, velitel Alexej Ivanovič Kudašev (), 938 osob. Partyzánské jednotky Sjannensko-Oršanské oblasti: Partyzánská brigáda Sjanenská, velitel Vasilij Sergejevič Leonov (), 1 939 osob. Partyzánská brigáda Gudkov, velitel Nikolaj Petrovič Gudkov (), 632 osob. 1. partyzánská brigáda Zaslonov, velitel Boris Konstantinovič Ivanov (), 2 476 osob. 2. partyzánská brigáda Zaslonov, velitel Vasilij Pavlovič Komlev (), 905 osob. 1. běloruská partyzánská brigáda, velitel (komisař) Richard Vladislavovič Škredo (), 756 osob. 2. běloruská partyzánská brigáda Ponomarenko (druhé složení), velitel Michail Ivanovič Ďačkov (), 394 osob. Boguševská partyzánská brigáda (druhé složení), velitel Jefim Nikolajevič Prochorenko (), 651 osob. Partyzánská brigáda Bouře, velitel Dmitrij Michajlovič Kotljarčuk (), 673 osob. 1. smolenská partyzánská brigáda, velitel Vladimir Ivanovič Celíščevskij (), 390 osob. Čašnická partyzánská brigáda, velitel Fjodor Fomič Dubrovskij (), 1 808 osob. Partyzánské jednotky Polocko-Lepelské oblasti: Lepelská brigáda Stalin, velitel Vladimir Leonovič Kačan (),1 003 osoby. 2. Ušačská partyzánská brigáda Ponomarenko, velitel Nikolaj Vasiljevič Utkin (), 1 033 osob. 1. antifašistická brigáda, velitel Ivan Maximovič Jevmeněnko (), 422 osob. 16. smolenská partyzánská brigáda, velitel Ivan Kuzmič Alesenkov (), 637 osob. Smolenský partyzánský pluk, velitel Ivan Fjodorovič Sadčikov (), 942 osob. Partyzánská brigáda Komsomol, velitel Ivan Archipovič Kuksenok (), 282 osob. Partyzánská brigáda Alexej, velitel Vasilij Alexandrovič Blochin (), 1 817 osob. Partyzánská brigáda Lenin, velitel Jevgenij Ustinovič Furso (), 315 osob. Partyzánská brigáda Vorošilov, velitel Alexej Iljič Ševčenko (), 1 865 osob. Partyzánská brigáda Za sovětské Bělorusko, velitel Alexandr Nikitič Bazylevič (), 1 752 osob. Zvláštní jednotky NKVD a GRU. Sovětské letectvo podporující partyzány a bránící operacím Luftwaffe. Podle běloruského velitelství partyzánského hnutí bojovalo proti kárným silám asi 22 000 partyzánů (20 000).
Průběh operace Před zahájením vlastní operace došlo k soustředení kárných jednotek. Partyzánská rozvědka včas zachytila tuto koncentraci německých sil v okolí měst a vesnic Lepel, Čašnik, Talačina, Budslaŭ (), Dokšycy, Berazino, Kuraniec (), Vilejka, Daŭhinava (). Běloruský štáb partyzánského hnutí, kde se zprávy z jednotlivých zdrojů sbíhaly, vydal varování pro partyzánské brigády, nařídil zvýšení pohotovosti a rozkaz k přípravě na pohyblivý boj.
Dne 20. května 1944 zahájily německé síly první akce proti partyzánským brigádám Sjannensko-Oršanské oblasti a obsazují první vesnice v partyzánské zóně – Dudary (), Vialikija Chaĺniavičy (), Lukoml () a Čareja (). Součástí bojových akcí byla intenzivní dělostřelecká příprava a bylo nasazeno letectvo.