Donald Alexander Lowrie (29. ledna 1889 Medina, Ohio – 12. října 1974 New Jersey) byl americký humanitární aktivista. Nejvíce je známý svou prací pro mládežnickou organizaci YMCA ve Francii během druhé světové války, kde v letech 1940–1942 pomáhal protinacistickým a židovským uprchlíkům uniknout z vichistické Francie, která byla pod dominantním vlivem nacistického Německa.

Autorka Susan Subak o záchranných aktivitách ve Francii uvedla, že „to byla malá skupina amerických křesťanů v zahraničí” – Unitářský servisní výbor a jejich spolupracovníci Varian Fry a Donald Lowrie, kteří po mnoho měsíců riskovali své životy v tvrdých podmínkách Evropy, přičemž zosobňovali záchranu a útěk. Lowrie měl výrazně více mezinárodních zkušeností než většina amerických humanitárních pracovníků. Dokázal se účinně pohybovat na hranici legality a zároveň udržovat dobré vztahy s vládami vichistické Francie a Spojených států amerických, které přikládaly osudu uprchlíků, zejména levicově orientovaných, nízkou prioritu.

Život Zpočátku se zaměřoval na pomoc uprchlíkům internovaným ve francouzských táborech, později však přesunul svou pozornost na židovské děti a koordinoval program jejich ukrývání ve francouzských rodinách. Tím zachránil tisíce dětí před deportací do Německa a smrtí v koncentračních táborech.

Před působením ve Francii pracoval více než dvacet let pro YMCA v revolučním Rusku, poté Sovětském svazu a také v Československu. Ve Francii založil a vedl Nîmeský výbor, zastřešující organizaci sdružující 25 humanitárních organizací pomáhajících protinacistickým, židovským a dalším uprchlíkům. Od listopadu 1942 pokračoval ve své práci ze základny ve Švýcarsku. Po druhé světové válce působil ve Francii až do roku 1955, kdy se vrátil do Spojených států amerických.

Před druhou světovou válkou Donald Alexander Lowrie se narodil 29. ledna 1889 v Medině ve státě Ohio. Jeho první zahraniční zkušeností v rámci YMCA byla pomoc uprchlíkům v Rusku během první světové války a po jejím skončení. V letech 1916–1922 působil v Rusku, Německu a pobaltských státech, kde se převážně věnoval pomoci válečným zajatcům. V letech 1922–1928 sloužil v Československu a v období 1928–1932 v Jugoslávii, přičemž v obou zemích pracoval se studenty.

V roce 1932 rezignoval na své působení v YMCA a přijal místo v American House (domově pro americké studenty) při Cité internationale universitaire v Pažíři. V roce 1938, s blížící se druhou světovou válkou, se vrátil k práci pro YMCA, aby pomáhal německým, ruským, českým a bulharským uprchlíkům ve Francii.

Během svého působení v Rusku se osobně setkal s Grigorijem Rasputinem a s ruským pravoslavným patriarchou moskevským Tichonem. V roce 1923 vydal knihu The Light of Russia, která obsahuje rozhovor s patriarchou Tichonem, jenž krátce poté zemřel. Pravoslavná církev byla v té době vystavena útlaku ze strany bolševického režimu.

V roce 1925 se oženil s Helen Ogdenovou (1887–1976). Helen rovněž pracovala pro YMCA v Rusku v letech 1917–1923. Helen Lowrie byla výraznou osobností sama o sobě. Během druhé světové války byla jmenována zástupkyní Unitářského servisního výboru v Marseille a podílela se na evakuaci dětí, převážně židovských, z Francie do Spojených států amerických. Byla navržena jako náhrada za Variana Frye poté, co byl v září 1941 vyhoštěn z Francie. Byla popisována jako „velmi otevřená a okouzlující“ a jako osoba, která „řídila všechna auta pro Donalda“.

Donald Lowrie byl kolegou popsán jako člověk, „který se velmi trápil“. Měl „doktorát z trpělivosti a vytrvalé diplomacie potřebné k jednání s vichistickými úředníky. Myslím, že by měl dostat nějaký čestný titul za to, že věděl, jak se nenápadně přiblížit k francouzským prefektům… s problémy obživy svých sužovaných lidí.“

Francie V červnu 1940 porazila nacistická německá armáda Francii. Severní a západní polovina země byla obsazena Německem, zatímco jihovýchodní část, známá jako vichistická Francie, zůstala formálně nezávislá, avšak se závazkem „na požádání vydat“ všechny německé státní příslušníky, pokud by to německá vláda vyžadovala. Do vichistické Francie uprchly desítky tisíc uprchlíků z nacistického Německa i z dalších zemí. Většina z nich skončila v Marseille nebo v jednom z neutěšených uprchlických táborů rozesetých po vichistickém území.

Spojené státy americké byly v té době ve válce stále neutrální a udržovaly ve vichistické Francii diplomatické i obchodní zastoupení. Marseille se stalo rušným centrem uprchlíků, britských vojáků uvázlých po evakuaci z Dunkerku a humanitárních a pomocných organizací. Působily zde mimo jiné American Friends Service Committee (kvakeři), unitáři, YMCA, Červený kříž a sedm židovských organizací, zejména HICEM, financovaný převážně americkými Židy, které se zaměřovaly na pomoc uprchlíkům. Ve městě fungovala také úniková síť Pat O’Leary Line, jež se soustředila především na pomoc britským vojákům zanechaným ve Francii po dunkerské evakuaci při útěku do Španělska.

V červnu 1940 před příchodem Němců Lowrieovi uprchli z Paříže, přičemž se zastavili v Pau poblíž španělských hranic. V srpnu 1940 se přestěhovali do hotelu Terminus v Marseille, kde zřídili kancelář YMCA a začali pracovat s uprchlíky. I přes své dlouholeté zkušenosti z Ruska byl Lowrie otřesen špatnými podmínkami v uprchlických táborech rozesetých po jižní Francii.

Ve spolupráci s americkým humanitárním pracovníkem Waitstillem Sharpem se Lowrie zpočátku zaměřil na pomoc při útěku z Francie pro tisíc československých vojáků, kteří sloužili ve francouzské armádě, ale po německém vítězství uvízli v zemi. Přibližně čtyřem stovkám z nich se nakonec podařilo uniknout. Lowrie byl jmenován delegátem organizace American Friends of Czechoslovakia. Získal falešné pasy od československého diplomata Vladimíra Vochoče pro české vojáky i civilní uprchlíky, včetně mnoha Židů, a společně s Varianem Fryem a Waitstillem Sharpem je pašoval z Francie do neutrálního Španělska, které tyto pasy uznávalo jako platné cestovní doklady. Při pomoci československým vojákům sehrával Lowrie dvojí roli: působil jako zástupce YMCA a zároveň jako spolupracovník americké tajné organizace Office of Strategic Services (OSS) po jejím vzniku.

Nîmeský výbor V listopadu 1940 založil a stal se předsedou Koordinačního výboru pro pomoc v internačních táborech (Coordination Committee for Relief Work in Internment Camps), známého jako Nîmeský výbor. Šlo o sdružení 25 humanitárních organizací působících ve Francii, které koordinovalo pomoc uprchlíkům, jak v oblasti materiální podpory, tak při organizování jejich odchodu z Francie. Díky svým rozsáhlým zkušenostem a schopnosti hovořit několika jazyky se Lowrie stal důležitým zdrojem informací o záměrech vichistického a německého režimu vůči uprchlíkům, zejména Židům. Své zprávy sdílel s dalšími humanitárními organizacemi i s jejich ústředími ve Spojených státech amerických. V srpnu 1942 varoval před deportací Židů z Francie do Německa s neznámým osudem a prosazoval jediný způsob záchrany židovských dětí a to pomocí jim opustit Francii.

Jako předseda Nîmeského výboru jednal s vládou vichistické Francie, včetně setkání 6. srpna 1942 s předsedou vlády a maršálem Philippem Pétainem. Cílem schůzky bylo zabránit deportaci 10 000 zahraničních Židů z Francie do Německa. Lowrie žádal o čas, aby bylo možné zajistit přijetí dětí do Spojených států amerických. Deportace se mu zastavit nepodařilo, nicméně doufal, že Pétainova vláda umožní do Spojených států amerických vycestovat alespoň židovským dětem. Židovské humanitární organizace mezitím zahájily zoufalé úsilí o záchranu těchto dětí jejich umísťováním do francouzských rodin.

Lowrie měl v té době již tušení, co deportované Židy čeká. Ve zprávě vedení YMCA napsal: „Jelikož jsou odváženy děti, staří a nemocní a jelikož je jejich cílovým místem jednotně uváděna židovská rezervace v Polsku, potřeba pracovní síly tento krok zcela nevysvětluje. Vzhledem k současným dopravním obtížím v Německu je těžké pochopit německou snahu tyto nešťastníky získat… Nejlepší vysvětlení, které jsme schopni si představit, je toto: obecný německý plán nové Evropy zahrnuje ‚očistu‘ nežádoucích prvků.“

V říjnu 1942 získal Nîmeský výbor souhlas prezidenta Franklina D. Roosevelta s přijetím pěti tisíc židovských dětí do Spojených států amerických. Dne 11. listopadu 1942 však Němci obsadili vichistickou Francii a uskutečnění tohoto vycestování se stalo nemožným. Jakákoli zbývající zdání nezávislosti vichistického režimu okupací zanikla. Lowrieovi se v té době shodou okolností nacházeli ve Švýcarsku a do Francie se již nevrátili. Několik Američanů, kteří ve vichistické Francii zůstali, bylo internováno v Baden-Badenu. Ve Francii však nadále zůstávalo v úkrytu přibližně šest tisíc židovských dětí, s jen malou nadějí, že se jim podaří odjet do Spojených států amerických.

Švýcarsko V neutrálním Švýcarsku se Lowrie snažil přesvědčit švýcarskou vládu, aby přijala pět tisíc židovských dětí. Na svou nótu adresovanou švýcarskému ministrovi zahraničí však nikdy neobdržel odpověď. Později poznamenal, že Švýcaři nikdy neodmítli vstup žádnému židovskému dítěti, kterému se podařilo dostat až na jejich hranice. Hlavním zaměřením Lowrieho a dalších pracovníků pomáhajících uprchlíkům ve Švýcarsku se stala ochrana šesti tisíc židovských dětí ukrývajících se ve Francii a pomoc těm, kteří byli internováni, při útěku.

Židovské děti ukrývané ve Francii byly obvykle umísťovány do křesťanských rodin. Francouzsko-židovská organizace Œuvre de secours aux enfants (OSE) vedla na území Francie úsilí, jehož cílem bylo zabránit odhalení a zatčení těchto dětí Němci. V srpnu 1943 Lowrieho zpráva, předaná americké vládě ve Washingtonu prostřednictvím amerického vyslanectví ve Švýcarsku, popisovala pronásledování Židů ve Francii a zdůrazňovala potřebu finančních prostředků na ochranu židovských dětí ukrývajících se převážně v italské okupační zóně Francie. Tato zpráva vedla k uvolnění částky 100 000 dolarů ze strany American Joint Distribution Committee na pomoc francouzským Židům a jejich ochráncům.

Na konci války Lowrie uvedl: „Všichni jsme byli překvapeni, když jsme zjistili, že třetinu našich ukrývaných dětí bylo možné znovu spojit s jejich rodiči. Křesťanské organizace odvedly při ukrývání dospělých mnohem větší práci, než si většina z nás uvědomovala.“

Po válce Ke konci druhé světové války v roce 1944 se Lowrie vrátil do Francie, kde se soustředil na problémy mnoha lidí vysídlených během války. V letech 1946–1952 působil jako ředitel nakladatelství YMCA v Paříži, kde se věnoval překládání ruských knih. V roce 1952 odešel z YMCA do důchodu a nastoupil do UNICEF v Paříži; do Spojených států amerických se vrátil v roce 1955.

V roce 1963 vydal vzpomínkovou knihu o své humanitární činnosti ve vichistické Francii s názvem The Hunted Children, kterou publikovalo nakladatelství W. W. Norton. Je rovněž autorem knih The Light of Russia a Rebellious Prophet a přeložil několik děl z ruštiny do angličtiny.

Donald Alexander Lowrie zemřel 12. října 1974 v Hightstownu ve státě New Jersey.

Reference

Kategorie:Američtí humanitární pracovníci Kategorie:Američtí aktivisté Kategorie:Zachránci Židů za holokaustu Kategorie:Narození 29. ledna Kategorie:Narození v roce 1889 Kategorie:Narození v Ohiu Kategorie:Úmrtí 12. října Kategorie:Úmrtí v roce 1974 Kategorie:Úmrtí v New Jersey Kategorie:Muži