Vyšnivecký palác () nebo palác Wiśniowieckých () se nachází v městysu Vyšnivec, nedaleko města Zbaraž v západoukrajinské Ternopilské oblasti. Historicky byl hlavním sídlem knížecího rodu Wiśniowieckých, pojmenovaných podle města.
Historie náhled|276x276pixelů|Letecký pohled
V roce 1395, poté, co byl šlechtic Dmitrij Koribut zbaven moci v Novgorodu-Siverském, získal kontrolu nad územím na Volyni, kde začal stavět opevnění. První hrad byl postaven na břehu řeky Horyn v místě, kde je Starý Vyšnivec.
Po smrti Dmitrije Koributa, který byl bez mužského dědice, přešel hrad a panství po tři generace do rukou vedlejší větve rodiny Olgerdovičů-Nesvitských. V roce 1517 vlastnictví přešlo na Michała Zbaraského Wiśniowieckého.
V roce 1491 byl při nájezdu turecko-tatarských vojsk srovnán se zemí hrad a okolní zástavba. Ve stejném roce zahájil Michał Zbaraski, který přijal jméno Wiśniowiecki, stavbu nového hradu na kopci proti proudu. Tato nová pevnost měla po staletí sloužit jako bašta proti tatarsko-tureckým nájezdům.
Pevnost byla ve čtyřicátých letech 17. století pod dohledem Jeremiáše Wiśniowieckého kompletně přestavěna na bastionový obranný systém. Tato obrana však nedokázala zabránit dobytí hradu kozáky během povstání v roce 1648 a o rok později byl po Zborovském míru vypleněn Tatary.
Navzdory svému pokročilému opevnění hrad znovu padl pod nepřátelskými útoky. V roce 1655 jej dobyli Tataři a později v roce 1675 Turci během polsko-osmanské války, kteří jej zanechali v troskách. Město i hrad byly během bouřlivého 17. století tak zdevastovány, že polský král Jan III. Sobieski město na dvacet let osvobodil od daní.
Michal Servác Wiśniowiecký (1680–1744), bohatý polský šlechtic a poslední mužský potomek rodu Wiśniowieckých, začal s obnovou svého rodového panství. Místo přestavby hradu postavil na troskách velkolepý palác, který dokončil v roce 1720. Stavba si však zachovala obrannou roli a až do roku 1760 v ní sídlila posádka. Později byl přidán palácový kostel a rozlehlý park, které se hodily na sídlo magnáta.
Po smrti posledního mužského člena rodiny Wiśniowieckých přešlo vlastnictví paláce a panství po ženské linii na rodinu Mniszechů. Pod jejich správou palác dosáhl své plné slávy a stal se významným příkladem evropského palácového a krajinářského designu.
Tři generace majitelů Mniszechů – Jan Karol (1716–1759), Michał Jerzy (1748–1806) a Karol Filip (1794–1846) – daly zámku skutečně královský charakter. Shromáždili rozsáhlou sbírku obrazů od rodin Wiśniowieckých, Potockých, Sanguszků, Czartoryských a Ostrogských, spolu se sochami, dobovým nábytkem, holandskými kachlovými krbovými římsami, knihami, zbraněmi a jemným porcelánem. Tyto komplexní modernizace upevnily jeho pověst nejkrásnějšího palácového sídla na Volyni.
Poslední majitel z řad Mniszechů však čtyři roky po zdědění panství odjel do Francie a s sebou si vzal nejcennější rodinné památky, včetně dvou tisíc knih, rodinných portrétů, dopisů a heraldického výzkumu. Palác se na mnoho let stal místem obchodu, kde se prodávalo mnoho ze sbírkových předmětů. Během více než šedesáti let (1852–1913) palác vystřídal devět různých majitelů. Navzdory svým titulům a společenskému postavení využívali honosné sídlo jako prostředek k zajištění svých financí. Palác ztratil svůj lesk a jeho neocenitelná sbírka téměř zanikla.
Krátce před první světovou válkou se nový majitel, volyňský aristokrat Pavel Děmidov (1869–1935), pokusil o rekonstrukci a pozval kyjevského architekta Władysława Horodeckého (1863–1930), aby projekt vedl. Bohužel do toho zasáhla válka a následná revoluce. Palác využíval 25. armádní sbor ruské carské armády, následovaný prozatímní vládou a silami loajálními Symonu Petljurovi. V polovině dvacátých let 20. století se v hlavní budově nacházela muzejní sbírka, zatímco zbytek prostoru sloužil jako řemeslná škola.
Během druhé světové války byly zbývající cennosti sovětskými úřady (1940–1941) přepraveny do Moskvy. Během německé okupace (1941–1944) budovu Wehrmacht využíval jako policejní stanici a velitelství gestapa, čímž palác zbavil posledních exponátů. Požár v roce 1944 jej dovršil.
Poválečná rekonstrukce v padesátých letech 20. století obnovila exteriér paláce. Interiér byl však přestavěn s malým ohledem na původní uspořádání, park byl zanedbaný a pozemek zarostl. Docházelo také k dalšímu drancování ze strany místních obyvatel.
V roce 1963 byl palác oficiálně uznán za architektonickou památku, ačkoli byl nadále využíván k různým účelům, včetně společenského klubu, knihovny, oděvní továrny a řemeslné školy.
Situace paláce se zlepšila po získání ukrajinské nezávislosti. V roce 1993 byl proveden historický a kulturní výzkum a v roce 1999 se zámek oficiálně stal pobočkou Státní historické a architektonické památky Zbaraž. Později, v roce 2005, byl zařazen do Národní rezervace Hrady Ternopilské oblasti a byl zahájen komplexní restaurátorský program. Do roku 2007 všechny subjekty, které nesouvisely s muzeem, prostory opustily. Do roku 2014 byla dokončena hlavní fáze výstavby, včetně restaurování interiéru, úpravy parku a oplocení.
Architektura Architektura paláce kombinuje prvky pozdního baroka a klasicismu. Palác má klasický vzhled s protáhlou dvoupatrovou hlavní fasádou, kterou lemují vyšší třípatrová křídla, tvořící symetrický tvar písmene U. Centrální část fasády zdobí slavnostní rizalit s trojúhelníkovým štítem zdobeným štukovou ornamentikou. Zadní fasáda má mezi rizality klenuté galerie. Hlavní vstup do rezidence je navržen ve stylu klasického vítězného oblouku.
Uvnitř má palác symetrický půdorys s centrální halou, schodišti a velkým tanečním sálem. Několik hal je propojeno širokými oblouky, v nichž se dříve nacházela zrcadlová galerie s četnými uměleckými díly, proslulá jako jedna z nejkrásnějších mezi rezidencemi Polsko-litevského společenství v 18. století.
Reference
Kategorie:Paláce na Ukrajině Kategorie:Pevnosti na Ukrajině Kategorie:Ternopilská oblast