Klapperothova manšestrová manufaktura byla ruční výrobna textilu v Šumperku na přelomu 18. a 19. století, z níž se dochovala část původního klasicistního areálu s barokním jádrem. Manufaktura představovala první podnik na výrobu manšestru v habsburské monarchii i vůbec první výrobnu této tkaniny na evropském kontinentu mimo Britské ostrovy. Podnik založil v roce 1785 vídeňský obchodník Johann Ernst Klapperoth a jeho existence zahájila transformaci severomoravského Šumperka () v jedno z nejvýznamnějších textilních center monarchie, což později vedlo k rozmachu města a jeho přezdívce „Malá Vídeň“. Zachovalé stavby výrobního areálu jsou od roku 1964 chráněny jako kulturní památka.

Souvislosti vzniku Textilní výroba na Šumpersku se vyvíjela od 14. století pod vlivem příznivých klimatických podmínek pro pěstování lnu. V průběhu 17. století se místní tkalci snažili diverzifikovat produkci, což vedlo k dlouhotrvajícím sporům mezi cechy pláteníků a soukeníků o právo zpracovávat vlnu. Tento konflikt byl ukončen v roce 1708 privilegiem císaře Josefa I., které šumperským pláteníkům oficiálně povolilo výrobu barchetu a mezulánu. V polovině 18. století začala produkce přecházet k manufakturním formám, přičemž prvními doloženými podnikateli v oboru plyše a trippu byli Karel Pamersberger von Kettenburg a Josef Monse.

V 70. letech 18. století zasáhla severomoravské plátenictví odbytová krize způsobená konkurencí saských a slezských manufaktur, což vedlo k rozsáhlé nezaměstnanosti a bídě místních tkalců. Této situace využil vídeňský velkoobchodník Johann Ernst –peroth (1719/20–1789), který v roce 1785 požádal císaře Josefa II. o povolení ke zřízení továrny na manšestr a dušestr. Klapperoth volbu Šumperka zdůvodnil odbornou zdatností tamních řemeslníků a možností nákupu levné pracovní síly. Stát podpořil tento strategický záměr půjčkou ve výši 10 000 zlatých s úrokem 3,5 %, splatnou v ročních splátkách po 1 500 zlatých.

Výstavba a provoz vlevo|náhled|upright|Areál bývalé manufaktury v nejsevernějším cípu předměstí zakreslený v indikační skice Stabilního katastru z roku 1834 Původní úvahy o využití budov zrušeného dominikánského kláštera se ukázaly pro soustředěnou manufakturní výrobu jako nevhodné. V únoru 1786 proto Klapperoth zakoupil od města pozemky a několik objektů na severním předměstí, tehdy Dolním předměstí, v ulici (později ). Konkrétně šlo o dům čp. 70 za 900 zlatých a čp. 72 za 700 zlatých, k nimž přikoupil další pozemky od soukromých vlastníků. Součástí dohody s městskou radou bylo udělení občanského práva Klapperothovi a povolení zřídit u Mlýnského potoka nádrž a most k praní výrobků, přičemž se podnikatel musel zavázat k ochraně rybničního hospodářství a případné náhradě škod.

Manufaktura fungovala jako soustředěný provoz, v němž byli pracovníci dle císařského patentu osvobozeni od vojenské služby. V období největšího rozkvětu během napoleonské blokády po roce 1806 zaměstnávala přes 300 osob. Přibližně 200 z nich tvořili tkalci, zatímco zbytek představovaly převážně dívky zaměstnané při spřádání bavlny a rozkrajování tkanin. Výroba byla technologicky náročná, neboť vyžadovala dovoz kvalitní strojové příze z anglického Liverpoolu. Závislost na dovozu vedla továrního mechanika Engelberta Heinische k sestrojení vlastních lehkých ručních spřádacích strojů. Do roku 1805 bylo v provozu 36 těchto strojů, avšak po Heinischově sporu s vedením o podíl na zisku a jeho následném odchodu k samostatnému podnikání byla tato inovace ze strany magistrátu na nátlak manufaktury omezena.

Po smrti Johanna Ernsta Klapperotha v roce 1789 přešel podnik na jeho dcery a následně pod správu zetě Gottholda Kunze. V roce 1804 dosahovala roční produkce 2 500 kusů manšestru a 3 000 kusů plyše a trippu. Kontinentální blokáda dočasně eliminovala anglickou konkurenci, což umožnilo expanzi na trhy v celém rakouském soustátí i v Uhrách. Po ukončení blokády však manufaktura nedokázala čelit levnějšímu zahraničnímu zboží a rostoucí konkurenci nových českých továren. Gotthold Kunz proto začal od roku 1810 postupně orientovat výrobu zpět na plátenictví, založil bělidla v Rapotíně a Rejhoticích a roku 1822 byla výroba manšestru definitivně zastavena. Podnik pod vedením Kunzových synů Friedricha a Gottfrieda zanikl v důsledku další plátenické krize a silné konkurence obchodních domů Wagnerů a Sieglova rodu v roce 1832.

Architektura náhled|Pohlednice s někdejší Novou ulicí zobrazuje vpravo budovu bývalé manufaktury Centrem správy manufaktury byla budova čp. 70 (pozdější ulice Generála Svobody ev. č. 29). Jde o původně měšťanský dům z let 1730–1765, který byl po roce 1786 klasicistně přestavěn. Objekt se vyznačuje trojkřídlou dispozicí na podkovovitém půdorysu s mansardovou střechou nad (jiho)východním křídlem a valbovou střechou v ostatních částech. Devítiosé hlavní průčelí je členěno středovým tříosým rizalitem a zdobeno štukovou dekorací v podobě mušlí, které v patře vykazují konkávní a v přízemí konvexní tvarování. Rizalit rámují zaoblená nároží s lizénovými rámy. Přízemí horizontálně člení kordonová římsa a pásová bosáž. Dřevěná okna byla zalícována s fasádou, v bočních částech průčelí je rámují pravoúhlé šambrány ozdobené čtveřicí kroužků. Vnější nároží byla v patře na vjezdovými branami opatřena bosáží. Vstup v centrální ose rizalitu byl zasazen do pískovcového profilovaného portálu se segmentovým překladem.

Patrně jižní část podsklepeného (jiho)východního křídla budovy, přiléhajícího k ulici, sloužila k reprezentativnímu bydlení. V interiéru přízemí jsou dochovány klenuté prostory a dvě historické černé kuchyně. Konstrukce budovy byla během adaptace na manufakturní provoz dodatečně zpevněna, aby odolala zatížení technickým vybavením. Při této přestavbě také byla nově vytvořenému středovému rizalitu přizpůsobena střecha a krovy. Během pozdější Kunzovy přestavby v letech 1802–1803 vznikla dřevěná pavlač ve dvoře a nad výrobnou nové patro, spolu s tím bylo vybudováno schodiště a rozšířena kuchyně. V roce 1830 bylo v areálu vybudováno i bělidlo. Po zrušení výrobního provozu už sloužil dům jen k bydlení, čemuž odpovídaly další stavební úpravy.

Vrchol střechy je zdoben makovicí s korouhví a letopočtem 178x (poslední číslo je nezřetelné). V roce 2019 byla při rekonstrukci střešní věžičky nalezena pamětní schránka obsahující dokumenty a vzorky tkanin z přelomu 19. a 20. století, které dokládají pozdější využití objektu. Dům čp. 70 doplňovaly při severní a jižní stěně dvě boční klenuté vjezdové brány, klenutí se ovšem dochovalo jen u severní brány, zatímco z jižní brány zbyl pouze pilíř. Do souboru budov patřil i dům čp. 72 jižně od správní budovy, který však byl zbořen a později jej nahradila výstavba panelových bytových domů v ulici Jiřího z Poděbrad. Vedle jižní brány se dochovaly jen zbytky menšího objektu, který býval součástí hospodářského zázemí.

Památková ochrana a novodobá péče Budova někdejší manufaktury je jedním z mála dochovaných objektů připomínajících éru „Malé Vídně“, jak byl Šumperk díky svému architektonickému a průmyslovému rozmachu v 19. století nazýván. Jako taková je od roku 1964 chráněna jako kulturní památka (rejstř. č. 45984/8-1264).

Na počátku 21. století se areál bývalé manufaktury nacházel v havarijním stavu, podle památkářů vyžadoval celkovou obnovu včetně zabezpečení statiky, rekonstrukci střechy či obnovy vnějších i vnitřních omítek. Tehdejší majitel objektu Karel Šašinka, který v domě dříve vyrůstal, jej poté zdědil spolu se sestrou, kterou vyplatil, aby mu nemovitost zůstala. Posléze uváděl, že celková rekonstrukce areálu přesahuje jeho finanční možnosti a státní dotace mu byly zamítnuty. Podle Národního památkového ústavu neměl vlastník dost vlastních prostředků na spolufinancování. Kvůli neplacení pokut za ohrožování okolí chátrající stavbou se navíc dostal objekt do exekuce.

Město Šumperk mělo o budovu dlouhodobý zájem a chtělo ji odkoupit již koncem 90. let 20. století, jednání s majitelem však byla neúspěšná. Po jeho smrti v roce 2016 projevili pozůstalí zájem s městem o prodeji jednat. Do konce téhož roku se dohodli na odkoupení za 2,5 milionu korun. Bezprostředně po převzetí město zahájilo vyklízecí práce, během nichž bylo z budovy odvezeno 20 tun odpadu. Následovaly záchranné stavební práce zaměřené na opravu střechy a statické zajištění krovů, aby se zabránilo další degradaci interiéru. Město také zadalo studii v hodnotě 800 tisíc korun na návrh budoucího využití budovy.

Původním záměrem vedení města z let 2017–2018 bylo vybudování interaktivního muzea textilnictví. Expozice měla připomínat historii výroby manšestru a lnu a zároveň sloužit jako turistické informační centrum. Náklady na kompletní rekonstrukci a vznik expozice byly v roce 2018 odhadovány na desítky milionů korun. V roce 2018 prošel objekt sanací v hodnotě 5 milionů korun, zejména byla realizována opatření proti vlhkosti, v roce 2019 následovala s částkou kolem 10 milionů oprava střechy, krovů a klenby. V té době byla manufaktura uváděna jako jedna z nejohroženějších nemovitých památek v Olomouckém kraji. Na kompletní rekonstrukci a tvorbu expozice podle návrhu pěti architektů s tehdy odhadovanou cenou na 25 až 30 milionů město zamýšlelo získat dotaci z norských fondů, další několikamilionový příspěvek poskytl kraj.

Nové vedení města po volbách roku 2022 však na jaře 2023 projekt přehodnotilo a rekonstrukci zastavilo. Důvodem měl být nárůst odhadovaných nákladů na přibližně 100 milionů korun, přičemž do té doby bylo již investováno kolem 25 milionů, dále očekávání vysokých budoucích provozních výdajů a upřednostnění jiných městských investic. Možnými alternativami na budoucí využití objektu bylo tehdy místo pro komunitní setkávání či nové sídlo městské Galerie Jiřího Jílka. V létě 2025 vedení šumperské radnice uvedlo, že projekt muzea není zcela zavržen, kromě digitálního muzea se počítalo s využitím dalších prostor v budově pro kulturu vzdělávání či kreativní dílny.

Poznámky

Reference

Literatura

Externí odkazy Bývalá manšestrová manufaktura Klapperothova v Památkovém katalogu Národního památkového ústavu Bývalá manšestrová manufaktura Klapperothova v Atlasu české architektury Manšestrová manufaktura na webu Folklorního sdružení České republiky Dohnal, Miloň: První menšestrová manufaktura v Šumperku – článek ve Vlastivědném sborníku Severní Morava (archivovaná verze)

Kategorie:Stavby v Šumperku Kategorie:Klasicistní stavby v Česku Kategorie:Kulturní památky v Šumperku Kategorie:Manufaktury Kategorie:Textilní průmysl v Česku Kategorie:Zaniklé firmy v Česku Kategorie:Firmy založené roku 1785 Kategorie:Firmy zaniklé roku 1832