Nové spolkové země () jsou pět znovuobnovených spolkových zemí bývalé Německé demokratické republiky (NDR), které se při znovusjednocení Německa dne 3. října 1990 spojily se Spolkovou republikou Německo (SRN) a jejími deseti „starými spolkovými zeměmi“.

Nové spolkové země, které byly zrušeny vládou NDR v roce 1952 a znovu obnoveny v roce 1990, jsou Braniborsko, Meklenbursko-Přední Pomořansko, Sasko, Sasko-Anhaltsko a Durynsko. Spolková země Berlín, vzniklá sloučením Východního a Západního Berlína, se obvykle mezi nové spolkové země nezařazuje, ačkoli část jejích obyvatel pochází z bývalé NDR a některé její části ležely na území bývalého Východního Berlína. Od sjednocení existuje v Německu celkem 16 spolkových zemí.

Obyvatelstvo

Po pádu Berlínské zdi zaznamenaly bývalé východoněmecké spolkové země vysokou míru vylidňování přibližně do roku 2008. V důsledku demografického posunu k nižšímu počtu dětí bylo mezi lety 1989 a 2008 uzavřeno přibližně 2 000 škol. V roce 2006 se úhrnná plodnost v nových spolkových zemích (1,30) přiblížila hodnotám ve starých spolkových zemích (1,34) a v roce 2016 byla dokonce vyšší než ve starých spolkových zemích (1,64 oproti 1,60). V roce 2019 měly nové spolkové země přesně stejnou úhrnnou plodnost jako staré spolkové země (v obou případech 1,56).

V nových spolkových zemích se rodí více dětí mimo manželství než ve starých spolkových zemích. V roce 2009 pocházelo v nových spolkových zemích 61 % narozených dětí od neprovdaných žen, zatímco ve starých spolkových zemích to bylo 27 %. Spolkové země Sasko-Anhaltsko a Meklenbursko-Přední Pomořansko měly nejvyšší podíly narození mimo manželství (obě 64 %), následovaly Braniborsko s 62 %, Bavorsko a Hesensko s 26 , zatímco Bádensko-Württembersko měl nejnižší podíl, a to 22 %.

Demografický vývoj Braniborsko mělo v roce 1989 2 660 000 obyvatel a v roce 2020 2 531 071 obyvatel. Má druhou nejnižší hustotu obyvatelstva v Německu. V roce 1995 bylo jedinou z nových spolkových zemí, která zaznamenala růst populace, k němuž přispěla blízkost Berlína.

Meklenbursko-Přední Pomořansko mělo v roce 1989 1 970 000 obyvatel a v roce 2020 1 610 774 obyvatel, přičemž má nejnižší hustotu obyvatelstva v Německu. Zemský sněm se po žádosti opozice o každoroční zprávu k tomuto tématu opakovaně zabýval populačními trendy.

Sasko mělo v roce 1989 populaci 5 003 000 obyvatel, která do roku 2020 klesla na 4 056 094 obyvatel. Zůstává nejlidnatější z pěti nových spolkových zemí. Podíl obyvatel mladších 20 let klesl z 24,6 % v roce 1988 na 19,7 % v roce 1999. Drážďany a Lipsko patří mezi nejrychleji rostoucí města v Německu; obě znovu zvýšila počet obyvatel nad půl milionu.

Sasko-Anhaltsko mělo v roce 1989 populaci 2 960 000 obyvatel, která do roku 2020 klesla na 2 180 684 obyvatel. Tato země má dlouhou historii demografického úbytku: území v dnešních hranicích mělo v roce 1945 populaci 4 100 000 obyvatel. Emigrace začala již v období NDR.

Durynsko mělo v roce 1989 populaci 2 680 000 obyvatel, která do roku 2020 klesla na 2 120 237 obyvatel.

V roce 2021 měly nové spolkové země celkem 12,5 milionu obyvatel, tedy přibližně 15 % populace Německa, což je o něco méně než populace Bavorska.

Migrace V bývalém Západním Německu žije více migrantů než v bývalém Východním Německu. Přibližně 1,7 milionu lidí (neboli 12 % populace) opustilo nové spolkové země. Nepoměrně vysoký podíl z nich tvořily ženy mladší 35 let. Přibližně 500 000 žen mladších 30 let odešlo mezi lety 1993 a 2008 do západního Německa. V některých venkovských regionech klesl počet žen ve věku 20–30 let o více než 30 %. Po roce 2008 se čistá migrace výrazně snížila. V roce 2017 se poprvé od znovusjednocení Německa vystěhovalo z „starých“ spolkových zemí do „nových“ více lidí než naopak. Ve všech nových spolkových zemích tvoří 90–95 % obyvatel osoby bez migračního původu.

Náboženství V bývalém východním Německu převažuje ireligiozita. Výjimkou je bývalý Západní Berlín, který měl v roce 2016 křesťanskou pluralitu (44,4 % křesťanů a 43,5 % osob bez vyznání). Zároveň zde byl vyšší podíl muslimů – 8,5 % – ve srovnání s bývalým Východním Berlínem, kde se k islámu v roce 2016 hlásilo pouze 1,5 % obyvatel.

Průzkum Eurostatu Eurobarometr z roku 2015 zjistil, že 27,0 % dospělé populace se označilo za agnostiky nebo nevěřící, zatímco 34,1 % se označilo za ateisty. Křesťané tvořili 37,2 % celkové populace; podle vyznání činili členové protestantských církví 19,2 %, členové jiných křesťanských denominací 8,8 %, katolíci 7,1 % a pravoslavní křesťané 2,1 %.

Jedno z vysvětlení ateismu v nových spolkových zemích, které je rozšířené v ostatních částech Německa, poukazuje na agresivní politiku státního ateismu bývalé vlády NDR. Prosazování ateismu však existovalo pouze v prvních několika letech; poté stát církvím umožnil relativně vysokou míru autonomie.

Další možné vysvětlení představuje sekularizační trend (tzv. „Kulturkampf“) sahající do druhé poloviny 19. století v Prusku a pokračující přes Výmarskou republiku, který byl nejsilnější ve spolkových zemích Durynsko a Sasko, stejně jako pozdní příchod křesťanství do tohoto regionu v porovnání s jižní Evropou, kde bylo státním náboženstvím již od pozdní antiky.

Kultura

náhled|Ampelmännchen, symbol kultury východního Německa Přetrvávající rozdíly v kultuře a mentalitě mezi staršími východními Němci a západními Němci se často označují jako „zeď v hlavě“ (Mauer im Kopf). „Ossis“ (Východňáci) jsou stereotypně líčeni jako rasističtí, chudí a silně ovlivnění ruskou kulturou, zatímco „Wessis“ (Zápaďáci) jsou obvykle považováni za snobské, neupřímné, bohaté a sobecké. Tyto pojmy lze chápat jako hanlivé.

V roce 2009 průzkum ukázal, že 22 % bývalých východních Němců (40 % osob mladších 25 let) se považovalo za „skutečné občany Spolkové republiky“; 62 % cítilo, že už nejsou občany Východního Německa, ale zároveň nejsou plně integrováni do sjednoceného Německa; a přibližně 11 % by si přálo znovuobnovení Východního Německa. Starší průzkum z roku 2004 zjistil, že 25 % západních Němců a 12 % východních Němců si přálo, aby ke znovusjednocení nedošlo.

V roce 2023 průzkum ukázal, že 40 % lidí ve východních spolkových zemích se stále identifikuje spíše jako „východní Němci“ než jednoduše jako „Němci“; druhou možnost zvolila většina (52 %).

Některé značky z bývalého Východního Německa byly obnoveny s cílem oslovit bývalé východní Němce, kteří pociťují nostalgii po výrobcích svého mládí. Mezi takto obnovené značky patří Rotkäppchen, která drží přibližně 40 % německého trhu se šumivým vínem, a Zeha, výrobce sportovní obuvi, jenž dodával většině sportovních týmů Východního Německa i sovětskému národnímu fotbalovému týmu.

Ekonomika

náhled|Tesla Gigafactory ve výstavbě v Grünheide, Braniborsko Hospodářská obnova východního Německa () se ukázala jako dlouhodobější proces, než se původně předpokládalo. Ještě v roce 2005 zůstávaly životní úroveň i průměrný roční příjem v nových spolkových zemích výrazně nižší než ve starých.

Spolková vláda vynaložila na znovusjednocení přibližně 2 biliony € a privatizovala 8 500 státních podniků ve východním Německu. Téměř veškerý východoněmecký průmysl byl v době znovusjednocení považován za zastaralý. Od roku 1990 bylo do nových spolkových zemí každoročně převedeno mezi 100 a 140 miliardami eur. V letech 2006–2008 bylo více než 60 miliard eur vynaloženo na podporu podnikání a výstavbu infrastruktury.

Hospodářský plán v objemu 156 miliard eur, tzv. Pakt solidarity II, byl zaveden v roce 2005 a poskytoval finanční základ pro rozvoj a zvláštní podporu hospodářství nových spolkových zemí do roku 2019. Takzvaná solidární daň (Solidaritätszuschlag), příplatek ve výši 5,5 % k dani z příjmu, byla zavedena vládou Helmuta Kohla s cílem přiblížit infrastrukturu nových spolkových zemí úrovni západních a rozdělit náklady na sjednocení i výdaje související s válkou v Zálivu a evropskou integrací. Tato daň, která ročně přinášela asi 11 miliard eur, měla původně platit do roku 2019.

Od znovusjednocení byla míra nezaměstnanosti na východě přibližně dvojnásobná oproti západu. V dubnu 2010 dosáhla 12,7 % poté, co v roce 2005 dosáhla maxima 18,7 %. Od roku 2020 jsou však míry nezaměstnanosti v nových spolkových zemích nižší než v některých starých spolkových zemích.

V desetiletí 1999–2009 vzrostla hospodářská aktivita na obyvatele z 67 % na 71 % úrovně západního Německa. Wolfgang Tiefensee, tehdejší spolkový ministr odpovědný za rozvoj nových spolkových zemí, v roce 2009 uvedl: „Rozdíly se zmenšují.“ Nové spolkové země byly rovněž částí Německa, kterou finanční krize v roce 2008 zasáhla nejméně.

Ženy ve východním Německu jsou častěji zaměstnány na plný úvazek, častěji dosahují vyšších pozic ve své kariéře a pracují delší pracovní dobu. Během rozdělení Německa byly východoněmecké ženy systematicky podporovány v plném pracovním zapojení, zatímco ženy v domácnosti byly označovány jako „paraziti“ (). Naproti tomu v západním Německu daňový a sociální systém odrazoval od modelu dvou příjmů v rodině a pracující matky byly stigmatizovány jako „krkavčí matky“ (). V době znovusjednocení pracovalo na plný úvazek téměř 90 % žen ve východním Německu, zatímco v západním Německu to bylo přibližně 55 %. Východoněmecké matky také mívají děti dříve a po standardní roční mateřské dovolené se rychleji vracejí do práce, zatímco ženy ze západních spolkových zemí obvykle čerpají rodičovskou dovolenou po celé tři roky. Všechny nové spolkové země byly v rámci regionální politiky Evropské unie klasifikovány jako rozvojové regiony Cíl 1 a do roku 2013 měly nárok na investiční dotace až do výše 30 %.

Infrastruktura Dopravní projekty německé jednoty (, VDE) jsou program zahájený v roce 1991, jehož cílem je modernizace infrastruktury východního Německa a zlepšení dopravních spojení mezi starými a novými spolkovými zeměmi. Program se skládá z devíti železničních projektů, sedmi dálničních projektů a jednoho projektu vodní cesty s celkovým rozpočtem 38,5 miliardy €. K roku 2009 bylo všech 17 projektů ve výstavbě nebo již dokončeno. Výstavba nových železničních tratí a vysokorychlostní modernizace stávajících tratí zkrátily cestovní dobu mezi Berlínem a Hannoverem z více než čtyř hodin na 96 minut. Řada železničních tratí (odbočných i hlavních) byla sjednocenou společností Deutsche Bahn (Německé dráhy) uzavřena v důsledku nárůstu automobilové dopravy a úbytku obyvatelstva. VDE uvádí, že některé hlavní tratě stále nejsou dokončeny nebo modernizovány; trať Lipsko–Norimberk (přes Erfurt a část trasy Mnichov–Berlín) měla být uvedena do provozu v prosinci 2017, tedy téměř tři desetiletí po znovusjednocení.

Deutsche Einheit Fernstraßenplanungs- und -bau GmbH je státní instituce projektového řízení odpovědná za výstavbu přibližně 1 360 km spolkových silnic v rámci VDE s celkovým rozpočtem 10,2 miliardy €. Podílí se rovněž na dalších dopravních projektech, včetně 435 km silnic v hodnotě přibližně 1 760 milionů € a městského tunelu v Lipsku v hodnotě 685 milionů €.

Federální plán dopravní infrastruktury z roku 2003 zahrnuje plány na prodloužení dálnice A14 z Magdeburgu do Schwerinu a na výstavbu dálnice A72 z Chemnitzu do Lipska.

Míra soukromého vlastnictví automobilů se od roku 1990 zvýšila: v roce 1988 mělo alespoň jeden automobil 55 % domácností ve východním Německu; v roce 1993 tento podíl vzrostl na 67 % a v roce 1998 na 71 %, ve srovnání se západoněmeckými hodnotami 61 % v roce 1988, 74 % v roce 1993 a 76 % v roce 1998.Wilhelm Hinrichs: Die Ostdeutschen in Bewegung – Formen und Ausmaß regionaler Mobilität in den neuen Bundesländern (PDF-Dokument)

Politika