Český zemský sněm, neboli oficiálně Sněm Království českého (německy Landtag des Königreiches Böhmen či jen Böhmischer Landtag), byl nejvyšší volený zákonodárný orgán Českého království v rámci Rakouského císařství a Rakouska-Uherska v letech 1861–1913. Zasedal v Praze, v Thunovském paláci na Malé Straně, kde od roku 1993 sídlí Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Nahradil pravidelně či nepravidelně svolávané zemské sněmy, které fungovaly jako stavovský orgán od 13. století.

Snahy o volený zemský sněm roku 1848 Revoluce roku 1848 se dotkla také českých zemí. V Čechách se jedním z hlavních požadavků stalo ustavení zemského sněmu, který by byl reprezentativně sestaven z volených poslanců. Během března 1848 jednal Svatováclavský výbor o různých návrzích na vymezení působnosti a způsobu volby sněmu. Koncem března František August Brauner výslovně odmítl návaznost na dosavadní stavovský sněm a to ani s variantou jeho doplnění o zástupce měst. Českým požadavkem bylo parlamentní shromáždění s širokým zastoupením (uvažovalo se i o společném sněmu pro české země, tedy včetně Moravy a Slezska). Na 30. března 1848 plánované zasedání „starého“ zemského sněmu neproběhlo. Místo toho byly sněmy odročeny na neurčito. Již v této rané fázi se na debatách okolo ustavení sněmu projevil národnostní konflikt. Svatováclavský výbor (později Národní výbor) byl stále více vnímán jako zástupce českojazyčného obyvatelstva, zatímco 28 největších německých měst v českých zemích podalo písemný protest císaři, v němž vznik Českého zemského sněmu odmítala.

Císařský kabinetní list z 8. dubna 1848 přislíbil Čechám zřízení nejvyšších úřadů s vysokou mírou samosprávy, byť otázkám státoprávního postavení českých zemí jako takových se vyhnul.Česká společnost 1848–1918, s. 28. Okolo 20. dubna Národní výbor přijal podrobnější návrh volebního systému na Český zemský sněm. Kromě 210 nevolených šlechtických zástupců coby pokračování stavovského sněmu na něm mělo zasedat 327 volených poslanců.Česká společnost 1848–1918, s. 37. Město Praha si mělo zvolit 12 poslanců, města nad 8000 obyvatel po dvou a města s více než 4000 obyvatel po jednom. Venkovské obyvatelstvo si mělo zvolit za každý volební obvod (v dobové terminologii vikariát) dva poslance. Dále se počítalo se zachováním zastoupení pro nevolené členy původního stavovského sněmu a jako virilisté zde měli zasedat rektor a čtyři děkani fakult pražské univerzity a jeden zástupce pražské polytechniky. Volební právo měl mít každý občan platící daně. Zemský sněm měl být oprávněn „radit se a usnášet na všech zemských záležitostech“.

Leopold Lev z Thun-Hohensteina, císařský místodržící (guberniální prezident) v Čechách nedostal žádné pokyny z Vídně (která byla mezitím zachvácena revolučním hnutím) a proto se rozhodl vypsat volby do zemského sněmu na 17. květen. Počítalo se s tím, že sněm se sejde 7. června. Volby se však nemohly uskutečnit podle plánu, protože situace ve Vídni se dále vyostřila a vyústila v útěk císařského dvora z hlavního města. Navíc ani podpora zamýšlenému volebnímu systému nebyla mezi Čechy jednoznačná. Celkový posun k radikálnějším demokratickým koncepcím se odrazil i v požadavcích, které koncem května prezentoval Karel Sladkovský, podle kterého byl původní návrh Národního výboru nespravedlivý.Česká společnost 1848–1918, s. 38.Po květnovém odkladu rozhodl císař Ferdinand I. o vypsání voleb do zemského sněmu 6. června. Místodržící Lev Thun-Hohenstein následně určil za termín hlasování 12. – 14. červen s tím, že ustavující zasedání sněmu se mělo odehrát 24. června. Opět však došlo k odkladu, protože v Praze mezitím vypuklo červnové povstání. Nicméně ještě během června byly v naprosté většině obvodů volby provedeny.Česká společnost 1848–1918, s. 53–54. Ve venkovských vikariátech získalo mandát 126 poslanců české a 76 poslanců německé národnosti, ve městech bylo zvoleno 52 Čechů a 30 Němců.

Sněm se však nikdy nesešel. Žádosti místodržícího Thuna z 24. června o svolání sněmu na 4. červenec 1848 vláda svým výnosem z 26. června nevyhověla. Místo toho vypsala v Čechách přímé volby do celostátního zákonodárného sboru Říšského sněmu. Došlo i k zákazu Národního výboru a společně se zánikem původního stavovského sněmu tak Čechy pro následující roky zcela ztratily poslední relikty staré zemské samosprávy.URBAN, Otto. Die Landtage der böhmischen Länder: Der böhmische Landtag. In: RUMPLER, Helmut und URBANITSCH, Peter (Hrsg.). Die Habsburgermonarchie 1848–1918. Band VII, Verfassung und Parlamentarismus. 2. Die regionalen Repräsentativkörperschaften. Wien: Verlag der Österreichischen Akad. der Wissenschaften, 2000, str. 1991–2055, zde str. 1995 a násl. .

Ustavení voleného zemského sněmu roku 1861 vlevo|náhled|Thunovský palác na Malé Straně v Praze, někdejší sídlo Českého zemského sněmu, dnes sídlo Poslanecké sněmovny PČR Od konce 50. let 19. století se neoabsolutistická forma vlády v Rakousku dostávala do krize. Výrazným otřesem byla prohraná válka v Itálii roku 1859. Monarchie se následně vydala cestou obnovy ústavního života. Říjnový diplom, vydaný císařem Františkem Josefem I. na podzim 1860, naznačoval obrysy ústavní a parlamentní formy vlády. Ty pak konkretizovala únorová ústava z počátku roku 1861. Předpokládala ustavení Říšské rady coby nejvyššího zákonodárného sboru, voleného ovšem nepřímo jako soubor delegátů jednotlivých zemských sněmů.Česká společnost 1848–1918, s. 147–154.

Ještě během března 1861 císař vypsal ve všech korunních zemích zemské volby. Český zemský sněm se poprvé sešel 6. dubna 1861. Zemský sněm měl své sídlo v Thunovském paláci na pražské Malé Straně, který byl pro tento účel roku 1861 adaptován, zatímco stavovský zemský sněm předtím zasedal na Pražském hradě.

Složení zemského sněmu a volební systém Únorová ústava přesně vymezila volební systém do Českého zemského sněmu.Volební řád do zemského sněmu dle únorové ústavy z roku 1861, http://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?aid=rgb&datum=1861&page=260&size=25 Měl celkem 241 poslanců:

Na sněmu zasedalo pět takzvaných virilistů, tedy nevolených členů, kteří mandát získávali z titulu své funkce. Byli jimi pražský arcibiskup, biskupové z Litoměřic, Hradce Králové a Českých Budějovic a také rektor pražské univerzity (od roku 1882 rektoři obou pražských univerzit, tedy české i německé, čímž počet virilistů stoupl na šest a celkový počet poslanců na 242).

Zbylých 236 volených poslanců bylo voleno podle kuriového systému (odděleně), s různě definovaným majetkovým omezením volebního práva (volební cenzus). Ke zvolení bylo třeba dosáhnout absolutní většiny, při rovnosti hlasů rozhodoval los. Pokud žádný kandidát (nebo ve vícemandátových obvodech nikoliv plný počet kandidátů) nedosáhl této většiny, konalo se druhé skrutinium a pokud ani v něm nebyla dosažena většina, následovala třetí (užší volba), do které postupoval vždy dvojnásobný počet volených poslanců (v nejčastějších, jednomandátových okrscích tedy dva nejsilnější kandidáti z předchozího kola). Do sněmu se volilo ve čtyřech skupinách, které pak na sněmu tvořily tři kurie:

velkostatkářská kurie sestávala ze 70 poslanců zastupujících velké pozemkové vlastníky. Z toho: 16 zástupců za držitele fideikomisních (svěřeneckých) statků a 54 zástupců za držitele nefideikomisních (nesvěřeneckých) statků

kurie měst a obchodních a živnostenských komor sestávala z 87 poslanců volených ve dvou skupinách: skupina měst a průmyslových míst sestávala ze 72 poslanců za městské volební obvody, tvořené většími městy (v případě Prahy bylo několik volebních obvodů, každý po dvou poslancích, Liberec volil tři poslance, zbylé obvody byly jednomandátové). skupina obchodních a živnostenských komor sestávala z 15 poslanců vybíraných z řad těchto profesních organizací (pražská a liberecká obchodní a živnostenská komora volila po čtyřech poslancích, chebská tři poslance a českobudějovická a plzeňská po dvou).HOENSCH, Jörg Konrad. Geschichte Böhmens: von der slavischen Landnahme bis zur Gegenwart. München: Beck, 2013, str. 352. . kurie venkovských obcí sestávala ze 79 poslanců volených v jednomandátových obvodech ve zbylých venkovských obcích a menších městech.

Volební systém se od roku 1861 již výrazněji neproměnil. Téměř beze změn zůstalo i vymezení volebních obvodů, které tak neodráželo dramatické demografické proměny, k nimž během 19. století došlo (například nijak nevzrostlo sněmovní zastoupení později až půlmilionové pražské aglomerace). K drobným úpravám volebních okrsků došlo pouze v případě několika národnostně smíšených volebních obvodů. Okrsek venkovských obcí Vimperk – Volyně byl roku 1874 při neúčasti Čechů na sněmu německou většinou rozdělen, vimperská část připojena k obvodu Kašperské hory, Nýrsko, Hartmanice, zatímco české Volyňsko k obvodu Strakonice. Podobně obvod venkovských obcí Lanškroun – Ústí nad Orlicí byl roku 1877 rozdělen podle etnických hranic. Zanikl také původní národnostně smíšený volební obvod venkovských obcí Plzeň, Touškov, Stříbro, Stod.

Orgány a pravomoci zemského sněmu Pravomoci sněmu byly vymezeny negativně, tedy coby všechny zákonodárné kompetence, které podle ústavních zákonů neměla Říšská rada ve Vídni. Šlo hlavně o otázky zemědělství, veřejných staveb, otázky komunální, samosprávní, církevní a školské. Sněm schvaloval zemský rozpočet, který byl plněn zemskou přirážkou k přímým daním, které mohly dosahovat až 10 %. Každý zemský zákon podléhal schválení (potvrzení) císařem. Schůze sněmu byly veřejné. Usnášeníschopným byl, pokud byla přítomna alespoň polovina poslanců. Běžné zákony se schvalovaly prostou většinou; závažnější legislativní normy jako změny volebního systému, volebních obvodů a jednacích procedur sněmu vyžadovaly přítomnost tří čtvrtin poslanců a dvoutřetinovou většinu pro návrh. Poslanci byli chráněni imunitou. Jednacím jazykem byla čeština a němčina zcela rovnoprávně, často byla jednání vedena dvojjazyčně, kdy po přednesení návrhu v jednom zemském jazyce následovalo shrnutí v druhé řeči. Mandát poslance mohl zaniknout delší neomluvenou absencí (uplatněno masivně během 60. a 70. let v době české pasivní rezistence, kdy byly desítky českých poslanců takto zbaveny mandátu a v jejich obvodech vypsány doplňovací volby).

V čele sněmu stál Nejvyšší maršálek Království českého. Jeho funkční období, jakož i období jeho náměstka a sněmu jako takového, bylo stanoveno na šest let. Maršálek předsedal zemskému výboru, který byl exekutivním orgánem sněmu. Výbor měl osm členů (v dobové terminologii přísedících). Každá ze tří sněmovních kurií do něj volila dva členy, zbylí dva byli voleni celým sněmem. Výbor úřadoval i v době, kdy sněm nezasedal, vedl správu zemského majetku a připravoval podklady pro jednání sněmu. Dělil se na několik odborů. Podléhala mu mimo jiné významná zemská zemědělská rada.

Seznam Nejvyšších zemských maršálků Nejvyšší zemský maršálekV úřadu odV úřadu doAlbert z Nostic-Reinecku31. března 186131. července 1863 veškeré údaje z: URBAN, Otto. Die Landtage der böhmischen Länder: Der böhmische Landtag. In: RUMPLER, Helmut und URBANITSCH, Peter (Hrsg.). Die Habsburgermonarchie 1848–1918. Band VII, Verfassung und Parlamentarismus. 2. Die regionalen Repräsentativkörperschaften. Wien: Verlag der Österreichischen Akad. der Wissenschaften, 2000, str. 1991–2055, zde str. 2002. .Karel z Rothkirch-Panthenu9. listopadu 186330. září 1866Albert z Nostic-Reinecku4. října 186627. února 1867Edmund z Hartigu4. dubna 18673. srpna 1867Adolf Karel Daniel z Auerspergu4. srpna 186731. března 1870Albert z Nostic-Reinecku26. srpna 187023. prosince 1870Jiří Kristián z Lobkovic11. září 187123. dubna 1872Karel Vilém Filip z Auerspergu23. dubna 187231. května 1883Jiří Kristián z Lobkovic4. července 188710. prosince 1907Ferdinand z Lobkovic28. srpna 190825. července 1913

Seznam náměstků Nejvyššího zemského maršálka

Václav Vaňka (1861–1863) Václav Bělský (1864–1866) Johann Limbeck (1867–1868) Anton von Banhans (1868–1870) Václav Bělský (1870–1872) Eduard Claudi (1872–1878)