Augustinas Voldemaras (16. dubna 1883 Dysna, Vilenská gubernie – 16. května 1942 Moskva) byl litevský nacionalistický politik. Krátce, v roce 1918, působil jako první premiér nezávislé Litvy, poté pokračoval jako ministr zahraničních věcí až do roku 1920. Litvu zastupoval na mírové konferenci ve Versailles a posléze ve Společnosti národů. Do politiky se vrátil kvůli nespokojenosti s levicovou vládou prezidenta Kazyse Griniuse. Podpořil vojenský převrat v prosinci 1926 a následně byl podruhé jmenován premiérem. Zastupoval radikální křídlo Litevské nacionalistické unie, které bylo stále kritičtější i vůči politice nového prezidenta Antanase Smetony. Smetona proto nechal Voldemarase v září 1929 odvolat z úřadu a poslal ho do vyhnanství. V roce 1934 se Voldemaras zapojil do neúspěšného pokusu o převrat, načež byl zatčen. Ve vězení byl až do roku 1938, kdy odešel do exilu ve Francii. Krátce po sovětské okupaci Litvy se vrátil do vlasti, byl však okamžitě zatčen sovětskými úřady a zemřel ve vězení v Moskvě.
Život Narodil se v obci, jež byla tehdy součástí Vilenské gubernie Ruské říše. V roce 1890 se přestěhoval do Petrohradu, aby se připojil ke svému bratrovi, který tam pracoval. V roce 1901 se prvně setkal s Antanasem Smetonou, který se stal jeho blízkým přítelem. V roce 1902 složil zkoušky na gymnázium a v roce 1904 ho absolvoval s vyznamenáním. Poté vystudoval historii a filozofii na Petrohradské carské univerzitě, absolvoval roku 1909, v roce 1910 obhájil disertační práci. Pokračovat ve studiu mu umožnil zřízený stipendijní fond. Studoval krátce v Itálii a ve Švédsku. V roce 1915 se vrátil na Petrohradskou univerzitu a začal na ni vyučovat. Když univerzita otevřela svou pobočku v Permu, získal tam profesuru. Vyučoval v Permu římské dějiny, řečtinu, latinu a angličtinu (byl polyglot, ovládal šestnáct jazyků), avšak spokojen zde nebyl.
V roce 1916 se připojil k nově založené Straně národního pokroku. Zastupoval ji i na petrohradském sejmu v červnu 1917 a na Kongresu nesuverénních národů v Kyjevě v září 1917. V roce 1918 zastupoval litevské zájmy při mírových jednáních o Brestlitevské smlouvě mezi Německem a sovětským Rusem. Jelikož Litva nebyla součástí jednání, byl oficiálně součástí delegace Ukrajinské lidové republiky. Jeho vliv na konferenci byl ovšem minimální, nezávislost, o niž pro Litvu usiloval, se mu nijak prosadit nepodařilo. Nárok na ni si v Brestu činilo Německo.
V roce 1918 se Voldemaras vrátil do Litvy, aby se připojil k Radě Litvy poté, co ji několik členů opustilo na protest proti připojení k Německu. Jedním z mnoha problémů, kterým rada čelila, byla nedostatečná jednota mezi litevskými organizacemi — hned několik z nich tvrdilo, že Litvu zastupuje na mezinárodní scéně. V září 1918 se Voldemaras a Smetona zúčastnili konference v Lausanne, kde pomáhali tyto organizace sjednotit. Události se začaly rychle vyvíjet po porážce Německa v první světové válce. Německo uznalo litevskou nezávislost a jeho armáda se stáhla. Prezidium Rady Litvy, které působilo jako kolektivní hlava státu, zvolilo Voldemarase prvním premiérem a vyzvalo k sestavení vlády.
Voldemaras převzal moc 11. listopadu 1918. Sestavil kabinet, v němž si přivlastnil i dva ministerské posty: ministerstvo zahraničních věcí a ministerstvo obrany. První deklarovanou prioritou bylo zajistit vnitřní stabilitu země. Doufal, že prohlášení o neutralitě na čas odradí silné sousedy od vměšování, což se ale ukázalo marným, neboť Sověti se rozhodli Litvu dobýt. Proto 23. listopadu podepsal rozkaz k vytvoření litevských ozbrojených sil a jmenoval generála Kypriana Kandratoviče náměstkem ministra obrany. Toto jmenování se ukázalo jako velmi nepopulární. Kondratovič byl etnický Bělorus, kterého mnozí podezřívali z neloajality. Když byl Vilnius ohrožen sovětským postupem, navrhl přesunout vládu do Grodna, načež byl 24. prosince 1918 odvolán.
Voldemaras a Smetona opustili Litvu 21. prosince 1918. Oficiálním cílem jejich cesty bylo získat tolik potřebnou půjčku od Německa a účastnit se mírové konference ve Versailles. Odjezd však vyvolal v Litvě pobouření, neboť Voldemaras i Smetona byli podezíráni, že ve skutečnosti prchají před sovětským postupem. V nepřítomnosti tak byl Voldemaras 26. prosince 1918 zbaven premiérské funkce a nahrazen Mykolasem Sleževičiusem. Ač Voldemarase tento postup rozzuřil, ponechal si funkci ministra zahraničních věcí a zůstal ve Versailles jako zástupce Litvy.
Litevští zástupci se tam zaměřili na uznání nezávislé Litvy a jejích hranic, stejně jako na podporu v boji proti bolševikům. Měli však mezi velmocemi jen malou podporu. Mnohé z nich považovaly Litvu za nedílnou součást Ruska. Spojené státy americké například explicitně odmítly uznání v listopadu 1919 (uznaly Litvu až v roce 1922). Situace se zlepšila až později, poté co si Litva vybojovala suverenitu na bojišti.
V červnu 1920 Voldemaras spolu se zbytkem kabinetu rezignoval, aby uvolnil místo vládě vzešlé z voleb do ústavodárného shromáždění. Poté se stáhl z politiky do akademické sféry. Nastoupil na Univerzitu Litvy (dnes Univerzita Vytautase Magnuse) v Kaunasu. Na univerzitě působil jako profesor sociologie a získal i místo děkana. Politice se věnoval jen ve své útočné publicistice, za niž si roku 1923 vysloužil měsíc nucených prací. V roce 1926 se do politiky vrátil, když byl zvolen do Seimasu. Byl zvláště kritický vůči prezidentu Kazysi Griniusovi a jeho vládě, která se dostala k moci po volbách v roce 1926. Viděl Griniuse jako příliš shovívavého k menšinám. Prosazoval autoritářštější vládu, podobnou fašistickým režimům, které tehdy získávaly moc v mnoha částech Evropy.
V roce 1926 část armády, která nesouhlasila s Griniusovou administrativou, plánovala vojenský převrat. Žádali o podporu Voldemarase a Smetonu, tehdejší vůdce Litevské nacionalistické unie, přičemž oba souhlasili. Převrat proběhl 17. prosince. Grinius byl svržen, Smetona byl podruhé jmenován prezidentem a Voldemaras premiérem. Aby uklidnil veřejné mínění jak v Litvě, tak ve světě, Grinius souhlasil s jmenováním Voldemarase předsedou vlády pod podmínkou, že bude dodržovat ústavu z roku 1922. Ačkoliv Voldemaras tento závazek učinil, on i Smetona ho do roka porušili, když byl rozpuštěn třetí seimas a nebyly vyhlášeny žádné nové volby. Voldemaras tehdy žertoval, že "slíbil volby, ale neslíbil žádný rok". Tento krok vedl křesťanské demokraty k odchodu z vlády, čímž se Nacionalistická unie stala jedinou vládnoucí stranou. Nakonec byla v roce 1928 ústava z roku 1922 zcela zrušena a nahrazena novou ústavou, již neodsouhlasil ani parlament, ani voliči v referendu.
Voldemaras opět převzal i roli ministra zahraničních věcí. V lednu 1928 podepsal hraniční smlouvu s Německem, v níž Německo uznalo litevský nárok na Klaipėdu. Téhož roku podepsal také obchodní dohodu s Británií.
V letech 1926–1927 podpořil mezi pravicovými armádními důstojníky a studenty vznik organizace Geležinis Vilkas (Železný vlk). Zdánlivě mládežnická sportovní organizace měla ve skutečnosti za cíl bojovat proti nepřátelům režimu. Ačkoliv byl Smetona čestným vůdcem organizace, aktivně ji vedl Voldemaras. Jeho osobnost a řečnické schopnosti přitahovaly mladší nacionalistické důstojníky, kteří se zhlédli ve fašismu a byli stále více nespokojeni se Smetonou, jehož vnímali jako příliš umírněného.
Dne 6. května 1929 se Voldemaras stal terčem atentátu. Bylo na něj sedmkrát vystřeleno, když se s manželkou a přáteli blížili k divadlu v Kaunasu. Voldemarův adjutant byl při útoku zabit, několik dalších bylo zraněno, včetně Voldemarasova synovce. On a jeho žena unikli bez úhony. Tři litevští studenti, členové levicové organizace Aušrininkai, byli obviněni z účasti na pokusu o atentát, přičemž jeden z nich byl odsouzen a popraven. Tento útok Voldemarasovi paradoxně pomohl. Smetona, který již delší čas uvažoval o jeho odstranění, musel načas ustoupit vlně veřejné i mezinárodní podpory. Voldemarase ovšem atentát ještě více zradikalizoval, což Smetonu vedlo k přesvědčení, že se ho zbavit musí.
Odvolal ho 19. září 1929. Následně dosadil do premiérského křesla svého švagra Juozase Tūbelise. V roce 1930 byl Voldemaras poslán do vyhnanství v Plateliai a později do Zarasai, kde žil pod policejním dohledem. V roce 1934 se několik důstojníků sympatizujících s Voldemarasem a spojených s Geležinis Vilkas pokusilo Smetonu svrhnout, ale převrat neměl širokou podporu, a tak byl neúspěšný. Voldemaras byl následně uvězněn. V roce 1938 obdržel amnestii pod podmínkou, že opustí zemi. Jako cíl si vybral Francii.
V roce 1939 se, navzdory slibu, pokusil vrátit do Litvy, ale byl opět vyhnán. V červnu 1940, několik dní poté, co Sovětský svaz napadl a obsadil Litvu, se Voldemaras a jeho manželka znovu pokusili vrátit z exilu. Byl ovšem Sověty zatčen již na hranicích a uvězněn. Zemřel ve věznici Butyrka v Moskvě 16. prosince 1942. Místo jeho pohřbu není známo.
Osobní život V roce 1919 se Voldemaras setkal s Matildou Delahayovou. Ačkoliv ji vždy představoval jako svou manželku, není jasné, zda byli kdy sezdáni. Voldemarasovi političtí odpůrci, křesťanští demokraté, tvrdili v litevském tisku, že pár žije mimo manželství. To vyvolalo jisté napětí, když pár navštívil v roce 1927 Vatikán, ale papež je přijal a požehnal jim. Přesto byl Voldemaras považován za sukničkáře a bylo známo, že během let měl několik milenek.
V roce 1929 byl Voldemaras kmotrem tříletého Valdase Adamkuse, který se později stal prezidentem Litvy.
Reference
Kategorie:Litevští politici Kategorie:Premiéři Litvy Kategorie:Ministři zahraničních věcí Litvy Kategorie:Litevští emigranti a exulanti Kategorie:Poslanci Seimasu Kategorie:Aktivisté za nezávislost Kategorie:Rytíři velkokříže Řádu italské koruny Kategorie:Nositelé Řádu litevského velkoknížete Gediminase Kategorie:Absolventi Petrohradské státní univerzity Kategorie:Narození 16. dubna Kategorie:Narození v roce 1883 Kategorie:Úmrtí 16. května Kategorie:Úmrtí v roce 1942 Kategorie:Úmrtí v Moskvě Kategorie:Muži