Ius spolii (latinsky též Jus spolii, jako Spolienrecht, neboli právo spolie, či právo kořisti, zabavení, záboru apod.) byla v raném středověku pravomoc územního církevního představeného, či zeměpána zkonfiskovat movitý majetek, který byl soukromým majetkem zesnulých katolických světských duchovních.
Zákon Zákon často způsoboval napětí mezi světskou a duchovní mocí. Je založen na základním principu, že duchovní nemůže po své smrti nakládat se svými beneficiemi ani o nich sepsat závěť. V některých případech byl majetek zabaven i v rozporu s ustanoveními závěti duchovního, odtud pocházejí cynické a populární označení zákona ius spolii, jako rapite capite nebo rips raps.
Historie Toto právo ve středověku uplatňovali vlastníci půdy, císař a územní vládci, a tak v některých částech Německa přetrvávalo až do 19. století. Docházelo ke zneužívání, kdy biskupové zabavovali beneficia klášterů s tvrzením, že jsou majetkem církve. Územní vládci uplatňovali právo spolie vůči zesnulým biskupům, častěji však územní představení zabavovali majetek nižšího duchovenstva. náhled|Setkání Oty IV. a papeže Inocence III. V některých případech se panovníci tohoto svého práva vzdal, jako např. Ota IV., Filip Švábský, Fridrich II. či Rudolf Habsburský, nebo v roce 1180 polský kníže Kazimír II. Spravedlivý, který vládl v Malopolsku. Na kongresu knížat a církevních hodnostářů v ŁęczyciM. Barański: Dynastia Piastów w Polsce. S. 298, 300, se z důvodu posílení svého postavení, vzdal svého nároku na iuris spolii zesnulých biskupů a opatů. Tento akt znamenal začátek formální nezávislosti církve v Polsku na světských autoritách.J. Bardach, B. Leśnodorski, M. Pietrzak: Historia ustroju i prawa polskiego. S. 77.
Dne 12. července 1213 vydal Fridrich II. v Chebu zlatou bulu, aby získal další papežskou podporu. V dokumentu uznal územní nároky církve ve středových oblastech Apeninského poloostrova, vzdal se svého vlivu na volbu biskupů a opatů a vzdal se ius spolii a regalií v jejich prospěch. Zopakoval také svůj slib, že nesloučí moc v Sicilském království a Německé říši. Tento slib však neměl v úmyslu dodržet.
V jiných částech Evropy se však např. ve 13. století stalo běžnou praxí, že po smrti duchovního – za předpokladu, že nezanechal závěť – jeho majetek připadl papežské pokladně. Ve Francii, Německu, Belgii a Portugalsku tento kánon nikdy nenabyl právní platnosti, protože bylo obtížné ho vymáhat a rozdíl mezi církevním a soukromým majetkem byl často obtížně rozeznatelný.
Přestože četná papežská nařízení právo spolia zakazovala, v některých místech přetrvávalo až do 16. století. Když Tridentský koncil zaručil testamentární svobodu všem diecézním duchovním, právo spolia definitivně zaniklo.
Související články Svatopetrský haléř Desátek Annáty
Odkazy Reference
Literatura
H.-J. Becker: Spolienrecht, in: Handwörterbuch zur deutschen Rechtsgeschichte 4 (1990), kol. 1779–1780.
Externí odkazy Andrew Meehan, Jus Spolii, v: The Catholic Encyclopedia
Kategorie:Právo ve středověku Kategorie:Latinská slova a fráze Kategorie:Církevní právo