Katedrála Notre-Dame v Évreux je gotická katedrála nacházející se ve francouzském městě Évreux v departementu Eure). Je sídlem místní diecéze, která svou rozlohou odpovídá tomuto departementu.

Úvod Katedrála Notre-Dame patří k nejvýznamnějším stavbám ve městě. Již v roce 912 ji rouenský arcibiskup Francon představil vévodovi Rollonovi jako jeden z nejúctyhodnějších kostelů v Normandii. Současná podoba stavby představuje syntézu navazujících slohů: od paprskovité a plaménkové gotiky až po architekturu pozdní francouzské renesance.

Od roku 1862 je katedrála zapsána na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury. Bývalé biskupství a jeho hospodářské budovy, v nichž dnes sídlí Muzeum Évreux, je chráněno od 23. října 1907.

Katedrála je proslulá unikátním souborem vitráží ze 14. století, vytvořených technikou tzv. stříbrné žluti. Srovnatelný soubor se nachází pouze v kostele opatství Saint-Ouen de Rouen v Rouenu.

Historie

Počátky Diecéze v Évreux byla ustavena již ve 4. století. Podle legendy, kterou v 11. století sepsal mnich Déodat v díle Vita Sancti Taurini, nechal svatý Taurin (Saint Taurin) přestavět původní pohanský chrám na první křesťanský kostel. Existenci raných staveb potvrzuje nález patic gallo-římských sloupů a jedné korintské hlavice, které byly objeveny pod jižním ramenem transeptu při instalaci vytápění.

náhled|vlevo|Strana rukopisu se zdobenou iniciálou|Ukázka z evangeliáře katedrály v Évreux (11.–17. století). Departementální archiv Eure, signatura BIBSLE 2602.

Během prací na nádvoří biskupství v roce 1857 byla nalezena tesaná kamenná deska ze 7. století s kruhovým otvorem uprostřed. Pravděpodobně se jedná o tzv. fenestella confessionis – otvor v kamenné desce, který věřícím umožňoval spatřit relikvie světců.

Na jižní straně lodi poblíž transeptu byla nalezena gallo-římská kamenná nádrž. Nacházela se v místech, kde v biskupských komplexech tradičně stávalo baptisterium. Podle historika D. Cliqueta sloužila jako křtitelnice. Ačkoliv tyto nálezy potvrzují existenci katedrály uvnitř městských hradeb, její přesný půdorys a rozměry zůstávají bez rozsáhlejšího archeologického průzkumu neznámé.

Románská katedrála Normanský náčelník Rollo věnoval při svém křtu v roce 912 dary mnoha kostelům, které dříve sám poplenil. Třetího dne po křtu byla obdarována také katedrála v Évreux. Jde o první písemnou zmínku o této stavbě. Tuto donaci sice uvádí Dudon de Saint-Quentin, ale žádný jiný dobový text ji nepotvrzuje. To však není překvapivé, neboť v archivu katedrály se nedochovala žádná listina starší než z doby vlády Jindřicha I.

S rekonstrukcí katedrály začal biskup Guillaume Flaitel (v úřadu 1046–1066). V pracích pokračoval jeho nástupce Baudouin. Stavba byla dokončena za biskupa Gilberta II. de la Grue (1070–1113) a v roce 1077 ji rouenský arcibiskup Jean d'Ivry zasvětil Panně Marii. Několik pozůstatků této románské stavby bylo odkryto v roce 1892 během obnovy dlažby a snižování úrovně kněžiště; šlo o polokruhovou zeď a osovou Apsidovou kapli.

Obnova a nová katedrála V roce 1119 postihl město i katedrálu ničivý požár. Anglický král a normandský vévoda Jindřich I., který město obléhal, aby jej vyrval z rukou Amauryho de Montfort (vazala francouzského krále), požádal o svolení k zapálení města a obdržel jej od samotného biskupa Audina, svého kaplana a poradce. Jakmile se Évreux stalo opět normandským, papež Kalixt II. na koncilu v Remeši nařídil králi, aby katedrálu na vlastní náklady neprodleně obnovil, jinak mu hrozila exkomunikace.

V roce 1126 potvrdil papež Honorius II. dary krále i biskupa a udělil jim rozhřešení. Rekonstrukce začala téhož roku, ale v době Audinovy smrti (1139) ještě nebyla u konce. K dokončení došlo pravděpodobně kolem roku 1160, což dokládá listina Simona de Montfort zmiňující dary na zastřešení stavby. Kronikář Robert z Torigni tehdy poznamenal, že obnovená katedrála „svou krásou předčila téměř všechny kostely v Neustrii“. V roce 1180 věnoval meulanský hrabě Robert II. katedrále dar na údržbu lampy u hrobky svého strýce Simona, hraběte z Évreux.

Podle archeologických průzkumů z let 1838 (Théodose Bonnin) a 1895 tvořilo tehdejší chór jedno čtvercové klenební pole a apsida s pěti otvory. Paticové části pilířů u vstupu do apsidy vykazují přípory, což potvrzuje existenci křížové žebrové klenby. Půdorys transeptu zůstal zachován, přičemž spodní části zdí byly pouze nově obloženy.

Z hlavní lodi se do dnešních dnů dochovala značná část, konkrétně arkády a jedno pole slepých křížících se arkád s bohatým dekorem. Toto slepé pole, které není triforiem, se nachází pod západními věžemi. Horní okna lodi se naproti tomu nedochovala vůbec.

Gotická katedrála Poté, co nechal Jan Bezzemek v roce 1195 v Évreux zmasakrovat tři stovky francouzských rytířů, oblehl město Filip II. August a nechal jej vypálit. Poté, co město znovu dobyl Richard Lví srdce, jej Filip August v roce 1198 zapálil podruhé. K definitivnímu připojení Évreux k doméně francouzského krále došlo 22. května 1199. Rychlé obnově katedrály však bránil nedostatek financí tamní kapituly i špatné komunikační spojení. Aby podpořil rekonstrukci stavby, udělil papež Inocenc III. odpustky tehdejšímu biskupovi Robertu de Roye (1201–1203). Skutečné práce na obnově katedrály však započaly až kolem roku 1220.

Velké arkády hlavní lodi, které požár ušetřil, byly zachovány. Práce na triforiu probíhaly v letech 1225–1230 v duchu paprskovité gotiky. Jako stavitel katedrály v Évreux je v roce 1253 doložen Gautier de Varinfroy. Ten se pravděpodobně podílel na dokončení lodi (triforia a vysokých oken) a sehrál rozhodující roli při přestavbě závěru chrámu, u něhož navrhl koncepci ochozu s věncem paprskovitých kaplí.

Stavební práce stále pokračovaly i v době svěcení biskupa Raoula de Grosparmy, které proběhlo 19. října 1259 v opatství Saint-Taurin. Ten v roce 1264 založil „kapli Panny Marie za chórem katedrály“. Samotný chór byl zřejmě dokončen před smrtí biskupa Mathieu des Essartse roku 1310, neboť ten nechal osadit vitráže ve druhé severní kapli chóru nad svým již připraveným hrobem. Boční kaple, pět na každé straně, byly mezi opěrné pilíře přistavěny na přelomu 13. a 14. století.

Během stoleté války katedrála opět vyhořela, tentokrát vinou krále Jana Dobrého. Od června 1356 se oprav ujal Nicolle Le Féron. Po dalším požáru města v roce 1378, za vlády Karla VII., se však s faktickou obnovou začalo až v roce 1441. Práce v letech 1442–1455 řídil Jéhan Le Roy s podporou biskupa Guillauma de Flocques, syna městského správce a osvoboditele města.

Král Ludvík XI. potvrdil svou panovnickou ochranu nad stavbou královským listem v roce 1482.

Flamboyantní fasáda severního transeptu, navržená Jehanem Cossartem, mistrovsky uzavřela stavbu příčné lodi v 16. století. Pozdní renesance zanechala stopu v podobě západního portálu umístěného pod velkou rozetou. Francouzský styl zde triumfuje nad dvěma odlišnými věžemi, které portál rámují.

Na počátku 17. století byly pod vedením Françoise Galopina stavební práce na chrámu definitivně završeny. Klasicistní úpravu jižní strany doplnilo na severu vrstvení prstencových sloupů v duchu architekta Philiberta Delorma.

Od revoluce po současnost Během Velké francouzské revoluce byla katedrála určena k prodeji a následné demolici, což vedlo k rozsáhlému ničení: zanikla výzdoba tympanonu a padesát šest soch ze 16. století, které zdobily severní portál, bylo rozbito a využito jako základy pro stavbu mostu.

V 19. století prošla stavba katedrály důkladnou rekonstrukcí pod vedením diecézního architekta Denise Darcyho, na kterou dohlížel Eugène Viollet-le-Duc. Později, 9. června 1940, však katedrálu těžce poškodilo bombardování města Évreux.

Celková obnova katedrály byla dokončena v roce 1973. Budově se tak navrátila její dřívější vznešenost, včetně dominantní „stříbrné zvonice“ – vysoké štíhlé věže (sanktusníku), která se tyčí nad křížením lodí a tvoří siluetu katedrály již od středověku.

Rozměry + Rozměry katedrály v Évreux Parametr Hodnota Celková vnější délka 108,87 m Délka hlavní lodi 43,47 m Šířka hlavní lodi (v ose pilířů) 8,82 m Šířka bočních lodí 4,70 m Výška klenby hlavní lodi 21,75 m Délka transeptu (příčné lodi) 31,50 m Šířka transeptu 7,00 m Výška klenby transeptu 22,21 m Výška pod lucernovou věží 45,00 m Celková výška věže (sanktusníku) 78,15 m Délka chóru 27,50 m Šířka chóru 11,50 m Šířka bočních lodí chóru 4,95 m Výška klenby chóru 24,10 m

Stavební materiál Celá katedrála je vybudována z křídy – bílého, měkkého a velmi jemnozrnného vápence, který je typický pro křídové geologické vrstvy v této oblasti. Při stavbě byly využity dva druhy tohoto kamene: křída z místních lomů pocházející ze santonského stupně (před cca 85 miliony let) a kvalitnější křídový vápenec z koniackého stupně (před cca 88 miliony let). Ten pochází z lomů v údolí řeky Seiny v okolí města Vernon.

Věže

Severní věž Severní věž je osazena mírně ustupující zvonicí, ve které jsou zavěšeny zvony.

Jižní věž Jižní věž byla původně zakončena osmibokou helmicí s dřevěnou konstrukcí krovu. Po ničivém požáru v červnu 1940 však již nebyla obnovena.

Lucernová věž Dominantou chrámu je lucernová věž tyčící se nad křížením lodí. Tato konstrukce, typická pro normandskou gotiku, prosvětluje interiér katedrály díky oknům umístěným vysoko nad klenbou. Věž je zakončena štíhlou, takzvanou „stříbrnou“ helmicí, která dosahuje výšky přes 78 metrů.

Interiér

Hlavní loď náhled|kazatelna náhled|moderní varhany Hlavní loď se vyznačuje zajímavým architektonickým kontrastem: na původní románské arkády nechal architekt Gauthier de Varinfoy přistavět gotické horní patro. To ostře kontrastuje s navazujícím chórem ve stylu plaménkové gotiky, jehož výstavba započala v roce 1260. Celý prostor lodi doplňují a prozařují cenné historické vitráže.

Varhany

Historie První varhany byly v katedrále instalovány v roce 1549 jako dar biskupa Gabriela Le Veneur de Tillières. V 18. století prošel nástroj kompletní rekonstrukcí, kterou provedl slavný varhanář Jean-Baptiste Nicolas Lefebvre.

V roce 1874 byl nástroj částečně rozebrán a jeho zbývající části definitivně zničil požár 11. června 1940 po bombardování během druhé světové války.

Po stoleté odmlce byly v roce 1974 instalovány starší varhany pocházející ze zaniklého kostela v nizozemském Delftu. Na jejich slavnostním zprovoznění se podílel titulární varhaník Jean Guillou.

Současný nástroj postavila v roce 2006 varhanářská dílna Quoirin. Po požehnání biskupem Christianem Nourrichardem následovala série inauguračních koncertů, na kterých vystoupili přední varhaníci jako Thierry Escaich, Pierre Pincemaille či André Isoir.

Technické parametry Nástroj má celkem 53 rejstříků, 4 manuály (rozsah 56 tónů) a pedál (32 tónů). Celkem jej tvoří přibližně 4000 píšťal.

Boční kaple

Kaple severní boční lodi (Řazeno od západu k východu)

Kaple svatého Ondřeje (dříve kaple svatých Apoštolů) Renesanční ohrazení (mříž). Retábl se šesti malovanými panely ze 17. století znázorňujícími dvanáct apoštolů.

Kaple svatého Mikuláše Renesanční ohrazení. Socha svaté Maří Magdalény ze 16. století.

Kaple svatého Šebestiána Ohrazení ve stylu Ludvíka XIII. Dřevěný oltář ve stylu Ludvíka XV. s retáblem zobrazujícím umučení svatého Šebestiána.

Kaple Panny Marie Karmelské

Kaple svatého Akvilina (Saint-Aquilin) Ohrazení ze 17. století. Socha svaté Klotyldy. Renesanční vitráže s výjevy „Vraždění neviňátek“ a postavami svatého Rajmunda z Peňafortu, svatého Leonarda, svatého Akvilina a svatého Jiří.

Kaple jižní boční lodi (Řazeno od západu k východu)

Kaple Dobré smrti (de la Bonne Mort) Ohrazení ve stylu Ludvíka XIV.

Kaple svaté Anny Ohrazení ve stylu Ludvíka XIV. Vyřezávaný dřevěný retábl ze 17. století. Zpovědnice ve stylu Ludvíka XIV.

Kaple Zvěstování Panny Marie Ohrazení ve stylu Ludvíka XIII. Oltář ve stylu Ludvíka XV.

Kaple svatých Andělů