Marie-Rosalie Cadron-Jetté (řeholním jménem: Marie od Narození; 27. ledna 1794 Lavaltrie – 5. dubna 1864 Montréal) byla kanadská řeholnice a zakladatelka kongregace Sester milosrdenství z Montréalu. Katolická církev ji uctívá jako ctihodnou.
Život Narodila se 27. ledna 1794 v Lavaltrie. Jejím otcem byl rolník Antoine Cadron a matkou Rosalie Roy, která pracovala jako porodní bába. Rodina byla hluboce věřící.
Dětství prožila v rodinném domě na Rue Notre-Dame v Lavaltrie. Krátce navštěvovala klášterní školu v Pointe-aux-Trembles u Montrealu, ale kvůli stesku po domově se brzy vrátila. Vzdělání získávala převážně doma – učila se domácím pracím, šití a řemeslům. Číst se naučila až později a psát se pravděpodobně nikdy nenaučila. Roku 1806 přijala první svaté přijímání.
Ve věku asi 16–17 let se seznámila s Jeanem-Marie Jettém, za kterého se 7. října 1811 provdala. Po svatbě přijala jméno Rosalie Cadron-Jetté. Manželé žili v domě jejích rodičů, který jim byl darován s podmínkou, že se postarají o rodiče i o její mladší sestru Sophii.
Mezi lety 1812–1832 se jim narodilo celkem 11 dětí, z nichž pět zemřelo v útlém věku. Rodina žila skromně a snažila se zajistit budoucnost svých dětí.
Roku 1822 prodali svůj statek, aby získali více půdy, ale kvůli odložené platbě se dostali do nejisté situace a dočasně žili ve Verchères. Následně se přestěhovali do Saint-Hyacinthe, kde koupili pozemek, který se však ukázal být neoprávněně prodaný. V důsledku toho přišli o většinu majetku. Po této těžké ztrátě se rodina přestěhovala do Montréalu, kde se usadila ve čtvrti Saint-Laurent a zapojila se do života farnosti při katedrále sv. Jakuba.
Roku 1832 přišla při epidemii cholery o manžela. Na jeho památku se rozhodla nosit černý oděv po zbytek svého života.
V té době už byly některé její děti dospělé – nejstarší synové pracovali jako ševci a nejstarší dcera se brzy provdala. Přesto měla stále velkou odpovědnost: starala se o své mladší děti i o svou stárnoucí matku. Teprve kolem roku 1838, po smrti matky a když její děti dospěly (nebo některé z nich zemřely), získala více času, který mohla věnovat charitativní činnosti.
Charitativní činnost Jedna z událostí, která ji silně ovlivnila, byla situace, kdy k ní v noci přišla žena – prostitutka – hledající ochranu před násilím. Rosalie ji ukryla, postarala se o ni a povzbudila ji ke změně života. Později jí žena napsala, že skutečně začala nový život. Tato zkušenost Rosalii inspirovala k pomoci ženám v nouzi.
V Montréalu se seznámila s biskupem Ignacem Bourgetem, který se stal jejím duchovním vůdcem. Na jeho žádost začala od roku 1840 tajně poskytovat útočiště svobodným matkám, které byly tehdy společensky odsuzované. Pomáhala jim během těhotenství, porodu i po něm a často se starala i o jejich děti. Po narození každého dítěte je odnášela ke křtu do montrealského kostela Notre-Dame a vystupovala jako jejich kmotra.
Kvůli rostoucí potřebě pomoci se biskup rozhodl založit nové dílo zaměřené právě na tyto ženy. Rosalie tuto výzvu přijala a dne 1. května 1845 založila útulek Hospice Sainte-Pélagie. Zařízení bylo pojmenováno po mučednici svaté Pelagii a sloužilo jako první místo, které poskytovalo komplexní péči svobodným matkám. Tento ustav se stal počátkem nové kongregace, kterou biskup Bourget plánoval založit.
Podmínky byly zpočátku velmi skromné – několik kusů nábytku, málo lůžek a Rosalie sama spala na podlaze. Přesto vytrvala, i když její vlastní děti její rozhodnutí nechápaly a nesouhlasily s ním. Postupně se její dílo rozrůstalo a získalo podporu dobrodinců, například Antoine-Oliviera Bertheleta.
Dne 4. května 1846 se útulek přestěhoval na adresu na Wolfe Street ve čtvrti Faubourg Québec, do domu, který vlastnil Jean-Baptiste Bourgault. Nové prostory měly dvě patra a podkroví; útulek zabíral jednu část domu, zatímco majitel bydlel ve druhé.
Rozšířený prostor umožnil zřízení malé kaple s křížovou cestou, kde se dvakrát týdně sloužila mše. Také bylo možné přijmout další tři pracovníky.
Dne 26. července 1846 biskup Ignace Bourget jednostranně otevřel noviciát komunity Saint-Pélagie a zařadil všechny ženy pracující v útulku jako novicky. Tím se Hospice de Saint-Pélagie fakticky stal řeholní komunitou. Bourget jmenoval představenou Sophie Raymond.
Biskup si ponechal roli duchovního noviciátu a pověřil kněze Antoina Reye funkcí ředitele útulku.
Dne 17. září 1846 vstoupila do komunity Josephite Malo-Galipeau a přinesla s sebou značné finanční prostředky zděděné po svém zesnulém manželovi, čímž výrazně podpořila komunitu. Navzdory tomu však ženy z útulku musely i nadále vykonávat příležitostné práce mimo něj, aby se uživily. Rosalie si v této době občas vydělávala jako švadlena (resp. šička obuvi).
Dne 6. listopadu 1846 proběhly v komunitě volby, při nichž byls zvolena představenou na období jednoho roku, zatímco Malo-Galipeau byla jmenována její pomocnicí. Od 1. prosince 1846 ženy začaly nosit hábit.
Na začátku roku 1847 oznámil majitel domu na Jean-Baptiste Bourgault, že útulek vystěhuje, protože měl obavy o svou pověst. Po dlouhém hledání se podařilo najít nové prostory na rohu ulic Sainte-Catherine a Saint-André, které poskytl montrealský podnikatel John Donegani za roční nájem 60 dolarů. Dne 26. dubna 1847 se útulek přestěhoval na nové místo.
Koncem roku 1847 zasáhla Montréalu epidemie tyfu a místní řeholní komunity, včetně Rosalie a personálu útulku, byly biskupem vyzvány k pomoci v boji proti této nemoci.
Sestry milosrdenství Dne 16. ledna 1848, ve věku 53 let, složila řeholní sliby spolu se sedmi dalšími ženami, které s ní pracovaly v útulku. Mezi přítomnými pozorovateli při obřadu složení slibů byli biskup Ignace Bourget a také Émilie Gamelin, pod jejímž vedením byly před pěti lety založeny Sestry Prozřetelnosti. Spolu se svými sliby přijala Cadron-Jetté řeholní jméno Marie od Narození, odkazující na roli Panny Marie při narození Krista. Společně těchto osm žen z útulku vytvořilo Institut sester milosrdenství.
Bourget požádal montrealskou diecézi o uznání institutu a toto uznání bylo uděleno. Sliby sester Misericordia byly tradiční sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, spolu se čtvrtým slibem, kterým bylo „pomáhat při porodu padlým dívkám a ženám“.
Dne 17. ledna 1848 proběhly volby, které měly určit vedení nové komunity, a při prvních volbách byla Josephite Malo-Galipeau jmenována generální představenou a Cadron-Jetté se stala radní se zodpovědností za ošetřovnu. Tato pozice umožnila Cadron-Jetté věnovat se péči o nemocné a znevýhodněné, včetně návštěv v domácnostech a návštěv ve věznicích. Zdroje, včetně knihy Rosalie Cadron-Jetté. A Story of Courage and Compassion od Grégoira z roku 2007, naznačují, že Cadron-Jetté mohla být nabídnuta pozice generální představené, ale odmítla ji.
Od 17. ledna 1848 zahájilo osm zakladatelek Sester Misericordia, včetně Marie-Rosalie, praktické školení v porodnictví pod vedením doktora Eugèna-Hercula Trudela, mladého porodníka. Cílem tohoto školení bylo lépe připravit sestry na plnění závazků jejich čtvrtého slibu. Školení trvalo 18 měsíců a bylo zakončeno zkouškou před dvěma členy College of Physicians and Surgeons of Lower Canada, přičemž 12. července 1849 ženy obdržely oficiální osvědčení o způsobilosti v porodnictví. Je velmi pravděpodobné, že právě v tomto období nebo v letech bezprostředně následujících se Marie-Rosalie naučila číst a psát.
V roce 1849 byla matka Malo-Galipeau znovu zvolena generální představenou a Marii-Rosalii byla svěřena funkce asistentky. Přibližně v této době se vztah mezi oběma ženami zhoršil. Navzdory výsledku voleb Malo-Galipeau sestře Marii neudělila formální tituly a je doloženo, že o ní mluvila neuctivě a nejméně při jedné příležitosti ji označila za „hlupačku“. Malo-Galipeau během tohoto období několikrát Marii pokárala za rozhodnutí, která učinila při výkonu svých povinností, a ukládala jí tresty, včetně zákazu přijímání svatého přijímání. Volby v roce 1849 byly posledními volbami konanými komunitou až do konce roku 1858.
Sestry nebyly montrealskou společností příliš oblíbené. V prvních letech existence Hospice de Sainte-Pélagie a institutu byla místa, kde sestry působily, držena v tajnosti, aby byly svobodné matky chráněny před veřejným nepřátelstvím vůči prostitutkám a neprovdaným matkám. Při některých příležitostech, když sestry přinášely novorozence do kostela ke křtu, lidé na ně házeli odpadky. Bylo také zaznamenáno, že lidé opouštěli kostel, když do něj sestry vstoupily.
Sestry čelily kontroverzím nejen ze strany veřejnosti, ale i ze strany lékařů. Zpočátku byla reakce montrealských lékařů pozitivní a v roce 1850 požádalo College of Physicians biskupa Ignace Bourgeta o povolení posílat studenty do Hospice de Sainte-Pélagie na praxi, což Bourget navzdory námitkám sester povolil. Nicméně mezi sestrami a studenty vzniklo napětí: sestry si přítomnost studentů nepřály (stejně jako mnohé svobodné matky), zatímco studenti se často chovali pohrdavě, hrubě nebo povýšeně vůči pacientkám. V kombinaci s odborností sester a jejich neziskovým posláním toto napětí přerostlo v otevřené nepřátelství mezi sestrami a lékaři, kteří začali porodní asistentky vnímat jako profesní hrozbu.
Dne 13. května 1851 koupil Antoine-Olivier Berthelet pozemek na rohu Dorchester Boulevard a Saint-André Street v Montrealu pro potřeby sester a v prosinci 1851 se po úpravách dvou již existujících budov sestry přestěhovaly na novou adresu. V roce 1853 začaly práce na mateřském domě (klášteře). Měl to být vícepodlažní kamenný objekt, financovaný z půjček. Plány byly připraveny již v roce 1852, ale požáry v Montréalu dne 8. července 1852, které zničily asi 11 000 domů i katedrálu Saint-Jacques, způsobily zpoždění stavebních projektů ve městě.
V roce 1853 se Bourget setkal se sestrami a zpochybnil, zda by neměl být jejich čtvrtý slib (pomoc při porodu) zrušen, což by znamenalo, že porodnickou práci by vykonávali lékaři a laické porodní asistentky. Jeho obavy vycházely jednak z tlaku a kritiky montrealské lékařské obce, jednak z přání rozšířit komunitu, protože se obával, že požadavek na výuku a výkon porodnictví by mohl odrazovat nové kandidátky. Marie-Rosalie však pevně trvala na zachování slibu, poukazovala na pohrdání lékařů vůči sestrám a jejich pacientkám, na nekompetentnost studentů a na to, že pacientky samy dávaly přednost péči sester. Bourget nakonec ustoupil a otázka nebyla několik let znovu otevřena.
V roce 1856 darovalo město budovu naproti klášteru pro potřeby sester. Nazývala se „Corporation House“ a sloužila jako ubytování pro svobodné matky, které sestry podporovaly; matky zde platily nájem. Na konci roku 1858 se konaly nové volby: Malo-Galipeau byla opět jmenována generální představenou a Cadron-Jetté byla zvolena asistentkou. Přibližně v té době dal biskup Ignace Bourget sestrám povolení křtít děti přímo v útulku, místo aby je musely nosit do katedrály Notre-Dame, protože kolem roku 1858 sestry dohlížely asi na 137 porodů ročně.
Do roku 1858 byla Malo-Galipeau široce považována za zakladatelku kongregace, částečně díky své funkci a částečně díky finanční podpoře, kterou přinesla. Tento názor se objevil i v dobových publikacích, například v pamětním albu města z roku 1853. Při návštěvě institutu na konci roku 1858 však biskup Bourget veřejně prohlásil, že za zakladatelku má být považována Marie-Rosalie Cadron-Jetté. Udělil jí také titul „Matka“ (tedy Matka Marie od Narození – Mère de la Nativité) a potvrdil, že je druhá v pořadí po generální představené.
Již několik let před rokem 1853 institut přijímal tzv. „magdaleny“ a v roce 1859 byla tato praxe oficiálně uznána vytvořením druhého řádu v rámci sester. Tato tradice pocházela z Evropy, kde řeholní řády přijímaly „kajícníky“ pod ochranu Marie Magdalény. V případě sester šlo o svobodné matky, které nechtěly odejít ani po uzdravení. Tyto ženy mohly složit řeholní sliby a žít v komunitě podle pravidel zaměřených na kontemplaci. Během existence tohoto programu zůstalo v komunitě přibližně 1 % až 1,5 % matek.