Bitva u Waterloo [vatrloː] (současníky nazývaná bitvou u Belle Alliance či Napoleonem pojmenovaná bitvou u Mont-Saint-Jean) se odehrála v odpoledních a podvečerních hodinách neděle 18. června 1815 asi 20 km jižně od belgické metropole Bruselu. Francouzská armáda císaře Napoleona I. zde utrpěla drtivou porážku od části vojsk Sedmé koalice evropských panovníků, reprezentované sbory anglo-batavské armády polního maršála vévody z Wellingtonu a pruským vojskem pod velením polního maršála Blüchera. Pro francouzského panovníka se bitva stala jedním z jeho posledních vystoupení v roli vojevůdce, stratéga a hlavy státu, pro Evropu znamenala ukončení napoleonských válek. Přestože se spojencům podařilo dosáhnout generálního vítězství, průběh tažení hrál spíš v jejich neprospěch. 16. června utrpěli porážky v bitvách u Ligny a Quartre-Bras a byli nuceni se odděleně stahovat k belgické metropoli. Britský maršál však druhého dne ústup zastavil a zaujal výhodné postavení na svahu v krajině kolem Waterloo, kde přes noc vyčkal na útok nepřítele. Po promarněném dopoledni pak Napoleon podnikl opakované útoky na střed jeho pozic, avšak francouzští vojáci byli za oboustranně vysokých ztrát pravidelně obraceni na ústup. Kolem 16:00 hodin se k Britům začaly připojovat první pruské jednotky, které s přibývajícím množstvím, po necelých čtyřech hodinách tlaku na protivníkovo pravé křídlo, obrátily francouzské vojsko na útěk. I když Napoleon ve svých memoárech přičítal vinu za debakl neschopnosti svých maršálů, byla spíš souhrou desítek selhání jak císaře samotného, tak jeho podřízených, ale stejnou měrou i okolností a schopnostmi jeho protivníků.
Vzhledem ke své definitivnosti pro Napoleona a jeho sto dní trvající císařství se městečko Waterloo, v jehož blízkosti se bitva odehrála, stalo celosvětovým synonymem pro velkou porážku nebo konečný akt zásadního významu s negativními důsledky či jakékoliv fatální selhání.
Z Elby do Paříže, z Paříže do Belgie
Let orla Poté, co armády Prvního císařství kapitulovaly před brannou mocí VI. koalice, byl Napoleon Bonaparte 6. dubna 1814 přinucen podepsat abdikaci, jíž se vzdal francouzského trůnu jak za svou osobu, tak za své oprávněné dědice. Posléze byl i s doprovodem sedmi stovek vojáků císařské gardy internován na ostrově Elba. Na uvolněný panovnický stolec se mezitím opět vrátil král z dynastie Bourbonů Ludvík XVIII. Brzy po jeho návratu však začalo přibývat nespokojených hlasů, kterým se nelíbil návrat forem a některých institucí starého režimu. Předrevoluční šlechta, jež se vracela z emigrace, zabrala výnosné úřady u dvora, císařská šlechta byla přehlížena a lidé i armáda se začali bouřit. Navíc Ludvík XVIII. odmítal Napoleonovi vyplácet slíbenou dvou milionovou roční apanáž a začalo se šeptat o jeho přemístění, na jiný, vzdálenější ostrov. Kvůli těmto i dalším okolnostem dne 26. února 1815 nalodil excísař vojáky gardy na předem připravené lodě a uprchl z téměř rok trvajícího vyhnanství. 1. března se jeho malá flotila shromáždila v zálivu Juan u Antibes. Vojáci se vylodili na pláž a kolem páté hodiny odpolední vyrazili směrem na Paříž skrze alpské stezky Horní Provence. V přímořském kraji Napoleonova přítomnost mnoho radosti u obyvatel nevyvolávala, avšak čím více postupoval do vnitrozemí, tím větší nadšení vzbuzoval. Kromě ozbrojených civilistů se k němu brzy začaly přidávat první pluky, jež sebou strhly další jednotky z celé Francie. Po pádu Grenoblu a Lyonu nakonec na jeho stranu přeběhl i maršál Michel Ney, jenž měl se svou armádou shromážděnou v okolí Lons-le-Saulnier přetnout svému někdejšímu panovníkovi cestu k francouzské metropoli. 20. března pak Napoleon za davového nadšení vstoupil do Paříže a ubytoval se v paláci Tuileries. Opětovné vlády nad Francií se ujal bez jediného výstřelu!
Konsolidace Francie vpravo|náhled|Manévry Armée du Nord a armád VII. koalice ve dnech 15. až 18. června 1815 Po uchopení moci bylo Napoleonovým prvním úkolem stabilizovat poměry v zemi a vybudovat kvalitní armádu. Jeho úmyslem bylo dohodnout se s evropskými mocnostmi na míru, ale v této záležitosti si nedělal žádné iluze a armáda byla tím hlavním, co jej mohlo udržet na trůnu.Kovařík – Pád orla, s. 308 Odvedl dalších 50 000 branců, vydal novou ústavu a generál Grouchy zlikvidoval poslední místa royalistického odporu (za tento počin obdržel maršálskou hůl). Snažil se též o diplomatické styky s Evropou, ale ta k jeho návrhům na trvalý mír zůstávala hluchá. Rezidenti vítězných mocností na kongresu ve Vídni se ihned dohodli na postupu proti jeho osobě a jako narušitel pokoje světa byl vydán veřejnému soudnímu stíhání.Kovařík – Sto dní z Elby k Waterloo, s. 61. V krátké době proti němu shromáždili 1 800 000 vojáků, avšak poblíž Francie se prozatím nacházely pouze dvě armády. Pruská dolnorýnská maršála Blüchera a tzv. anglo-batavská pod velením vévody z Wellingtonu s centrem v Bruselu. Napoleon měl dvě možnosti, jak invazi čelit. Mohl buď nepřítele nechat zaútočit na Francii a protáhnout tak jeho operační linie, přičemž by hlavní armáda operovala na březích Seiny a mobilizované síly ozbrojeného lidu by bránily hlavní město, anebo mohl sám zaútočit a postupně likvidovat armády protivníka tak, jak by přicházely.Kovařík – Pád orla, s. 401 Zatímco první možnost blízce připomínala ne moc úspěšnou kampaň z roku 1814, druhá eventualita se vzhledem ke stávající situaci jevila mnohem reálnější. Zabezpečil tedy hranice s německými státy i pobřeží a se zbývající armádou 128 000 mužů, již nazval Armée du Nord, se pokusil využít momentu překvapení, vklínit se mezi obě nejbližší spojenecká vojska a postupně je porazit. 6. června začal potají soustřeďovat své sbory mezi řekami Sambrou a Mázou,Sto dní z Elby k Waterloo, s. 83. přičemž se jinými ostentativními manévry snažil vyvolat dojem, že útok jeho ozbrojených sil bude směřovat mezi moře a Brusel.Sto dní z Elby k Waterloo, s. 123.
Velitel anglo-batavské armády vévoda z Wellingtonu reagoval tak, jak si Napoleon přál a svou armádu rozmístil v prostoru Brusel-Ostende,Sto dní z Elby k Waterloo, s. 110. čímž se mezi ním a Prusy pod velením maršála Blüchera vytvořila necelých 60 kilometrů široká mezera, kterou střežil pouze I. pruský sbor pod velením generálmajora Zietena.Taraba, s. 82. Za těchto okolností Bonaparte 12. června opustil Paříž a o dva dny později vyrazila do škvíry mezi koaličními armádami i .Sto dní z Elby k Waterloo, s. 123–128. 15. června Francouzi překročili belgické hranice a za prvních bojů se Zietenem se zmocnili města Charleroi. Ačkoliv byl pruský generál v dalších hodinách setrvale zatlačován zpět, podařilo se mu vést mistrovský zdržovací boj, během nějž se ve dvou proudech spořádaně stahoval na Brusel. Svůj ústup vedl směrem přes křižovatku cest u vesničky Quatre-Bras, kde své síly narychlo shromažďoval vévoda z Wellingtonu, a současně k vesnici Ligny, kde se soustřeďovaly zbylé sbory maršála Blüchera. Následujícího dne došlo v okolí těchto míst k těžkým bojům.Taraba, s. 119–179.
Armády Přestože byla francouzská armáda vybudovaná ve spěchu, velkou většinu vojáků tvořili císaři oddaní dobrovolníci a na rozdíl od let minulých v jejích řadách drtivou měrou převládali rodilí Francouzi. Mnoho z nich vnímalo svou účast na tažení především jako obranu vlasti před invazí a armáda byla jedním z těch lepších uskupení, kterým kdy Napoleon velel.Wootten, s. 25. Armée du Nord samotná byla rozdělena na gardu, šest armádních a čtyři záložní jezdecké sbory. Jestliže se nedostatečný čas větší měrou neprojevil na složení a kvalitě mužstva, projevil se na výstroji a výzbroji. Několika eskadronám kyrysníků chyběly kyrysy, jiným jízdním jednotkám závěsy na pušky, či součástky postrojů. Chyběly také torny, závěsy na šavle a patrontašky. Zároveň mnoho vojáků vyfasovalo pouze nastříhanou látku na uniformy, jež si sešívali v průběhu tažení. Špatná situace byla i u ženijního sboru a tento nedostatek se měl projevit zejména v bitvě u Waterloo. Nedostávalo se ani pokrývek hlavy a dokonce i císařská garda postrádala své vysoké medvědice.Taraba, s. 56–57.
Složení anglo-batavské armády bylo značně nehomogenní. Kromě samotných Britů ji tvořilo 20 000 hannoverských, 7000 brunšvických a 3000 nassavských vojáků. Z dalších 30 % se skládala z nizozemsko-belgických jednotek, jež donedávna sloužily po boku Francouzů a jejich politická náklonnost, zejména u Belgičanů, byla značně nejistá.Wootten, s. 27. Wellingtonovou oporou byly hlavně britské regimenty a oddíly Královské německé legie. Slabinou byli Hannoveřané, taktéž vystrojeni v britských uniformách, které britský vrchní velitel rozptýlil mezi své veterány tak, aby minimalizoval dezerce a pozitivně zapůsobil na jejich morálku. Vojsko bylo rozčleněno do čtyř armádních sborů. Velením I. sboru byl pověřen Vilém, kníže Oranžský, v čele II. sboru stál generál lord Hill, třetí, záložní sbor, podléhal přímému Wellingtonovu velení. Jízdnímu sboru velel generálporučík hrabě Uxbridge.Kovařík – Sto dní z Elby k Waterloo, s. 336–340.
Dolnorýnské vojsko maršála Blüchera bylo více než z poloviny tvořeno jednotkami zeměbrany (landwehru). Ty byly špatně vycvičené i vybavené a postrádaly jakékoliv bojové zkušenosti. Přesto dokázaly za svého vrchního velitele bojovat s velkým vlasteneckým zápalem.Wootten, s. 29. Část armády se skládala z mužů bývalého rýnského spolku a podobně jako Wellington tak i Blücher byl nucen tyto síly promíchat se spolehlivými pruskými regimenty. Jezdectvo nemělo dobré koně a hodilo se spíš pro průzkumné úkoly.Kovařík – Sto dní z Elby k Waterloo, s. 115. Celkově u Prusů rozhodoval spíš počet než skvělá taktika.Wootten, s. 30. Značnou výhodu pro ně představoval fakt, že měli nejschopnější štáb ze všech armád bojujících u Waterloo a zároveň i nadané sborové velitele. Sbory se tažení účastnily čtyři; I. Zietenův, II. Pirchův, III. Thielmannův a IV. Bülovův.
Bitvy u Ligny a Quartre-Bras vlevo|náhled|Mapa zobrazující postavení jednotek v bitvě u Quartre-Bras a bitvě u Ligny. Pohyb přicházejících spojenců a trasa pochodu sboru Droueta d’ErlonNapoleonovým záměrem bylo postupovat na Brusel. Proto musel obsadit důležitou křižovatku cest u Quartre-Bras. Na pravém křídle u Ligny se mu však začala shromažďovat Blücherova pruská armáda o síle zhruba 84 000 mužů. Rozhodl se tedy v čele 71 000 mužů osobně vypořádat s Prusy a obsazením Quatre-Bras pověřil maršála Neye. Ten si však s útokem dával načas. Dopoledne proti němu stálo pouze 8300 výše zmiňovaných nizozemských vojáků s Černým sborem vévody Brunšvického a měl tedy dvojnásobné přečíslení. Místo toho však vyčkával příchodu d’Erlonova sboru a příjezdu Kellermannova jezdectva.Kovařík – Pád orla, s. 427.
K prvním útokům na obou frontách došlo 16. června po první hodině odpolední. I přes tvrdé boje se obě paralelní bitvy protáhly do večera a vyvrcholily ústupem obou koaličních armád. Britové se stahovali podél bruselské silnice, pruské jednotky prchaly směrem na Wavre. Přestože Francouzi zaznamenali první úspěch, bitvy byly poznamenány špatnou komunikací mezi oběma veliteli. Zejména očekávaný d’Erlonův sbor se vinou zmatenosti rozkazů přesunoval mezi Neyovou a Napoleonovou armádou, aniž by výrazněji zasáhl do jednoho z bojů. Přitom je pravděpodobné, že v případě, kdy by celý sbor Droueta d’Erlon uskutečnil plánovaný útok do boku Prusů, skončily by boje u Ligny stejně jako bitva u Jeny v roce 1806.Kovařík – Pád orla, s. 426.