Stará bazilika svatého Petra byl soubor kostelních budov, které stály od 4. do 16. století v Římě, v místech, kde se dnes nachází Bazilika svatého Petra ve Vatikánu.
Podoba Stavba se dle všeho podobala jiným raně křesťanským stavbám 4. století, z nichž dochována je například Aula Palatina v Trevíru. Nebyla nijak bohatě zdobená a pojala okolo 4000 lidí. Byla dlouhá 110 a vysoká 30 metrů. Postavená byla ve tvaru latinského kříže a měla sedlovou střechu. Uvnitř bylo 21 mramorových sloupů, patrně převzatých z pohanských svatyň. Oltář podpíraly šalamounovy sloupy (ve tvaru vrutů), které kostelu daroval císař Konstantin. Dle legendy měly pocházet ze Šalamounova chrámu, ale pravděpodobně byly převzaty z nějakého chrámu na východě říše. Do baziliky se vstupovalo přes atrium zvané Ráj. Byly v něm zahrady a fontány.
Dějiny Stavba první baziliky, na místě Neronova cirku, začala za vlády římského císaře Konstantina I., po jeho konverzi ke křesťanství. Bylo to zhruba v letech 318 až 322. Trvala přibližně 40 let. Bazilika měla být postavena na místě předpokládaného hrobu svatého Petra, kvůli čemuž bylo vybráno stavebně poměrně složité místo na svažitém pozemku.
Významu stavba nabyla na počátku středověku, zejména poté, co v ní byl v roce 800 Karel Veliký korunován císařem Karolínské říše. V roce 846 Saracéni baziliku vyplenili a poškodili. Vně Aurelianových hradeb byla snadnou kořistí. Papež Lev IV. na to reagoval stavbou leonských hradeb.
Postupně byla stavba zdobena, zejména mozaikami. Fragment mozaiky z 8. století, Zjevení Páně, je jedním z velmi mála dochovaných kusů středověké výzdoby staré baziliky. Je uložen v sakristii kostela Santa Maria in Cosmedin. Slavnou se stala mozaika Navicella vytvořená v letech 1305–1313 patrně Giotto di Bondonem. Objednal ji kardinál Giacomo Gaetani Stefaneschi a zobrazovala svatého Petra, jak kráčí po vodách. Toto mimořádné dílo bylo během výstavby nové baziliky v 16. století zničeno, ale fragmenty se zachovaly.
V 15. století kostel chátral, mj. kvůli přesunu papežů do Avignonu. Po návratu papeže do Říma začaly diskuse o opravě stavby. Rekonstrukcí byli pověřeni Leon Battista Alberti a Bernardo Rossellino. Alberti byl ovšem také velkým kritikem stavby, označil ji za "strukturální ohavnost". Těmto názorům nejvíce naslouchal papež Julius II., který se nakonec rozhodl stavbu zbořit a nahradit novou, a to navzdory šoku mnoha lidí, protože budova představovala kontinuitu sahající až ke svatému Petrovi. Kostel byl postupně bourán během více než 100 let, jeho poslední původní část byla zbořena v roce 1605. Stavba nového kostela začala následující rok.
Během stavby nové baziliky bylo zničeno mnoho hrobů, a to i papežských (asi polovina). Jediné papežské hrobky, které přežily demolici a byly řádně rekonstruovány v nové bazilice, jsou hroby papežů Inocence VIII. a Sixta IV. z 15. století, patrně kvůli výzdobě z dílny Antonia del Pollaiuola. Kvůli tomuto přístupu ke starým hrobkám byl hlavní architekt moderní baziliky Donato Bramante někdy přezdíván Maestro Ruinante ("mistr ničitel").
Reference
Kategorie:Zbořeno v 16. století Kategorie:Zaniklé kostely Kategorie:Postaveno ve 4. století Kategorie:Zaniklé stavby v Itálii Kategorie:Kostely v Římě Kategorie:Stavby ve Vatikánu Kategorie:Bazilika svatého Petra Kategorie:Baziliky