Jelena Dmitrijevna Stasovová (; Petrohrad, Ruské impérium – 31. prosince 1966 Moskva, Sovětský svaz) byla ruská revolucionářka, stranická a státní činitelka. Obdržela čestný titul Hrdiny socialistické práce a pětkrát byla vyznamenána Leninovým řádem.
Život Do svých třinácti let byla vychovávána a vzdělávána doma. Na jaře roku 1887 byla přijata rovnou do páté třídy soukromého dívčího gymnázia L. S. Tagancevové, kde v roce 1890 studia zakončila se zlatou medailí.
Někdy v těchto letech se spřátelila s Alexandrou Kollontajovou, přátelství přetrvalo mnoho let.
Když získala oprávnění vyučovat ruský jazyk a dějepis, stala se učitelkou v téže nedělní škole, kde před ní působila její matka.
Ve dvaceti letech se Stasová seznámila s Naděždou Krupskou. Společně vyučovaly ve vzdělávacích nedělních školách pro dělníky a zároveň šířily komunistické myšlenky. Právě Krupská ji také zapojila do práce v ilegálním politickém Červeném kříži.
Od roku 1898 byla aktivní členkou Svazu boje za osvobození dělnické třídy. Od roku 1901 působila jako spolupracovnice časopisu Iskra a úzce spolupracovala s I. I. Radčenkem.
Až do roku 1905 vykonávala podzemní stranickou činnost v Petrohradu, Orlu, Moskvě, Minsku a Vilně. Na jaře 1904 se v Moskvě poprvé setkala s N. E. Baumanem. V témže roce byla také poprvé zatčena.
V letech 1904–1906 působila jako sekretářka (technická pracovnice) Petrohradského výboru strany, Severního byra ÚV RSDRP a Ruského byra ÚV RSDRP. náhled|vlevo|upright=0.85|Stasovová s Leninem v roce 1920
Stasová vzpomínala, jak s M. M. Essenovou řešily, jakou si má vzít stranickou přezdívku. Essenová tehdy žertem navrhla: „Nejraději bych ti dala krycí jméno Kategorický imperativ, ale to je příliš dlouhé — vezměme tedy Absolut.“
V letech 1905–1906 žila ve švýcarském exilu, kde pracovala v ústředním výboru RSDRP a podílela se na vydávání novin Proletarij. O zavraždění Nikolaje Baumana jí přišel osobně říct Lenin.
Roku 1906 se ve Finsku věnovala převádění zbraní, peněz a stranických pracovníků přes hranici. Působila jako sekretářka sjednoceného petrohradského výboru RSDRP (za bolševiky). Téhož roku byla znovu zatčena.
V srpnu 1907 odjela na Kavkaz, kam se přestěhovala kvůli nemoci. V letech 1907–1912 pracovala na stranicko‑propagační činnosti v Tiflisu. Roku 1911 se účastnila práce Ruské organizační komise (ROK).
Na pražské konferenci roku 1912 byla schválena jako kandidátka členství v ústředním výboru bolševické strany a stala se členkou Ruského byra ÚV.
V červenci 1912 odjela z Tiflisu do Petrohradu, kde ji zatkli v bytě jejích rodičů. V letech 1913–1916 byla ve vyhnanství v Jenisejské gubernii. Roku 1914 byla poslána do vesnice Beja, kde na jejím domě dodnes visí pamětní deska. Na podzim 1916 dostala zdravotní dovolenku do Petrohradu, která jí byla prodloužena. Tam se znovu zapojila do stranické práce, byla opět zatčena a uvězněna v policejním okrsku Litějnaja čásť.
Po revoluci vlevo|náhled|Jelena Stasovová ve dvacátých letechByla propuštěna po únorové revoluci. V březnu 1917 znovu vstoupila do Ruského byra ÚV RSDRP.
Od 28. února (13. března) 1917 působila jako tajemnice byra ÚV, později jako odpovědná tajemnice ÚV (25. března – 29. listopadu 1919) a poté tajemnice ÚV (29. listopadu 1919 – 20. března 1920).
Na VI. sjezdu strany v roce 1917 ji M. S. Olminskij označil za „strážkyni stranických tradic“. Na témže sjezdu byla v nepřítomnosti zvolena kandidátkou členství v ÚV a v letech 1918–1920 byla členkou ústředního výboru.
V srpnu 1917 byla zvolena do Ljesnovsko‑Udělninské okresní dumy.
Roku 1918 se stala tajemnicí petrohradského výboru RKP(b) a po zavraždění M. S. Urického byla zařazena do předsednictva petrohradské Čeky.
V březnu 1919 se přestěhovala do Moskvy. Od 11. do 25. března 1919 byla členkou byra ÚV RKP(b). Od dubna do září 1919 byla kandidátkou členství v politbyru ÚV.
Členkou orgbyra ÚV RKP(b) byla od 25. března 1919 do 20. března 1920.
V roce 1920 ji ÚV vyslal do Baku, kde se podílela na přípravě 1. sjezdu národů Východu a pracovala v kavkazském byru ÚV RSDRP(b).
Od 9. do 15. září 1920 byla předsedkyní předsednictva ÚV komunistické strany Ázerbájdžánu.
Od září 1920 působila jako sekretářka předsednictva Rady propagandy a akce národů Východu a členka kavkazského byra ÚV.
V letech 1921–1925 pracovala pod krycím jménem Lydie Vilhelm v ilegalitě v aparátu německé komunistické strany a v berlínském zastoupení výkonného výboru Kominterny.
Od roku 1926 pracovala v sekretariátu ÚV VKS(b). V letech 1927–1937 byla předsedkyní ÚV Mezinárodní rudé pomoci ( – MOPR) i sovětského MOPRu.
Roku 1932 byla na amsterodamském protiválečném kongresu zvolena členkou Světového protiválečného a antifašistického výboru a v roce 1934 se podílela na založení Světového protiválečného a antifašistického ženského výboru.
V roce 1933 byl z její iniciativy a z iniciativy dělníků v Ivanovu založen Interdom pro děti zahraničních revolucionářů a uvězněných dělníků; později nesl její jméno.
V letech 1930–1934 byla členkou Ústřední kontrolní komise VKS(b) a jejího stranického kolegia.
V letech 1935–1943 byla členkou Mezinárodní kontrolní komise Kominterny.
V době Velkého teroru prohlásila: „Praví revolucionáři trpí nejen v buržoazních věznicích, ale i v našich, sovětských. Musíme jim pomáhat. Ať každý z vás zítra přinese peníze a teplé věci — kdo kolik může. A já osobně se postarám, aby se dostaly tam, kam mají.“ Po tomto vystoupení byla odvolána z funkce předsedkyně ÚV MOPR.
V letech 1938–1943 byla redaktorkou francouzské mutace časopisu Internacionální literatura.
Po vypuknutí Velké vlastenecké války žádala o vyslání na frontu s odkazem na znalost cizích jazyků, ale byla odmítnuta a poslána do zázemí, do Krasnoufimsku; v roce 1942 se však vrátila do Moskvy.
Od roku 1946 působila jako konzultantka Institutu marxismu‑leninismu při ÚV KSSS. Téhož roku odešla do důchodu. Žila v proslulém Domě na nábřeží.
Byla vyznamenána pěti Leninovými řády, včetně dvou jubilejních k jejím 80. a 90. narozeninám.
Je autorkou mnoha článků a memoárů Stránky života a boje (1957, reedice 1960) a na jejich základě doplněných Vzpomínek (1969), vydaných posmrtně.
Smrt Zemřela 31. prosince 1966 v Moskvě, urna s jejím popelem je uložena u Kremelské zdi. Rodina Narodila se jako páté ze šesti dětí do šlechtické rodiny. Otec Dmitrij Vasiljevič Stasov byl advokát, široce veřejně činný, účastnil se významných soudních procesů, rovněž byl jedním z organizátorů a ředitelů Ruské hudební matice (1859).
Sestra Varvara byla muzikoložkou. Jelena byla neteří Vladimira Vasiljeviče Stasova a Naděždy Stasovové a vnučkou architekta Vasilije Stasova.
Její matka byla podle vzpomínek samotné revolucionářky často nemocná a velký vliv na ni v dětství měl otec a již zmíněný strýc Vladimir, prominentní kritik.
Odkazy Reference
Literatura
Externí odkazy
Kategorie:Staří bolševici Kategorie:Revolucionářky Kategorie:Členové KSSS Kategorie:Ruští revolucionáři Kategorie:Ruští marxisté Kategorie:Ruští komunisté Kategorie:Redaktoři časopisů Kategorie:Nositelé Leninova řádu Kategorie:Hrdinové socialistické práce (SSSR) Kategorie:Narození 15. října Kategorie:Narození v roce 1873 Kategorie:Narození v Petrohradu Kategorie:Úmrtí 31. prosince Kategorie:Úmrtí v roce 1966 Kategorie:Úmrtí v Moskvě Kategorie:Pohřbení u Kremelské zdi Kategorie:Ženy