Liebiegové (někdy uváděni jako Liebigové, původně Libichové), od roku 1868 baroni von Leibieg, jsou někdejší rodina podnikatelů, obchodníků a průmyslníků především v oblasti soukenictví a textilního průmyslu ze severních Čech. Patřili mezi nejvýznamnější podnikatelské rodiny Rakouska-Uherska a byli jednou z nejvýznamnějších rodin v Liberci. Podporovali stavební i kulturní rozvoj města Liberce, který se tak díky tomu proměnil v moderní město a zanechali nesmazatelnou stopu na dnešní podobě města. Kromě toho přispívali na chudé spoluobčany a dobročinné akce. Též přispívali Konradovi Henleinovi.
Rozsah činností vlevo|náhled|Firma Johann Liebieg und Co. v Liberci, rytina z roku 1828 Po skromných začátcích, kdy bratři Franz a Johann Liebiegovi založili v roce 1828 v Liberci přádelnu a tkalcovnu Liebieg & Company, čímž položili základy významného obchodního podniku, který se stal jedním z největších v Rakouském císařství, Rakousku-Uhersku a později také v Československu. Aktivity rodiny Liebiegů se rozšířily ze severních Čech také do Rakouska a Německa.
Historie rodu náhled|Franz von Liebieg (1827–1886) náhled|Johann (1802–1870) náhled|Theodor a Marie Ida 1901 Zakladatelem rodu textilních podnikatelů byl Johann Liebieg (1802–1870). V roce 1818 přišel do Liberce jako patnáctiletý nemajetný soukeník z Broumova. Zpočátku se živil jako podomní obchodník a o rok později za zděděné prostředky po rodičích společně s bratrem Franzem (1799–1878) na Vídeňské ulici provozovali obchod s novými druhy látek. V roce 1828 koupili Franz a Johann Liebiegovi od firmy Ballabene & Co. přádelnu na bavlnu a ovčí vlnu poblíž Liberce, kterou založil v roce 1806 tehdejší majitel panství jako barvírnu červené příze, hrabě Kristián Kryštof z Clam-Gallasu.
V roce 1833 se bratři Franz a Johann Liebiegové rozešli a každý z nich si založil vlastní textilní podnik v Liberci a okolí. Johann Liebieg pořídil tkalcovské stavy a začal vyrábět vlastní textilie a postupně zakládal další provozy, továrny a přádelny ve Svárově, Železném Brodě a Raspenavě. V roce 1868 byl Johann Liebieg povýšen do šlechtického stavu s dědičným titulem baron/svobodný pán von Leibieg. Byl zvolen prezidentem liberecké obchodní komory a stal se poslancem panské sněmovny Říšského sněmu.
Franz v roce 1833 založil v Liberci továrnu na vlněné zboží pod názvem „Franz Liebig“. V roce 1843 získal poblíž Liberce továrnu na tisk látek s 300 zaměstnanci. Potištěné látky se vyvážely až do Mexika a na Blízký východ. Provozoval také továrnu na zpracování ovčí vlny, výrobu rozšířil o mechanickou přádelnu a jako jeden z prvních v Rakousku-Uhersku začal vyrábět syntetickou vlnu. Svého času tento podnik zaměstnával až 2 500 lidí. V roce 1860 založil v Boleslavi u Černous prádelnu na prádlo a přízi. Franz von Liebieg byl také spoluzakladatelem liberecké spořitelny, pro své zaměstnance zřizoval sociální zařízení, podporoval školy, kostely a charitativní organizace. Založil také nadace pro město Liberec, kterému věnoval značné peněžní dary. Za své zásluhy byl v roce 1872 povýšen do dědičného rakouského šlechtického stavu.
Do podnikání Johanna Liebiega se postupně zapojili jeho synové a okruh rodinného podnikání se dále úspěšně rozšiřoval. Kromě podniků v severních Čechách investovali také do skláren, pivovarů, mlýnů, do výroby břidlicových střešních krytin, mědi, produkce vápna, angažovali se také v dřevařství a výrobě zrcadel ve východních Čechách a také se podíleli na výstavbě silnic a železnic. Výrobky z jejich továren se vyvážely do celé Evropy i do zámoří.
Válečné a meziválečné období (1914–1945) Během první světové války poskytovala společnost Liebieg & Co příplatky rodinám odvedených. Zapojila se do výroby pro armádu a dala k dispozici své zásoby vlny a bavlny. Část továrny sloužila armádě na opravu výstroje, čímž měla firma zajištěn přísun pracovní síly v podobě zajatců. V továrně byla zřízena malá vojenská nemocnice a výrobna dek. Další sortiment se přizpůsobil válečným podmínkám, vyráběla se pytlovina a bavlněný a vlněný materiál byl nahrazen papírem. V zimě 1917 se firma potýkala s nedostatkem uhlí a výpadky elektřiny.Pořízová (2019). S. 48
Zánik Rakousko-Uherska a založení Československa v roce 1918 způsobily inflaci v roce 1923. Následná hospodářská krize v letech 1929 a 1930 vedla k masové nezaměstnanosti v severních Čechách. Obchodní omezení zavedená československou vládou dále vedla ke ztrátě zahraničních odběratelů textilního zboží.
Během třicátých let 20. století na firmu dopadla hospodářská krize a s ní vyvrcholily národnostní třenice. Liebiegovy továrny se potýkaly s vážnými finančními potížemi a některé provozy byly uzavřeny.
Masová nezaměstnanost a nevyřešené napětí mezi sudetskými Němci a českým obyvatelstvem a jejich vůdčími elitami připravily cestu k dalším politickým otřesům, které vyvolala Mnichovská dohoda z roku 1938.
Theodor Liebieg byl v té době prezidentem Hlavního svazu německého průmyslu a rozhodl se investovat do volební kampaně a podpory tisku nastupujícím henleinovcům a ze spolku vyloučil židovské podnikatele. V září 1938 firma dostala zakázku na výrobu praporů a vlajek s hákovým křížem. Po obsazení Sudet Theodor Liebieg vítal Hitlera na liberecké radnici a děkoval mu za vysvobození od českého útlaku. Češi a antifašisté byli do 12. října 1938 z továrny propuštěni. Na začátku války přešel podnik na válečnou výrobu a vedení dalo v místech bývalé plynárny vystavět protiletecký kryt pro 600 osob. Do železobetonové budovy se nastěhovala výroba německé firmy Blaupunktwerke, kde vězni montovali lampy do válečných vysílaček.Pořízová (2019). S. 50
Poválečná léta V poválečných letech byli Liebiegovi odsouzeni za propagaci nacistického hnutí a jejich majetek ve výši 140 milionů korun propadl ve prospěch státu. Textilka se v roce 1946 stala spolu s dalšími znárodněnými a zabavenými továrnami součástí nově vytvořeného podniku České vlnařské závody. Prioritou bylo zaučování nových pracovníků, kteří měli nahradit německé zaměstnance. V té době v továrně pracovalo ještě 40% Němců, kteří byli kvůli své kvalifikaci a odbornosti vyhledáváni v internačních táborech a vraceli se do továrny. Poté, co předali své znalosti a zkušenosti, museli odejít ze závodu, města i republiky.Pořízová (2019). S. 51
Členové rodiny
Předkové podnikatelského rodu Johann Libich přišel z Kamenné Hory ve Slezsku do českého Broumova, kde získal městská práva. Johann Peter Liebieg (1670–1723) pracoval jako pozamentiér (výrobce ozdobných šňůr ad.) a od roku 1700 vlastnil dům v Broumově.Johann Liebieg ein Arbeiterleben. Otto Spamer, Leipzig 1871 ().
Rodokmen Josef Benedikt Adam Liebieg (1744–1779), soukeník a obchodník ⚭ Josefa Margarethe (rozená Weisserová)
Adam Franz Thomas Liebieg (1769–1811), soukenický mistr a obchodník v Broumově ⚭ Maria Magdalena (1771–1818, rozená Waniček) Franz Liebieg (1799–1878), založil se svým bratrem Johannem Liebiegovy závody (Liebieg-Werke) v Liberci, v roce 1867 byl povýšen do rytířského stavu a v roce 1883 na svobodného pána ⚭ 1826 Theresia († 1880, rozená Czoernig) Franz Freiherr von Liebieg (1827–1886), textilní průmyslník, od roku 1858 podílník, od roku 1873 výhradní šéf podniku, viceprezident obchodní komory v Liberci, ředitel První rakouské spořitelny ve Vídni, od roku 1866 poslanec českého zemského sněmu, v letech 1869/1870 a 1873–1880 člen říšské rady Liebieg, Franz d. J. Frh. von (1827–1886), Großindustrieller. In: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Band 5, Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Wien 1972, S. 198–199 (biographien.ac.at). Ferdinand Ritter von Liebieg (1836–1873), textilní průmyslník, od roku 1858 podílník Ludwig Freiherr von Liebieg (1846–1909), textilní továrník, od roku 1867 podílník, od roku 1886 Alleininhaber podniku ⚭ Anna (1855–1926, rozená Knoll) od roku 1909 vedoucí podniku, od roku 1916 svobodná paní Gisbert Clemens Freiherr von Liebieg (1850–1906), textilní továrník a bankéř ve Vídni Pauline Liebieg (?) ⚭ Wenzel Rudolf Dworzak (1799–1841), obchodník, společník firmy Johann Liebieg & Co. Johann Liebieg (1802–1870), založil se svým bratrem Franzem Liebiegovy závody (Liebieg-Werke), člen českého zemského sněmu a říšské rady, v roce 1867 byl povýšen do rytířského stavu a v roce 1868 na svobodného pána ⚭ 1) 1832 Marie Therese (1810–1848, rozená Münzbergová), 2) 1853 Marie Luise (1830–1891, rozená Jungnickelová) Franz Freiherr von Liebieg (1827–1886), textilní továrník a ředitel spořitelny, člen českého zemského sněmu a říšské rady Marie Pauline Freiin von Liebieg (1835–1914), vedoucí „Liebiegovského dětského domova“, odkázala majetek pro církevní a dobročinné účely Johann Freiherr von Liebieg (1836–1917), textilní továrník, od roku 1866 podílník, v letech 1867–1869 poslanec zemského sněmu, stavebník Liebiegova paláce ve Vídni, v roce 1887 vystoupil z podniku. Adeline Freiin von Liebieg (1837–1877) ⚭ Josef Rittmeister von Mallmann (1827–1886), průmyslník, od roku 1860 společník firmy Johann Liebieg & Co., od roku 1871 německý konzul a od roku 1881 generální konzul ve Vídni Heinrich Karl Julius Freiherr von Liebieg (1839–1904), textilní továrník a sběratel umění,Richard Graul: Die Kunstsammlungen Heinrich von Liebiegs im Reichenberger Museum. In: Arthur von Scala, Franz Ritter: Kunst und Kunsthandwerk. Österreichisches Museum für Kunst und Industrie, Wien 1906, S. 242–247 (). stavebník Liebiegovy vily ve Frankfurtu nad MohanemSiehe zu Heinrich ⚭ Karoline (1848–1928, rozená Voigtová) Johann Heinrich Karl Freiherr von (1868–1900) Alice Maria Karoline Freiin von Liebieg (1869–1938) ⚭ Baron Louis de Billeheust d’Argenton (1870–1942) Lucie Freiin von Liebieg (1870–1917) ⚭ Ernst Rittmeister von Mallmann (1861–1913) Marie Freiin von Liebieg (1871–1944) ⚭ Emile von Mallmann (1863–1914), bankéř v Paříži Margarethe Stella Ida Maria Hermine Freiin von Liebieg (1880–1962) ⚭ Alfred Graf Rességuier de Miremont (1878–1931), majitel panství Tannenmühle v okrese Vídeň-venkov Theodor Freiherr von Liebieg (1840–1891), textilní továrník, vyženil vinařství zámek Niederburg (zámek Liebieg) v Gondorfu nad Moselou ⚭ Angelika (1847–1919, rozená Clemensová), archeoložka Theodor Freiherr von Liebieg (1872–1939), textilní továrník v Liberci, průkopník automobilismu ⚭ Maria Ida (1881–1979, rozená Blaschka), dcera textilního továrníka Konrada Blaschky Johann Wolfgang Freiherr von Liebieg (1904–1965), od roku 1925 prokurista, od roku 1928 podílník, v letech 1939–1945 šéf firmy Joh. Liebieg & Co. Theodor Freiherr von Liebieg (* 1911), v roce 1940 adoptován svým strýcem Gisbertem von Liebieg, textilní továrník, v letech 1940–1945 společník firmy Joh. Liebieg & Co. v Liberci, do roku 1973 vlastník vinařství na zámku Niederburg Theodora (* 1902) ⚭ 1) Roland Köster (1883–1935), německý vyslanec v Paříži, 2) Ernst August Köstring (1876–1953), generál jezdectva, v letech 1935–1941 vojenský atašé v Moskvě Helene (* 1906) ⚭ Christian von Bülow (1887–1957), Dr. iur., vyslanecký rada Rizza Freiin von Liebieg (1873–1948), ⚭ 1) 28. května 1896 Heinrich Albert Johann Theodor de Lasalle von Louisenthal (1866–1898), 2) 23. ledna 1906 Maximilian von Vittinghoff-Scheel (1882–asi 1918) Theodor Stephan Josef Heinrich de Lasalle von Louisenthal (1897–1959), poslední vlastník zámku Dagstuhl Gisbert Freiherr von Liebig (1874–1944), Dr. iur., společník firmy Joh. Liebieg & Co., šéf vídeňské pobočky a mecenáš Adeline Freiin von Liebieg (1880–1932) ⚭ Luitwin von Boch-Galhau (1877–1932), generální ředitel firmy Villeroy & Boch v Mettlachu, prezident průmyslové a obchodní komory v Saarbrückenu Luitwin Maria von Boch-Galhau (1906–1988), průmyslník a manžel Béatrice von Boch-Galhau (1914–2011) Luitwin Gisbert von Boch-Galhau (* 1936), průmyslník princezna Milicent ze Solms-Lich (* 1937), historička Leo Freiherr von Liebieg (1882–1922), podílník, šéf vinařství „Frhr. v. Liebieg“ na zámku Niederburg