Kyjevská metropolie či Metropolie kyjevská a celé Rusi nebo Ruská metropolie byla metropolie Konstantinopolského patriarchátu na území Rusi, zřízená po Křtu Rusi.

Historie Domongolské období (10. – polovina 13. století) Syrský historik Jahjá z Antiochie uvádí, že ke křtu Vladimíra I. Velikého a jeho lidu byli vysláni „metropolita a biskupové“. V knize Stupennaja kniga je zmíněn metropolita Leon, který měl odjet z Konstantinopole na Rus v letech 990/991, avšak tato zpráva nenachází potvrzení v žádném spolehlivém prameni.

Naopak se zprávami Jahjá z Antiochie a Dětmara z Merseburgu dobře souzní sdělení byzantského církevního historika 14. století Nikefora Kallistose Xanthopulose, podle něhož byl jistý Theofylaktos za vlády Basileiose II. (976–1025) přeložen ze sebastijské stolice na Rus. Jedná se o prvního kyjevského metropolitu, o němž se dochovaly věrohodné zprávy.

Rus se podle převládajícího názoru nacházela od samého počátku v byzantské církevní jurisdikci. Nasvědčuje tomu běžná byzantská praxe, kdy křest cizích vládců znamenal jejich začlenění do duchovního příbuzenství s byzantskými císaři (v případě Vladimír I. Veliký k tomu navíc přistupuje jeho sňatek s princeznou císařského rodu).

Byzantští mistři se podíleli na výstavbě chrámů v Kyjevě, které nesly typicky byzantské rysy a zasvěcení. To potvrzují jak byzantské prameny (např. seznamy biskupských stolců – Notitiae episcopatuum), tak arabsky psané zdroje (např. Jahjá z Antiochie), dále také poznatky sigilografie a numismatiky z doby Vladimíra.

Metropolita Ioann I. je doložen nejen památkami boriso-glebského cyklu, ale také pečetí. Pravděpodobně zastával metropolitní stolec přibližně 20–30 let v první čtvrtině 11. století.

Poté, až do příchodu Theopempta (1039), zůstává mezera. Podobné mezery nelze vyloučit ani pro dřívější období.

Podle některých údajů byla do roku 1037 kyjevská metropole podřízena Ochridské archiepiskopii, nikoli Konstantinopolskému patriarchátu. Kolem roku 1037 se však situace změnila a Byzantinci upevnili své pozice v Kyjevské Rusi. Skutečnost, že metropolita Theopemptos ihned přistoupil k znovuposvěcení Desátkového chrámu, naznačuje, že v Konstantinopoli byli křesťané, kteří ji roku 995 vysvětili, považováni za heretiky.

Od této doby stáli v čele ruské církve po celé domongolské období téměř výhradně Řekové, dosazovaní na kyjevskou katedru konstantinopolskými patriarchy. Motivy jmenování Ilariona Kyjevského roku 1051 nejsou zcela jasné: mohlo jít buď o protest církevně-reformní strany (spojené s linií Studijského monastýru) proti v Byzanci rozšířené simonii, nebo o projev snahy knížecí moci rozšířit svůj vliv při jmenování metropolitů, případně o kombinaci obojího.

Je přirozené, že posilující ruská církev usilovala o větší samostatnost vůči byzantské hegemonii. Nelze však hovořit o nějaké přímočaré a trvale sílící antřecké opozici – jinak by Řek Ioann II., který se stal metropolitou asi o čtvrt století později než Ilarion, sotva získal tak vysoké uznání.

Naopak vztahy s latinskou církví zůstávaly celkově přátelské, navzdory postupně sílící polemice.

Pravděpodobně bylo prvním sídlem metropolitů město Perejaslav. Ve druhé polovině 11. století existovala v Perejaslavli (stejně jako v Černigově a Vladimiru na Kljazmě) po určitou dobu vlastní metropolie vedle kyjevské. Přesto zůstávají práva Konstantinopolského patriarchátu v raném období existence staroruské církve nesporná.

Přibližnou představu o právním postavení církve v té době lze získat ze zakládací listiny smolenské eparchie z roku 1136. Přestupky v oblasti rodinných vztahů, které byly trestány z hlediska křesťanské morálky, spadaly do církevní jurisdikce již v 11. století. Pravomoci knížecí moci byly omezeny imunitou duchovenstva a jejich rodin, stejně jako mnichů a „církevních lidí“, tedy osob nacházejících se pod zvláštní ochranou církve (chudí, nemocní, poutníci apod.).

Přesto byli někdy duchovní předvoláváni ke knížecímu soudu. Stejně jako se knížata podílela na řízení církevních záležitostí, snažil se i episkopát ovlivňovat knížecí politiku. Taková spolupráce státu a církve dosáhla vrcholu za vlády Vladimíra Monomacha. Podle Ilariona Kyjevského se však už Vladimír I. Veliký účastnil sněmů, kde s církevními představiteli projednával způsoby upevnění víry mezi nově pokřtěnými.

Tato spolupráce se dále rozvíjela úměrně tomu, jak řecké hierarchy postupně nahrazovali biskupové ruského původu, což knížatům umožňovalo větší vliv na jejich výběr a jmenování. Letopisy uvádějí řadu biskupů, kteří se osvědčili jako vykonavatelé složitých diplomatických misí. Slavnostní potvrzování smluv knížaty bylo doprovázeno přísahou a líbáním kříže.

Mniši Kyjevsko-pečerského monastýru zaujímali nejednou kritický postoj vůči knížatům. Například igumen Feodosij Pečerský roku 1073 odmítl zasáhnout do knížecích sporů na straně Svjatoslava Jaroslaviče, který tehdy ovládl kyjevský stolec. Nebál se dokonce v ostrých slovech poukázat na nezákonnost jeho jednání, konkrétně na vyhnání jeho bratra Izjaslava Jaroslaviče.

Pouze vysoká autorita představeného monastýru a přímluvy bratří ho uchránily před pronásledováním; po položení základů nového chrámu v monastýru pak došlo k úplnému smíření.

Zatímco si tak mnišství udržovalo určitý vnitřní odstup od politiky, episkopát byl nucen se do ní opakovaně zapojovat, i když se přímo neúčastnil knížecích porad. Jediný pokus přizvat jej k takovému shromáždění skončil neúspěchem.

Vliv církve na státní zákonodárství v 11.–12. století není výrazně patrný. Církev sice uznávala některé obyčeje, avšak pouze v otázce zmírňování trestů v jednotlivých případech je slyšet její hlas.

Byzantské právo, které bylo v podstatě jen „přeneseno“ na Rus, nebylo dostatečně osvojeno. Svědčí o tom letopisná epizoda z roku 996, která upevnila v právním vědomí různých národů (východních Slovanů, ugrofinských kmenů, Baltů aj.) návrat k tradiční normě peněžitých náhrad.

Dalším příkladem neúspěšného uplatnění byzantského práva bylo oslepení knížete Vasilka Rostislavič roku 1097, jenž byl falešně obviněn z pokusu o vraždu Svjatopolka Izjaslaviče. Tento akt, běžný v Byzanci jako prostředek odstranění uchazeče o trůn, byl na Rusi použit poprvé – navíc navzdory prosbám igumenů kyjevských monastýrů – a vyvolal takové rozbroje v knížecím rodu, že se již neopakoval a byl nahrazen mírnějšími tresty.

Obecně během vnitřních bojů 11.–12. století získala církev v očích knížat i lidu nový morální autoritativní význam, zatímco knížecí státní útvary získaly od církve ideové zdůvodnění svého božského poslání.

Císař měl dbát na ochranu víry, na úctu k duchovenstvu a na dodržování církevních kánonů. Právě tento princip tvoří základ úvah metropolity Ilariona Kyjevského o souladu mezi církví a státem a o ochranné roli knížat ve vztahu k blahobytu a neporušenosti církve.

Že Ilarion v tomto případě nevyjadřoval pouze své osobní názory, je patrné i z poselství metropolity Nikefor I., které rovněž vychází z představy nadřazenosti monarchie nad církví. Z tohoto textu je zřejmé, že církevní hodnostář cizího původu si i přes svou dvojí podřízenost uvědomoval především svou roli poddaného vlastního knížete.

Po rozpadu „triumvirátu Jaroslavičů“, kdy Svjatoslav Jaroslavič a Vsevolod Jaroslavič bojovali proti svému staršímu bratru Izjaslavu Jaroslaviči, se pokusili založit v levobřežních knížectvích metropolii nezávislou na Kyjevu, jejich snahy však nebyly úspěšné.

Podobně dopadl i pokus kyjevského velkoknížete Izjaslava Mstislaviče prosadit v polovině 12. století svého kandidáta na metropolitní stolec bez souhlasu Konstantinopole.

V polovině 12. století se staroruský stát rozpadl na samostatná knížectví. Vyšhorodská ikona Matky Boží byla roku 1155 přenesena do Vladimiru na Kljazmě a umístěna v Uspenském chrámu.

V roce 1160 podnikl Andrej Bogoljubskij neúspěšný pokus vyjmout místní eparchii z podřízenosti kyjevskému metropolitovi a zřídit ve své zemi vlastní metropolii; zároveň zaváděl nové svátky, které nebyly v Byzanci uznávány.

Po mongolském vpádu (1240 – počátek 14. století) V roce 1240 byl Kyjev zničen Mongoly. Východoslovanská knížectví se stala součástí mongolského státu, a proto museli jak údělní knížata, tak kyjevští metropolité, kteří byli ustanovováni v Konstantinopoli, jezdit nejprve do Zlaté hordy a získávat tzv. jarlyk (listinu potvrzující vládu).

Zatímco s knížaty Mongolové často manipulovali, případy odmítnutí metropolitů nejsou v letopisech doloženy. Důvodem byla náboženská tolerance Mongolů a jejich chápání role církve jako faktoru stability – církev byla považována za účinný nástroj správy.

První článek zákoníku Jasa stanovil: „Nařizujeme všem věřit v jednoho Boha, Stvořitele nebe a země, jediného dárce bohatství a chudoby, života a smrti podle jeho vůle…“. Druhá část Jasy říká, že „služebníci kultu, lékaři a očišťovatelé těl jsou osvobozeni od všech daní“.

Proto se na území největší říše v dějinách lidstva mírumilovně setkávala různá náboženství: různé formy pohanství, buddhismus i četné směry křesťanství (např. syrské nestoriánství). Matkami chánů Güyüka, Möngkeho a Kublaje byly křesťanky; křesťanem byl i syn Batyje Sartak.

Roku 1261 byla zřízena sarajská eparchie. K chánům jezdili také vyslanci Papežského státu. V období mongolské nadvlády ve východní Evropě se nadále stavěly kamenné křesťanské chrámy; církevní hierarchové, monastýry i chrámy byly osvobozeny od daní.

Během vnitřních válek v Zlaté hordě byla Kyjevská země znovu zpustošena a roku 1299 metropolita Maxim přesunul své sídlo do Vladimiru na Kljazmě.

Boj o nadvládu na Rusi (14. století – začátek 15. století) V roce 1303 byla poprvé zřízena samostatná Haličská metropolie. Po smrti jejího prvního metropolity Nifonta vyslal haličský král Jurij Lvovič do Konstantinopole k ustanovení hierarchu Petra, avšak mezitím zemřel metropolita Maxim a Petr byl ustanoven nikoli jako haličský, nýbrž jako kyjevský metropolita. Stejně jako jeho předchůdce si za své sídlo zvolil Vladimir na Kljazmě.

Jeho působení bylo poznamenáno intrikami biskupů, v jejichž důsledku byl obviněn z kupčení s církevními úřady (simonie). Na vrcholný koncil, který jej měl sesadit, však přišlo množství laiků z Vladimiru na Kljazmě, Jaroslavly, Moskvy, Kostromy, Rjazaně a dalších měst. Lid přinutil knížete i koncil Petra ospravedlnit.

S růstem moci Moskvy, za podpory moskevského knížete, učinil metropolita Petr roku 1325 svým sídlem právě toto město. Metropolité však nadále užívali titul „kyjevští“ a jednota metropolie zůstávala zachována, stejně jako její podřízenost Konstantinopolskému patriarchátu.

Na konci 13. nebo na začátku 14. století byla zřízena Litevská metropolie. Prvním spolehlivě doloženým metropolitou byl Feofil (do roku 1331). Poté litevské eparchie znovu přešly pod jurisdikci haličského metropolity Feodora, a ve 30.–40. letech 14. století k nim patřily také smolenská a brjanská eparchie.

V roce 1347 Haličská metropolie dočasně zanikla a v letech 1352–1354 působil v Kyjevě metropolita Feodorit, potvrzený patriarchou tarnovským, což vyvolalo nevoli konstantinopolského patriarchy. Feodorita uznával také novgorodský arcibiskup Moisej Novgorodský (do 1330, znovu od 1352).

V roce 1354, rok po smrti metropolity Feognosta, byla katedra kyjevské metropolie přenesena z Kyjev do Vladimiru na Kljazmě – tradiční rezidence kyjevských metropolitů.

Velkokníže litevský Algirdas mezitím dosáhl souhlasu Konstantinopolského patriarchátu k vytvoření nezávislé „Kyjevsko-litevské“ metropolie oddělené od moskevských metropolitů celé Rusi. Jejím hlavou se stal hierarcha Roman.

V roce 1355 pak konstantinopolský patriarcha provedl rozdělení eparchií mezi metropolity Romana a Alexije.

V roce 1362, po smrti Romana, se stal jediným metropolitou Rusi Alexij – regent a spolupracovník Dmitrije Donského, který současně ovládl vladimirský velkoknížecí stolec, jenž se od té doby stal pevně spojeným s moskevskými knížaty.