Konkatedrála Zvěstování Panny Marie v Bourg-en-Bresse ( ) je bývalá římskokatolická sídelní katedrála nalézající se ve francouzském městě Bourg-en-Bresse v departementu Ain v regionu Auvergne-Rhône-Alpes. V letech 1515 až 1534 sloužila jako sídlo krátce existující diecéze Bourg-en-Bresse.

Katedrála byla po dlouhou dobu jedinou farní svatyní obyvatel města poté, co zanikla farnost u svatého Petra.

Od 21. prosince 1914 je katedrála zapsána na seznam historických památek francouzského ministerstva kultury. V roce 1992 získala status konkatedrály diecéze Belley-Ars (označení pro chrám s hodností katedrály v diecézi, která již má jiné sídelní město; v tomto případě jde o katedrálu sv. Jana Křtitele v Belley).

Od roku 2024 na budově probíhají rozsáhlé renovace, které zahrnují opravu střechy, izolací, vitráží, hodin a pozlaceného kříže.

Historie

Počátky mariánské úcty a založení farnosti Legenda spojuje vznik mariánského svatostánku v Bourg-en-Bresse s nálezem mariánského obrazu, který údajně objevil pastýř v dutině vrby nedaleko Španělské brány (porte d'Espagne). Obraz byl sice přenesen do farního kostela sv. Petra v Brou, ale podle tradice se zázračně vrátil na místo svého nálezu. Proto zde byla bez prodlení vystavěna modlitebna. Když musela být stará vrba kvůli ztrouchnivění pokácena, byla z jejího dřeva vyřezána soška Černé Madony.

Existence kaple, o kterou se starali kněží z Bourgu, je doložena k roku 1258 v souvislosti s odkazem ve prospěch jejího kostelního jmění. Význam svatyně dále vzrostl v roce 1343, kdy ji bohatým nadáním obdaroval savojský hrabě Aymon. Popularita kaple stoupala natolik, že obyvatelé Bourgu začali postupně opouštět původní starobylou farnost v Brou. Ta byla pro měšťany, kteří se tehdy začali usazovat v blízkosti hradu pánů z Bâgé, příliš vzdálená.

O další rozkvět mariánského poutního místa se zasloužil Jean de Loriol, biskup v Nice s kořeny v kraji Bresse. Ten u papeže Julia II. prosil o sloučení uprázdněného převorství v Brou a farnosti sv. Petra s majetkem (mensou) kostela Notre-Dame, jehož výstavbu zahájil v roce 1505. Papežská bula k této záležitosti byla vydána 10. března 1505.

Rozhodující vliv na přenesení farní správy ze sv. Petra v Brou do kostela Notre-Dame v Bourgu však měla Markéta Rakouská (1480–1530). Ta se jako vdova po Filibertu Savojském (zemřel 1504) rozhodla splnit slib své tchyně Markéty Bourbonské (1438–1483) a založit v Brou klášter, který by se stal rodovým pohřebištěm. Společné zájmy obyvatel města a dcery císaře Maxmiliána I. nakonec přesvědčily i papeže, který celou věc potvrdil druhou bulou ze 16. července 1506.

Krátké období katedrály (1515–1534) Farnost v Bourgu těžila také ze štědrosti rodiny Gorrevodů, která měla velmi blízko k savojskému panovnickému domu. Na materiálním i duchovním rozkvětu kostela Notre-Dame se podílel zejména Louis II. de Gorrevod, biskup z Maurienne a synovec Jeana de Loriol. Jeho bratr Laurent byl navíc guvernérem Bresse a čestným rytířem Markéty Rakouské.

Tento prelát, který byl zároveň opatem-komendátorem v Ambronay (pod nějž spadalo převorství i farnost v Brou), již dříve schválil přenesení farního sídla do Bourgu. Později se stal biskupem nově zřízené diecéze Bourg. Její založení 1. června 1515 bylo výsledkem snahy savojských vévodů vymanit svá území východně od řeky Saôny z vlivu tehdy francouzského Lyonu, jehož arcibiskup vykonával nad krajem Bresse církevní správu.

Nová diecéze se však stala předmětem politických sporů. Francouzský král František I. využil svého vlivu a u papeže Lva X. dosáhl již 1. září 1516 zrušení biskupského stolce v Bourgu. Ten byl sice 13. listopadu 1521 obnoven, ale 4. ledna 1534 jej papež Pavel III. zrušil definitivně. Obyvatelé Bourgu totiž po smrti Markéty Rakouské v roce 1530 ztratili svou nejvýznamnější přímluvkyni u papežského dvora.

I přes tyto politické zvraty si kostel Notre-Dame uchoval svůj sbor kanovníků a stal se kolegiátním chrámem.

Od kolegiátního chrámu přes farní kostel až ke konkatedrále Smrt Markéty Rakouské v roce 1530 a následně i kardinála de Gorrevod roku 1541 připravila stavbu o významné finanční zdroje. Přestože byly kolem roku 1545 vybudovány západní portály v renesančním slohu, tempo prací postupně opadalo. Výstavba kleneb a celkové dokončení monumentu se tak protáhlo na více než století. Věž, navržená Philippem Caillém (zvaným „Maucras“) a stavěná v letech 1656–1665, se dočkala osmibokého patra a kupole z dílny Philippa Converse až v roce 1690.

Století klidu ukončila Velká francouzská revoluce, během níž byla rozpuštěna kapitula kanovníků. Na příkaz Albitta, revolučního komisaře v departementu Ain, byla zbourána kupole a nejvyšší patro zvonice. Po obnovení bohoslužeb si chrám zachoval již pouze status farního kostela. Zvonice byla restaurována až v letech 1911–1914 architektem Tonym Ferretem, ovšem v dosti odlišném stylu.

Pokud jde o církevní status, farní kostel Notre-Dame v Bourg-en-Bresse byl na konkatedrálu diecéze Belley-Ars povýšen 3. května 1992 (na základě dekretu Kongregace pro biskupy v Římě z 20. srpna 1990). Jako konkatedrála sdílí hodnost sídelního kostela s katedrálou sv. Jana Křtitele v Belley.

Architektura Exteriér Dominantami architektury konkatedrály Notre-Dame jsou závěr (presbytář) a západní průčelí. Hlavní loď a chór se vyznačují strmými taškovými střechami, přičemž apsida je od hlavní hmoty oddělena mírným odskokem. Nad mnohem nižšími bočními loděmi a kaplemi vystupují opěrné oblouky, které se opírají o mezikapelní zdi a rytmicky člení stěny hlavní lodi.

Pětiboký závěr prosvětlují tři vysoká okna s bohatými plaménkovými kružbami, která vyplňují celou plochu mezi masivními nárožními pilíři. Naproti tomu kružby na vnějších stěnách jsou slepé. Svou pozdně gotickou (flamboyantní) zdobností a zjevnou snahou o vertikalitu tvoří závěr výrazný kontrast k mnohem střízlivějšímu tělu zbytku stavby.

Západní průčelí sleduje podobný záměr: snaha o výškový rozmach se zde však snoubí s renesančním a klasicistním stylem. Celé kompozici, vyvážené, byť asymetrické, dominuje 70 metrů vysoká věž. Do budovy vedou tři polokruhové portály s renesanční ornamentikou. Tento styl se opakuje i v nice v prvním patře věže, kde je umístěna kopie sochy Panny Marie od Antoina Coysevoxe. Následující dvě patra pocházejí ze 17. století a dodržují tradiční hierarchii antických řádů (toskánský, dórský, iónský a korintský). Čtvrté patro, stále na čtvercovém půdorysu, nese hodiny. Toto patro, stejně jako poslední osmiboká úroveň završená kupolí s lucernou, pochází z rekonstrukce Tonyho Ferreta. V nejvyšší části je umístěna zvonkohra se 24 zvony.

Interiér Vnitřní uspořádání konkatedrály je velmi prosté. Chrám nemá příčnou loď (transept) ani ochoz, takže jeho půdorys odpovídá klasickému bazilikálnímu typu. Hlavní loď o sedmi polích, lemovaná dvěma bočními loděmi, ústí do pětiboké apsidy, zatímco postranní kaple v závěru bočních lodí jsou zakončeny plochou stěnou. Po obou stranách chrámu se nacházejí řady kaplí, přičemž ty na jižní straně jsou rozměrově menší než kaple na straně severní. Jednotu a přehlednost vnitřního prostoru podtrhuje výškové členění stavby – pouze hlavní loď je opatřena patrem s horními okny (bazilikální osvětlení).

Architektura v pozdně gotickém stylu (flamboyant) sází na střídmost, s výjimkou bohatěji zdobených kleneb s dekorativními žebry (lierny a tiercerony). S výjimkou chóru a pole, které mu bezprostředně předchází, nenarušují vertikální tah pilířů žádné hlavice; arkády i klenební žebra plynule vcházejí přímo do nosných podpor, což dodává polím lodi neúprosný rytmus.

Vnitřní výzdoba navíc jasně rozděluje prostor podle jeho funkce a hierarchie, čímž ostře odděluje část pro věřící od zóny vyhrazené duchovenstvu. Zatímco chór působí vzdušně a vertikálně díky vysokým oknům s hustým prutovím, která vyplňují téměř celou plochu stěn, a jeho pětibokou klenbu zdobí monumentální visutý svorník, hlavní loď si zachovává spíše charakter plné zdi. Malá horní okna v lodi propouštějí jen rozptýlené světlo a ponechávají nad arkádami rozsáhlou plochu zdiva. Toto rozdílné osvětlení a dekorace tak záměrně definují odlišný společenský a liturgický význam obou částí chrámu.

Vitráže Vitráž svatého Kryšpína a Kryšpiniána

Z původního pozdně gotického a raně renesančního vybavení chrámu (15. a začátek 16. století) se do dnešních dnů dochovala pouze vitráž svatého Kryšpína a Kryšpiniána. Tito světci jsou patrony koželuhů a ševců, což bylo v tehdejším Bourgu velmi významné bratrstvo. Dílo pochází z roku 1526.

Vitráže v chóru Při výstavbě kostela na počátku 15. století zdobilo tři velká okna v apsidě celkem 17 vitrážových polí s výjevy ze života Panny Marie a Krista. Tato díla vznikla krátce po dokončení chóru v roce 1507 a ještě před první biskupskou mší, kterou v roce 1515 sloužil biskup Louis de Gorrevod. Soubor však značně utrpěl v roce 1791 při drastické demolici zvonice. Kolem roku 1850 byly nejlépe zachované panely v horních částech oken doplněny dekorativními arkádami a grisaillemi (šedými tónovanými malbami na skle).

V roce 1870 se kostelní rada „po zralé úvaze a na základě doporučení nejuznávanějších odborníků v oboru“ rozhodla svěřit projekt celkové obnovy pařížskému mistru sklenáři Eugènu Oudinotovi. Ten patřil k tehdejší absolutní špičce – pracoval pro nejvýznamnější katedrály v Evropě a podílel se i na úpravách soukromých apartmánů papeže Pia IX. Městu Bourg-en-Bresse ho doporučil sám slavný architekt a restaurátor Eugène Viollet-le-Duc.

Zatímco technické provedení vitráží v chóru bylo dílem Oudinota, autorem výtvarných návrhů a jednotlivých scén byl Edmond Lechevallier-Chevignard. Tři nové vitráže byly slavnostně odhaleny v neděli 1. února 1874.

Zadání bylo tehdy mimořádně náročné kvůli rozměrům okenních otvorů (14 metrů na výšku a 2,5 metru na šířku), což znamenalo pokrýt a barvami opatřit téměř 30 m² plochy u každé vitráže. Autor zkombinoval různé sklářské techniky: tradiční barvení skla v hmotě, smaltování a malbu na sklo (typickou pro 19. století). Zub času a pravděpodobně i nedostatečné vypalování však způsobily, že část výzdoby zmizela – zejména grisaille a jemné detaily, kvůli čemuž tváře postav ztratily svůj výraz.

Všechna tři okna mají stejnou kompozici: horní část zobrazuje scénu ze života Panny Marie, zatímco spodní část vyplňuje 9 medailonů se sibylami, biblickými postavami (Šalomoun, David, Izajáš, Daniel aj.) a dalšími mariánskými výjevy.

Často se uvádí, že Eugène Oudinot zde ztvárnil tři okruhy tajemství modlitby růžence: Radostná tajemství prostřednictvím Nanebevzetí Panny Marie (levé okno); Slavná tajemství s korunováním Panny Marie (uprostřed); Bolestná tajemství zobrazená jako Usnutí (smrt) Panny Marie (pravé okno).

Historikové však s tímto výkladem polemizují, neboť Nanebevzetí nepatří mezi radostná tajemství a Usnutí Panny Marie rovněž není součástí bolestných tajemství. V Bourg-en-Bresse by tak byla prostřednictvím Nanebevzetí a Korunování ztvárněna pouze tajemství slavná.

Na Světové výstavě v Paříži roku 1878 získal Eugène Oudinot zlatou medaili za vitráž s motivem Usnutí Panny Marie. Jelikož je dílo v Bourg-en-Bresse patrně jedinou vitráží, kterou na toto téma vytvořil, je téměř jisté, že toto prestižní ocenění obdržel právě za horní část velkého pravého okna. Na téže vitráži zaujme modrá skleněná tabulka, která barevně vybočuje z okolního dekoru. Nese iniciály „AEO“, což naznačuje, že se na díle podílel i Eugènův bratr Achille Oudinot. Dodnes však není jasné, zda byl tento zvláštní prvek součástí původního návrhu, nebo zda byl doplněn až při osazování vitráže zpět na místo po skončení Světové výstavy.

Osud původních vitráží z chóru