Koncentrační tábor Hinzert byl tranzitní tábor v nacistickém Německu, který se nacházel 30 km od hranic s Lucemburskem v oblasti, která se od roku 1946 stala součástí spolkové země Porýní-Falc. V průběhu let 1939 až 1945 bylo v Hinzertu vězněno 13 600 politických vězňů ve věku 13 až 80 let. Mnozí z nich byli z tohoto tábora posíláni do větších koncentračních táborů, kde většina z nich zemřela. Mnoho vězňů však bylo popraveno přímo v Hinzertu. Tábor spravovali, provozovali a střežili převážně příslušníci Waffen-SS, kteří byli podle přeživších nechvalně známí svou brutalitou a zuřivostí.

Umístění a uspořádání náhled|Historická dopravní značka, značka je součástí stálé expozice Národního muzea odboje v Esch-sur-Alzette v Lucembursku Koncentrační tábor Hinzert, nacházející se na náhorní plošině Hochwald s výhledem na pohoří Hunsrück, byl pojmenován po nejbližší vesnici Hinzert. V nadmořské výšce 550 m byla náhorní plošina v zimě vystavena velké vlhkosti, větru, silným srážkám, mlze a ledovým teplotám. Tábor byl obklopen jehličnatým lesem, který poskytoval dřevo pro stavbu a údržbu tábora.

Přístupová cesta, která nejprve hraničila s vězeňským hřbitovem, vedla do první části střežené příslušníky SS. Tuto část tvořilo sedm budov, a to strážní stanoviště, velitelské stanoviště tábora, garáž, dílny, důstojnická jídelna a dva baráky pro ubytování personálu tábora. Tato část byla vyzdobena květinami. Vězni byli drženi v další části tábora o rozloze přibližně 200 x 200 m, ohraničené třímetrovým plotem z ostnatého drátu se strážními věžemi. Ve vězeňské oblasti se nacházela také oděvní dílna, tesařská dílna, karanténní prostor, márnice, dezinfekční prostor a "šatny", kde se uchovávaly věci vězňů.

Vězni byli ubytováni ve čtyřech barácích, z nichž každý byl rozdělen na dvě části. V každé části se nacházelo 26 paland s předpokládanou kapacitou 208 vězňů. Později byly přidány slamáky, čímž se celková kapacita zvýšila na 560 lidí. Některé místnosti byly vyhrazeny pro určitou kategorii vězňů, například pro vězně zatčené během Nacht und Nebel.

Ve třech dalších budovách v táboře byla umístěna místní kancelář gestapa, administrativní kanceláře a kuchyň. Kolem Appellplatzu byly rozmístěny různé zóny, jejichž velikost se zmenšila poté, co zde byl vytvořen zeleninový záhon. Uprostřed byl umístěn stožár s reproduktory, kterými byly vydávány rozkazy. Vězni museli někdy za trest stát celé hodiny bez hnutí čelem ke stožáru."Mémoire Vivante n° 46: Dossier Hinzert". Fondation pour la Me´moire de la Déportation. Dostupné online Appelplatz sloužil také jako cvičiště, kde vězni museli v půl páté ráno skákat na místě za zvuku bubnu."Night and Fog Prisoners or Lost in the Night and Fog or the Unknown Prisoners" (PDF). Jersey Heritage. Dostupné online

Historie provozu tábora náhled|Skupina důstojníků SS v koncentračním táboře Hinzert, c. 1940/1941 Koncentrační tábor Hinzert byl poprvé založen v roce 1938 pro ubytování dělníků, kteří stavěli Západní val. Tento tábor však 16. srpna 1939 vyhořel a v říjnu téhož roku byl znovu postaven, tentokrát jako policejní zadržovací a převýchovný tábor, neboli Polizeihaft- und Erziehungslager des Reichsarbeitsdienstes (RAD), určený pro vězně odsouzené k lehkým trestům (v délce trestu do 14 dní) a pro dělníky, kteří podle nacistických měřítek projevovali "antisociální chování". Tito dělníci, z nichž mnozí byli přivedeni brémským gestapem, pracovali nejen na Západním valu, ale také na dalších projektech vojenské infrastruktury, jako byly letecké základy v Mannheimu a v Mohuči.

Dne 1. července 1940 byl tábor podřízen jurisdikci SS-Totenkopfverbände. Po invazi do Belgie, Nizozemska, Lucemburska a Francie v roce 1940 se Hinzert stal mj. vězeňským táborem pro politické vězně z těchto zemí, kteří potřebovali být "znovu poněmčeni" nebo kteří byli umístěni pod "Schutzhaft". Dne 7. února 1942 bylo velení nad táborem převedeno na SS-Wirtschafts- und Verwaltungshauptamt (SS-WVHA). Poté se tábor stal i místem pro gestapo působící v oblasti Lucemburska a Trevíru.

Až do 21. listopadu 1944 zůstával koncentrační tábor Hinzert převážně autonomním, poté byl administrativně propojen s koncentračním táborem Buchenwald. Tábor byl částečně zničen při náletu 22. února 1945, ale zůstal v provozu až do 3. března 1945, kdy bylo mnoho přeživších vězňů posláno na pochod smrti do horního Hesenska. Další vězni byli převezeni do koncentračního tábora Buchenwald. Tábor byl objeven 17. března 1945 průzkumnými jednotkami 94. pěší divize. V té době zbývala v táboře jen hrstka vězňů.

Velitelé tábora Dne 9. října 1939 převzal velení nad táborem SS-Standartenführer Hermann Pister, který tuto funkci zastával až do prosince 1941, kdy se stal velitelem koncentračního tábora v Buchenwaldu. Velitelem Hinzertu se stal SS-Hauptsturmführer Egon Zill. Zill již dříve sloužil v koncentračních táborech v Dachau, Buchenwaldu a Ravensbrücku. V dubnu 1942 byl Zill převelen do koncentračního tábora Natzweiler-Struthof v Alsasku, kde byl jmenován zástupcem velitele tábora. Ve funkci velitele Hinzertu jej nahradil SS-Hauptsturmführer Paul Sporrenberg.Welter, Beate (2006). Blaetter Zum Land: The Memorial Site of the SS Special Camp/Concentration Camp Hinzert (PDF). Federal State Central Authority for Political Education Rhineland-Palatinate (Die Landeszentrale für politische Bildung Rheinland-Pfalz). Dostupné online

Po válce byl Pister v dachauském procesu usvědčen z válečných zločinů a odsouzen k trestu smrti. Pister zemřel na infarkt ještě před popravou. Zill byl v 50. letech 20. století odsouzen západoněmeckým soudem k doživotnímu vězení. Po odvolání mu byl trest zkrácen na 15 let odnětí svobody. Zemřel v roce 1974.

Vězni náhled|Pamětní deska obětí směrnice Nacht und Nebel v Hinzertu Koncentračním táborem Hinzert prošlo přibližně 13600 vězňů. Prvními vězni byli němečtí dělníci, kteří pracovali na Západním valu a projevovali "antisociální chování". Krátce nato byl tábor využíván k ubytování nuceně nasazených lidí z okupovaných zemí. Od roku 1941 byly do Hinzertu posílány velké skupiny vězňů, zejména politických vězňů z Lucemburska a Francie. Další vězni, zejména nuceně nasazení a váleční zajatci, byli do tábora posíláni z Polska a Sovětského svazu. Od 7. prosince 1941, kdy byla podepsána směrnice Nacht und Nebel, procházeli vězni zatčení na základě této směrnice Hinzertem na cestě do větších koncentračních táborů, kde nakonec "zmizeli".

Mnoho vězňů z Hinzertu bylo také využíváno na otrocké práce v pobočných táborech rozmístěných v okolí. Mezi 23 komand patřila komanda Farschweiler, Finthen, Fluwig, Gelnhausen, Gusterath, Hermeskeil, Konz, Langendiebach, Mohuč, Mariahute (1 a 2), Neubrücke, Hoppstädten, Nahe, Nonnweiler, Pollert, Primstal, Rheinsfeld (1 a 2) a Wächtersbach. V nich byly vykonávány převážně nucené práce na údržbě leteckých základen, stejně jako práce na odvodňování bažin a lesnické práce.

Přímo v hlavním táboře také fungovalo několik komand, mezi která patřila:

komando bazén fungovalo od května do června 1942, kdy vykopalo nádrž pro chov ryb, která sloužila jako hasičská nádrž komando kameny bylo vytvořeno v červenci 1942, které pracovalo v sousedním kamenolomu komando les pracovalo v lesích obklopujících tábor, kácelo dřevo pro tábor a stavělo silnici, avšak kvůli vysokému riziku útěku vězňů bylo toto komando v roce 1943 rozpuštěno komando vozík se skládalo z 18 vězňů, kteří táhli vozík, kterým se přepravovaly vykopané kořeny a další materiál (příslušníci SS v některých případech uvolnilo při jízdě z kopce brzdy, aby vězně zabili či zranili) komando uhlí každý den přepravovalo obsah uhelného vagónu ze sousední železniční stanice do tábora na vzdálenost 4 km, během čtyř cest denně tak urazili 32 km komando dřevo čistilo a řezalo vykopané kořeny, aby zajistilo palivo pro tábor komanda Romika a černá pracovala v táborových dílnách a od roku 1942 vyráběla pryžové výrobky a zbrojní vybavení

Tábor byl původně postaven pro 560 vězňů, ale průměrný počet jich byl 800. V některých případech dosáhl počet vězňů až 1600.

Významní vězni Victor Abens (1912–1993), lucemburský politik, poslanec Evropského parlamentu a odbojář Nicolas Birtz (1922–2006), lucemburský fotbalista, který v roce 1948 hrál v lucemburském národním týmu Pierre Frieden (1892–1959), lucemburský politik, předseda vlády Lucemburska Robert Krieps (1922–1990), lucemburský politik Lucien Wercollier (1908–2002), lucemburský sochař Albert Wingert (1897–1962), lucemburský učitel, který byl významným představitelem ozbrojeného lucemburského odboje během druhé světové války

Válečné zločiny náhled|Na místě bývalého koncentračního tábora Hinzert byl postaven katafalk se jmény těch, kteří byli zabiti v tomto koncentračním táboře Vězni koncentračního tábora Hinzert byli drženi ve velmi krutých podmínkách, pravidelně byli biti a mučeni a probíhaly zde veřejné popravy, aby byla mezi vězni udržována atmosféra neustálého strachu.

Ačkoli většina vězňů z Hinzertu byla převezena do jiných táborů nebo se dočkala osvobození, mnoho z nich bylo v Hinzertu mučeno a zavražděno. Přestože se jednalo "pouze" o tranzitní tábor, bylo zde zabito 321 lidí. Oběti byly často zastřeleny, utopeny nebo zabity smrtící injekcí. Podle soudních záznamů dozorci z řad Waffen-SS také vězně mučili, nechávali je zemřít na nemoci nebo hlady.

V roce 1941 bylo do Hinzertu přepraveno 70 sovětských válečných zajatců, kterým bylo řečeno, že se podrobí lékařské prohlídce. Místo toho jim byl injekčně aplikován kyanid draselný, smrtelný jed. Krátce po aplikaci zemřeli. Pohřbeni byli v nedalekém lese.

Po lucemburské generální stávce v roce 1942 namířené proti německé okupaci a po novém nařízení, které zařadilo lucemburskou mládež do Wehrmachtu, bylo gestapem zatčeno, odsouzeno k smrti a mezi 2. a 5. zářím 1942 zastřeleno dvacet stávkujících. Mezi nimi byl i boxer Ernest Toussaint. I tyto oběti byli pohřbeni v nedalekém lese.

V dalších letech bylo zatčeno více než 350 členů lucemburského odboje, z nichž bylo 50 odsouzeno k trestu smrti. Z těchto padesáti rozsudků jich bylo vykonáno 25. Dalších 23 z nich bylo popraveno v reakci na akce lucemburského odboje.

Přesný počet lidí zavražděných v Hinzertu není znám. Do Hinzertu bylo posláno 1600 až 1800 Lucemburčanů. Lucembursko potvrdilo 321 úmrtí, včetně 82 Lucemburčanů, ale ne všechny ostatky zavražděných lidí byly nalezeny. V roce 1946 byly nalezeny ostatky mnoha z výše zmíněných obětí a s plnými národními poctami byly převezeny do jejich vlasti. Ti, kteří nebyli repatriováni, byli pohřbeni na pamětním hřbitově.

Těla lucemburských obětí byla 9. a 10. března 1946 převezena zpět do Lucemburska. Po celou cestu se v ulicích scházeli občané, někteří oblečení do pruhovaných uniforem táborových vězňů, aby vzdali mrtvým hold. Těla byla nejprve dočasně uložena na Place d'Armes v centru Lucemburka, kde jim hodnostáři vzdali úctu, a poté byla pohřbena na hřbitově Notre-Dame.

Památník náhled|Bronzový pomník Luciena Wercolliera

Hinzertský kříž Velkou část vězňů i obětí koncentračního tábora Hinzert tvořili zahraniční občané, například Francouzi a zejména Lucemburčané. Proto byl Lucemburčany již v roce 1945 vztyčen tzv. Hinzertský kříž. Pamětní kámen nese nápis nejen v němčině, ale také v lucemburštině.

Čestný hřbitov V roce 1946 zřídila francouzská vojenská vláda na místě bývalého tábora pro poddůstojníky čestný hřbitov. Všechna neidentifikovaná těla nalezená v masových hrobech byla pohřbena na tomto hřbitově. Hřbitovní kaple byla vysvěcena 4. listopadu 1948.

Dne 11. října 1986 byl na hřbitově v místě památníku odhalen památník bývalého lucemburského vězně Luciena Wercolliera, který se stal ústředním památníkem. Nápis je v latině a němčině zní: In ardorem humanitatis, pacis et iustitae neboli Prostoupeno lidskostí, mírem a spravedlností.

Odkazy

Reference

Literatura