Anglicko-španělská válka proběhla mezi lety 1625 až 1630. Byla konfliktem, kdy proti sobě bojovalo Španělsko s Anglií. Na straně Anglie byla Nizozemská republika a Skotsko. Anglicko-španělská válka byla součástí osmdesátileté války, v níž se spolu střetli Španělé a Nizozemci a to jak zemi, tak na moři. Válka skončila podepsáním Madridské smlouvy v roce 1630, což vedlo k nastolení statusu quo ante bellum. Konflikt vedl ke ztrátě přístupu anglických obchodníků s látkami k ziskovým trhům ve Flandrech. Tento stav způsobil všeobecnou nespokojenost. Také došlo k prohloubení rozporů mezi anglickým parlamentem a anglickým monarchou. Tento rozkol nakonec vedl k první anglické občanské válce v roce 1642.
Pozadí Evropskou politiku v tomto období ovlivnilo vypuknutí třicetileté války v rámci Svaté říše římské v roce 1618 a trvání osmdesátileté války mezi Španělskem a Nizozemskou republikou. I přes všeobecnou podporu protestantského Nizozemska a strachu z úspěchu katolické protireformace se Anglie z anglicko-španělské války stáhla. Místo přímé účasti na bojích poskytovala finance a dobrovolníky. Tento způsob řešení vyvolal neshodu mezi anglickým monarchou a parlamentem.
Průběh
Začátek války Parlament krále Jakuba I. odhlasoval tři dotace ze státní pokladny a tři patnáctiny z vybraných daní (zhruba 300 000 liber) na vedení války. Podmínkou bylo, že náklady se vynaloží na námořnictvo. Král Jakub však odmítl válku vyhlásit. Válku zahájil až roku 1625 jeho nástupce Karel I.
Obléhání Bredy V srpnu 1624 španělský velitel Ambrosia Spinola nařídil svým vojákům obléhat město Breda. Město bylo silně chráněno posádkou 7000 nizozemských obránců pod vedením Justina z Nassu. Spinola shromáždil vojsko a zahnal nizozemskou pomocnou armádu vedenou Mořicem z Nassau, princem Oranžským. Ten se snažil odříznout zásobovací cestu pro Spinolovy muže. V únoru 1625 porazil španělský velitel ještě 7000 anglických vojáků, které vedli sir Horac Vere a Ernest von Mansfelda. Po šestnáctiměsíčním obléhání v červnu roku 1625 nakonec vydal Justin strategickou Bredu Španělům. To umožnilo Španělům kontrolovat vojenské a zásobovací cesty mezi Španělskem, Itálií a državami v Nizozemí. Zároveň tento úspěch král Filip IV. využil jako velkou propagandu.
Cádizská expedice Do října 1625 se na expedici do Cádizu připravilo zhruba 100 lodí s posádkou 15 000 námořníků a vojáků. Díky alianci s Nizozemci dostali Angličané na střežení Lamanšského průlivu během nepřítomnosti anglické flotily ještě 15 lodí pod vedením Viléma z Nassu. Sir Edward Cecil, vévoda z Buckinghamu, byl jmenován velitelem expedice. To se později pro Anglii ukázalo jako špatná volba. Sir Edward byl dobrý voják, v oblasti námořnich bitev však neměl mnoho znalostí ani zkušeností. Expedice zahrnovala více kroků a to zajetí španělských lodí vracejících se z Ameriky naložených cenostmi plus útok na španělská města s úmyslem poškodit jejich ekonomiku oslabením jejich zásobovacího řetězce.
Toto mělo následně oslabit španělský vojenský tlak na kurfiřství Falc. Z expedice se ovšem stala fraška, protože anglické síly ztratily mnoho času dobitím málo významné pevnosti Fort Puntal. Ta fungovala jako dělostřelecký bod propojený s dalšími pevnostmi. Obranná posádka průplavu mezitím získala dostatek prostoru k plné mobilizaci a španělské lodě k úniku ze zálivu.
Modernizovaná obrana, která se oproti tudorovské době velmi zlepšila, se prokázala jako účinná. Zatím co se anglické jednotky vylodily dále na pobřeží, aby táhly na město, tak kvůli špatné navigaci a disciplíně chybně odbočili. Cecil, velitel expedice, se z důvodu ubývajících zásob, minimalní kořisti a malého vlivu na Španělsko rozhodl, že nezbývá jiná možnost než se vrátit do Anglie. V prosinci se poškozená flotila vrátila domů. Král Karel I. po jejich návratu rozpustil parlament, aby ochránil vévodu Buckinghama před hněvem jeho poslanců, když při prvním útoku na Cádizs jako velitel selhal.
Anglie vs Francie Vévoda z Buckinghamu poté vyjednával s francouzským regentem kardinálem Richelieu o možnosti zapůjčení anglických lodích Francii. Námořnictvo se mělo přidat k boji proti hugenotům výměnou za francouzskou pomoc proti španělským silám ve Falci. Tento plán znechutil a vyděsil parlament. Zastupitelstvo se obávalo, že souboj anglických a francouzských protestantů by podpořil kryptakatolicismus (skrytý katolismus, příslušník předtírá že věří jinemů náboženství) u dvora.
Vévoda Buckingham, si myslel, že neúspěch jeho podniku byl výsledkem zrady Francie, proto vytvořil spojenectví mezi mnoha nepřáteli kardinála Richelieu. Tato strategie zahrnovala podporu právě těch hugenotů, na které pár měsíců zpátky zaútočil. Anglické síly, pod velením vévody z Buckinghamu, byly poraženy francouzskými královskými vojsky při obléhání Saint-Martin-de-Ré a obléhání La Rochelle . V tomto tažení Angličané ztratili více než 4 000 mužů ze 7 000 vojáků. Když Buckingham organizoval druhou kampaň v Portsmouthu, byl dne 23. srpna 1628 ubodán k smrti v hostinci Greyhound Johnem Feltonem, armádním důstojníkem, který byl zraněn při obléhání La Rochelle.
Nizozemské povstání v letech 1626–1629 Po kapitulaci Bredy se armáda Nizozemka skládala z 61 670 pěšáků a 5 853 jezdců, z nichž téměř 20 000 byli Angličané nebo Skoti. Mezi nimi byly čtyři anglické pluky, které do Holandska poslal Karel I.. Část těchto sil byla vyslána do španělskem ovládaného města Oldenzaal. To bylo dobyto po desetidenním bombardování v létě 1626. Následující rok Angličané pod velením Edwarda Cecila přispěli k obléhání města Groenlo. Španělské pomocné síly vedené Hendrikem van den Berghem se nedostaly přes obranu a město se vzdalo nizozemskému veliteli Fredericku Jindřichovi, princi Oranžskému. V roce 1629 byla důležitá španělská pevnost 's-Hertogenbosch obléhána a dobyta armádou Fredericka Jindřicha, která čítala 28 000 mužů, mezi nimiž byla i řada anglických a skotských pluků pod velením Vereho
Ostrovy Svatý Kryštof a Nevis Před rokem 1629 získala Anglie a Francie osady na dvou Karibských ostrovech – Svatý Kryštof a Nevis. Osady byl navíc silně vojensky vyzbrojila, ovšem tyto dva ostrovy objevilo Španělsko dávno před nimi v roce 1498, tudíž je považovalo za své vlastní. Anglie a Francie své kolonie hodně rozšiřovaly, jako třeba i o tyto dva ostrovy, tudíž znamenaly pro Španělsko a jeho kolonie hrozbu, především pro španělskou Západní Indii. Proto v roce 1629 poslalo Španělsko expedici vedenou admirálem Fadriquem de Toledem, aby osady založené pár let zpátky Francií a Anglií na ostrovech Nevis a Svatý Kryštof zničila, což se expedici úspěšně povedlo a tyto ostrovy začali patřit Španělsku.
Konec války Po pěti letech válčení oběma stranám (jak španělské tak anglické) začaly docházet prostředky na vedení války. Španělé potřebovali financovat boje v Nizozemí a Německu. Anglie nedostávala dál peníze od parlamentu na válku. Obě strany se dohodly na míru, který podepsaly 15. listopadu 1630, jakožto Madridskou smlouvu. Ani jedna ze stran nezískala finálně žádné nové území.
Následky války Největší následky si odnesla Anglie, kde se prohloubila krize. Nastalo tzv. období osobní vlády, přičemž král ztrácel podporu lidu a přicházel tak o finance, což vedlo v za několik let k občanské válce. „People drank to the health of the assassin in the streets“ tímto výrokem autor ukazuje, jak silně byla veřejnost proti vévodovi z Buckinghamu po neúspěšné válce se Španělskem. Zároveň Anglie ztratila zájem o dění v Evropě a sílu do něj zasahovat. Proto si mohli Habsburkové vybudovat v Evropě silné postavení už na začátku války. Španělsko z konfliktu vyšlo lépe, protože přišlo o jednoho nepřítele a mohlo se více věnovat nepřátelům z Evropy, aniž by se muselo bát Anglického útoku na jejich “stříbrnou flotilu“.
Reference
Literatura Adams, Simon (1983). Spain or the Netherlands? The Dilemmas of Early Stuart Foreign Policy in Before the English Civil War. Springer. .
Kategorie:Války 17. století