Boris (světským jménem: Pjotr Alexejevič Sokolov; 20. ledna 1865 Bogorodskoje – 21. února 1928 Perlovka) byl ruský duchovní Ruské pravoslavné církve a arcibiskup rjazaňský a zarajský.
Život Narodil se 20. ledna 1865 ve vesnici Bogorodskoje Kalužské gubernie do rodiny kněze.
Absolvoval Kalužský duchovní seminář, který dokončil roku 1893 a oženil se. V září byl vysvěcen na kněze a ustanoven do vesnice Istomino. Od března následujícího roku vyučoval katechismus na místní škole.
V téže obci založil nedělní školu pro „dívky staršího věku“, kde až do 1. října 1898 bezplatně působil jako učitel náboženství.
V prosinci 1896 zorganizoval spolek zaměřené na boj proti šíření sekty chlystů.
Od září 1897 byl vedoucím a zároveň učitelem náboženství v církevně-farní škole v Bortnikovu.
Po ovdovění nastoupil v roce 1899 na Petrohradskou duchovní akademii jako stipendista Nejsvětějšího synodu Ruské pravoslavné církve. V roce 1903 mu bylo ze zdravotních důvodů povoleno opakovat ročník a následující rok byl kvůli nemoci z akademie propuštěn.
V září 1905 mu byl udělen titul kandidáta bohosloví.
Od prosince 1905 do února 1907 vedl školu ve vesnici Obšarovka.
Dne 17. března 1907 přijal z rukou arcibiskupa finského a vyborgského Sergije (Stragorodského) mnišský postřih se jménem Boris na počest svatého knížete Borise. V říjnu téhož roku byl ustanoven asistentem správce Klevanského duchovního učiliště ve volyňské eparchii. Krátce působil také jako jeho správce.
V březnu 1909 se stal asistentem správce Zarajského duchovního učiliště. Od června 1911 působil na Arzamaském duchovním učilišti. V letech 1913–1914 byl správcem Volského a Toropeckého učiliště.
Dne 12. srpna 1914 jej synod jmenoval rektorem Saratovského duchovního semináře s povýšením na archimandritu.
Krátce před jeho příjezdem do Saratova začala v zemi mobilizace. V létě roku 1914 byly prostory semináře částečně vyčleněny pro ubytování vojska. Dne 18. července se do semináře nastěhovalo až 70 vojáků nižších hodností. To zkomplikovalo konání tradičních srpnových opravných zkoušek i přijímacích zkoušek. V semináři byly také zastaveny opravné práce.
V eparchiálním tiskovém orgánu bylo oznámeno, že vyučování se „odkládá na neurčitou dobu“. Navzdory obtížím byl začátek školního roku 15. září 1914 uspořádán mimořádně slavnostně, jak tomu v předchozích letech nebývalo.
Protože část učeben byla obsazena vojskem, museli se studenti i učitelé tísnit ve zbývajících prostorách. Pro výuku byly využity dokonce některé místnosti v bytech vedoucích pracovníků semináře, včetně bytu archimandrity Borise. Tento neobvyklý stav přetrvával až do uzavření semináře.
Kromě funkce rektora byl archimandrita Boris také předsedou Společnosti na podporu nemajetných studentů Saratovského duchovního semináře.
Novinkou pro seminář byla také kategorie tzv. „volných posluchačů“, zavedená od začátku školního roku 1914/1915.
Na začátku roku 1915 byl z iniciativy biskupa Palladija (Dobronravova) a rektora archimandrity Borise obnoven kazatelský kroužek studentů Saratovského duchovního semináře.
Školní rok 1915 skončil dříve než obvykle, již v polovině dubna, protože budovu bylo nutné postupně uvolnit pro ubytování příslušníků 92. záložního praporu.
Také zahájení školního roku 1915/1916 bylo v saratovském semináři odloženo, neboť vedení očekávalo uvolnění budovy obsazené vojskem. Když se tak nestalo, rozhodlo se vyučovat střídavě ve volných učebnách, které se semináři podařilo „doslova vybojovat zpět pro sebe“.
Archimandrita Boris a N. V. Zlatorunskij poskytli pro výuku místnosti ze svých vlastních bytů. Seminaristé byli ubytováni v knihovně, šatně i nemocnici. Ti, pro které nezbylo místo v internátních prostorách, byli ubytováni v domácnostech saratovského duchovenstva a místních laiků, kteří vyslyšeli výzvu vedení semináře a přijali studenty do svých domovů.
Přibližně dvacet studentů bydlelo v budově církevně-farní školy při chrámu Seslání Svatého Ducha. Studenti byli rozděleni do několika skupin. Každá skupina byla na určitou dobu povolávána do Saratova k výuce, zatímco žáci ostatních ročníků studovali samostatně doma u svých rodičů.
Na žádost vojenského velení začali od 25. listopadu 1915 seminaristé v seminárním chrámu vést s vojáky besedy o válce a jejím křesťanském chápání. Pravidelně také navštěvovali eparchiální lazaret, kde učili zraněné vojáky číst a psát a rozmlouvali s nimi. Kromě toho působili v charitativních čajovnách a jídelnách, kde vyučovali děti mnoha uprchlíků.
Také ve školním roce 1916/1917 probíhala výuka od samého začátku střídavě a ve stísněných podmínkách, přestože vyučování začalo již 1. září.
Dne 3. března 1917 vstoupili do budovy semináře ozbrojení vojáci, kteří chtěli podle slov rektora archimandrity Borise zatknout „ředitele ústavu údajně za to, že se nepřipojil k nové vládě“. Poté, co jim všichni přítomní vysvětlili, že vedení semináře novou vládu uznává a že pravděpodobně došlo k nedorozumění nebo záměně semináře s jinou školou, vojáci pokračovali v pátrání. Dokonce přišli ke dveřím jedné z tříd a požadovali vydání vedoucího semináře, domnívajíce se, že jej studenti ukrývají.
Poslední školní rok Saratovského duchovního semináře začínal ve velmi složité a napjaté atmosféře. V budově byly nadále ubytovány dvě baterie dělostřelectva a jednotka vojáků v rekonvalescenci. Volných místností bylo minimum a seminární internát již fakticky přestal existovat. Od 11. září 1917 se podařilo zahájit výuku pouze pro studenty tří nejnižších ročníků.
Koncem října převzali v Saratově moc bolševici. Ve městě neustále zaznívala střelba a na ulicích probíhaly domovní i osobní prohlídky.
Dne 2. února 1918 se v bytě rektora Saratovského duchovního semináře, archimandrity Borise (Sokolova), konalo setkání pravoslavného duchovenstva společně se starověrci, katolíky, luterány a židovskými představiteli. Účastníci diskutovali o možných důsledcích dekretu o odloučení církve od státu. Na shromáždění však vtrhli ozbrojení příslušníci Rudé gardy, kteří přítomné prohledali a zatkli. Současně byly provedeny domovní prohlídky v bytech účastníků schůzky.
Ve vzniklých podmínkách nebylo možné ani uvažovat o zahájení nového školního roku 1918/1919. Zdá se, že seminář byl definitivně rozpuštěn po vypuknutí Rudého teroru v září 1918.
V polovině roku 1919 byl jmenován představeným Žjoltikovského monastýru ve tverské eparchie. Současně vykonával funkci blagočinného monastýrů. Během svého působení v monastýru si získal mimořádnou úctu a náklonnost místních rolníků a dělníků z okolí, kteří se se svým duchovním pastýřem nechtěli rozloučit.
Rozhodnutím Svatého synodu byl 21. listopadu 1919 rukopoložen na biskupa jurjevského a vikáře vladimirské eparchie. Na biskupském stolci setrval méně než jeden měsíc. Tverské eparchiální shromáždění z podnětu arcibiskupa Serafima (Alexandrova) podpořilo žádost věřících adresovanou církevnímu vedení, aby byl biskup Boris ponechán ve Tveru. Této žádosti bylo vyhověno.
Dne 9. prosince 1919 byl synodem ustanoven biskupem starickým a vikářem tverské eparchie. Arcibiskup tverský Serafim si nově vysvěceného biskupa vážil pro jeho pracovitost, vzdělanost a organizační schopnosti.
V roce 1920 se arcibiskup Serafim stal členem Svatého synodu, což výrazně zvýšilo správní význam starického vikáře. Ten totiž během nepřítomnosti eparchiálního biskupa fakticky řídil celou eparchii.
Od 2. ledna 1922 byl biskupem rybinským a vikářem jaroslavské eparchie.
Během kampaně za zabavování církevních cenností zachvátily město Rybinsk nepokoje. V souvislosti s těmito událostmi byl v květnu 1922 biskup Boris zatčen a dne 22. července odsouzen k sedmi letům vězení na základě obvinění z „ukrývání církevních cenností“.
Dne 19. září 1923 byl propuštěn na svobodu.
Dne 16. října 1923 byl patriarchou Tichonem jmenován arcibiskupem rjazaňským. Na tomto místě nahradil arcibiskupa Veniamina (Muratovského), který uznal pravomoc renovacionistické Vyšší církevní správy.
Obnovil činnost eparchiální kanceláře a institut blagočinných, což umožnilo znovu zavést řádnou správu eparchie. Byl důsledným odpůrcem renovacionistického hnutí v Ruské pravoslavné církvi.
Vydával strojopisný časopis „Cirkuljary“ v nákladu 70 výtisků, ve kterém byly zveřejňovány jak oficiální dokumenty, tak úryvky z literárních děl, právní doporučení, praktické rady a další materiály. Do roku 1925 vyšlo celkem 34 čísel tohoto periodika, které bylo distribuováno po celé eparchii v době, kdy byl církevní tisk zakázán.
V lednu 1924 byl zatčen a poslán do vyhnanství do Moskvy bez práva opustit její území. Žil v osadě Perlovka u Moskvy a odtud nadále řídil eparchii prostřednictvím oběžníků zasílaných do eparchiální kanceláře v Rjazani.
V roce 1925 se vrátil do Rjazaně, avšak v září téhož roku byl znovu zatčen. Bylo mu kladeno za vinu vytvoření „nelegální“ eparchiální kanceláře, vydávání a šíření časopisu a další činnost.
V březnu 1926 ho zvláštní zasedání kolegia OGPU odsoudilo ke třem letům vyhnanství v Narymském kraji. Kvůli vážnému zhoršení zdravotního stavu ve vězení, zejména těžkému astmatu, byl tento trest v červnu 1927 změněn na vyhnanství v Jaroslavské oblasti. Později mu bylo dovoleno znovu se usadit v Perlovce, kde také zemřel.
Až do své smrti pokračoval ve správě eparchie a svým podřízeným zasílal oběžníky, nařízení a pokyny.
Pohřben je na Pjatnickém hřbitově v Moskvě po pravé straně oltáře chrámu Životodárné Trojice. Ve stejném hrobě je spolu s ním pohřben také arcibiskup Michail (Voskresenskij).
Odkazy Reference
Kategorie:Muži Kategorie:Biskupové Ruské pravoslavné církve Kategorie:Ruští pravoslavní duchovní Kategorie:Narození 20. ledna Kategorie:Narození v roce 1865 Kategorie:Narození v Kalužské oblasti Kategorie:Úmrtí 21. února Kategorie:Úmrtí v roce 1928 Kategorie:Úmrtí v Mytišči