Katedrála svatého Štěpána v Cahors ( ) je římskokatolická katedrála ve francouzském městě Cahors v departementu Lot v regionu Okcitánie). Její stavba započala ve 12. století a dnes patří k největším francouzským chrámům s kupolemi na pandantivech. V její architektuře se prolínají románské prvky s gotickým chórem.
V katedrále je uloženo Svaté plátno (Svatá kukla) – relikvie, do které byla podle tradice zahalena Kristova hlava při jeho uložení do hrobu.
Význam, který je přisuzován vysvěcení oltáře Svatého plátna papežem Kalixtem II. v roce 1119, zůstává sporný. Podle knihy Roberta Babineta Le témoin secret de la Résurrection. La partie manquante du Saint Suaire se totiž Svatá kukla v roce 1201 prokazatelně nacházela v Konstantinopoli, konkrétně v kapli Panny Marie u majáku (Pharos). Do Cahors ji tak zřejmě přivezl až po roce 1204 neznámý rytíř po vyplenění Konstantinopole během čtvrté křížové výpravy. Přítomnost Svaté kukly v Cahors je bezpečně doložena až od 13. století. Tvrzení, že relikvii městu daroval již Karel Veliký v roce 803, je pouhou legendou. Historik Guillaume Lacoste nicméně přišel s teorií, že relikvii městu věnoval Géraud III. z Cardaillacu, který se zúčastnil první křížové výpravy.
Na seznam francouzských historických památek (Monument historique) byla katedrála zařazena v roce 1862.
Od roku 1998 je navíc zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO jako součást francouzských úseků Svatojakubské pouti.
V roce 2020 dřívější památkovou ochranu nahradil nový, aktualizovaný dekret.
Historie Minulost katedrály halí řada nejasností a historici se dodnes neshodují na přesném datování stavby jejích jednotlivých částí.
Podle Josepha Daymarda vyrostla první katedrála zřejmě už kolem roku 260 za působení svatého Marciála, který do regionu přinesl křesťanství. Analýza starých textů však ukázala, že příběh o christianizaci kraje Quercy svatým Marciálem a svatým Genulfem je pouhou legendou. Prvním historicky doloženým biskupem v Cahors byl totiž až Florentius v roce 405.
Tento původní kostel pravděpodobně lehl popelem v roce 574, kdy město dobyl a zpustošil Theudebert (Thibert), syn Chilpericha I. Katedrálu se však podařilo obnovit. Výslovně se o ní i o dalších souvisejících stavbách zmiňují dobové prameny o životě tehdejšího biskupa svatého Didiera (Desideria). Ten nechal severně od chrámu vybudovat dvojitý palác pro sebe a své duchovní, uvnitř katedrály zřídil oratoř zasvěcenou svatému Martinovi a štědře obdarovával náboženské instituce ve své diecézi.
Existenci katedrály na stejném místě potvrzuje také závěť svatého Didiera. Stavba ale musela čelit další zkáze – buď v roce 732 při vpádu Saracénů, nebo v roce 763, kdy zde Pipin Krátký bojoval proti akvitánskému vévodovi Waifrovi. Třetí katedrála tak vznikla za vlády Karla Velikého nebo jeho nástupců a v této podobě s řadou kupolí se v podstatě dochovala až do dnešních dnů.
Románské období náhled|300px|půdorys katedrály Začátkem 11. století prošla zdejší kanovnická kapitula reorganizací, kterou ovlivnila gregoriánská reforma. Místní biskup Géraud z Cardaillacu jí ve své závěti odkázal značný majetek. S podporou papeže Urbana II. a jeho nástupců navíc kapitula získala zpět statky, které jí v minulosti patřily, ale mezitím si je přivlastnili světští feudálové. Tento nárůst bohatství umožnil naplánovat stavbu nové katedrály a přilehlého ambitu (křížové chodby).
Stavební práce začaly na počátku 12. století. Hlavní oltář vysvětil 27. července 1119 papež Kalixt II. Výstavba však pokračovala i po tomto aktu. Podle historičky Mireille Bénéjeam-Lère byly práce dokončeny krátce po roce 1140 vztyčením severního portálu. Maurice Scellès a Gilles Séraphin se však domnívají, že stavba trvala déle a samotné kupole vznikly až koncem 12. století, nebo dokonce na počátku století 13. Z tohoto prvního, románského období pochází hlavní loď a severní i jižní portál. Scellès a Séraphin navíc přišli s hypotézou, že chór měl původně kaplový ochoz, který však byl zbořen při následné výstavbě kupolí.
Na centrální kupoli se v úrovni lodi a chóru nacházelo vyobrazení Poslední večeře, které však dělníci při jedné z dřívějších rekonstrukcí překryli vrstvou cementu.
Gotické období náhled|180px|vlevo|Vertikální členění (elevace) chóru. náhled|Chór katedrály; jsou zde jasně patrné románské základy a tři odlišná gotická podlaží (slepé arkády, první a druhé patro oken). Další rozsáhlá stavební fáze, tentokrát v gotickém slohu, odstartovala ve 13. století. Podle historiků Marcela Durliata a Mireille Bénéjeam-Lère začala kolem roku 1280 z iniciativy biskupa Raimonda de Cornil, avšak Maurice Scellès a Gilles Séraphin kladou její počátek již do poloviny 13. století. Architekt Paul Abadie doložil, že románské základy byly zachovány až po horní úroveň absidiol. Na nich byla následně vztyčena apsida, která se zvýšila o tři samostatná podlaží. Určité stavební nepravidelnosti v této části budovy pravděpodobně vznikly kvůli změnám v projektu přímo během výstavby. Chór získal novou klenbu a na severní i jižní straně přibyly dvě boční kaple.
V gotickém slohu bylo vybudováno také západní průčelí. Od 19. století se předpokládalo, že jeho stavba začala v roce 1309. Scellès a Séraphin se však na základě stylistické analýzy sochařské výzdoby západního portálu přiklánějí k závěru, že práce započaly již na konci 13. století. Tento názor sdílejí i novější odborné studie.
Ze 14. století pravděpodobně pochází kaple sousedící s jižním portálem (zasvěcená svaté Anně) a kaple svatého Martina.
Po skončení stoleté války nastalo období hospodářského oživení, které s sebou přineslo další vlnu stavebních úprav. Na konci 15. století vznikla na místě jižní absidioly hluboká kaple zasvěcená Panně Marii, kterou 14. listopadu 1484 vysvětil Antoine d'Alamand. V téže době byla přistavěna i malá kaple mezi severní a východní absidiolou. Kolem roku 1500 pak vyrostla dnešní kaple svatého Gausberta, nacházející se východně od křížové chodby. Samotný ambit (křížová chodba) prošel kompletní přestavbou v posledním desetiletí 15. století.
Od 17. století do současnosti V 17. a 18. století prošel interiér kostela několika dalšími úpravami. Kupole získaly balustrádu a kompletní rekonstrukcí prošel jak hlavní oltář, sochařsky zdobený letner, tak i kazatelna, která byla osazena v roce 1738. V roce 1722 byla instalována varhanní kruchta pro nástroj z dílny rodiny Harryů. Na severní stěně navíc přibyla další empora vyhrazená pro kanovníky, což vedlo k trvalému uzavření vstupu přes původní románský portál. Gotické nástěnné malby – s výjimkou těch na kupolích – tehdy vyšly z módy a dělníci je zabílili vápnem.
Během Velké francouzské revoluce došlo ke zrušení kanovnické kapituly a katedrála byla přeměněna na Chrám Rozumu. Katolické bohoslužby se sem vrátily v roce 1795. Budova však byla po letech zanedbávané údržby ve špatném stavu a naléhavě vyžadovala celkovou rekonstrukci.
Obnova v 19. století V první polovině 19. století byly opraveny nejnaléhavější části chrámu, konkrétně chór a severní apsida. V roce 1862 se navíc podařilo znovu odkrýt a uvolnit původní románský portál v severní stěně, který byl do té doby zastavěný.
Na počátku 40. let 19. století začal Úřad pro historické památky plánovat celkovou rekonstrukci katedrály. Přizvaný architekt Eugène Viollet-le-Duc se však k záměru stavěl odmítavě, a to kvůli podle něj příliš „zmatenému“ a nesourodému architektonickému rázu budovy. Plány na obnovu tak postupně vypracovávali až po sobě jdoucí diecézní architekti Paul Abadie (nástupce Charlese Hectora Mala), Charles Lainé a Victor Tourrette.
Samotné práce začaly na naléhání biskupa Pierra-Alfreda Grimardiase až koncem 60. let 19. století. Rekonstrukcí a výraznou proměnou prošla apsida, ve které byla mimo jiné vybudována pohřební krypta. Zdejší staré gotické nástěnné malby byly zbaveny vápenného nátěru a okna osazena novými vitrážemi. V rámci těchto úprav došlo také k odstranění krovů, které do té doby zakrývaly pohled na vnější stranu kupolí. V roce 1890 pak restaurátoři objevili stopy historických maleb také přímo uvnitř samotných kupolí.
Obnova ve 20. století Ve 20. století prošla katedrála několika dalšími etapami rekonstrukcí. Během 50. let bylo nutné staticky zajistit masivní západní průčelí, u kterého bylo zjištěno nebezpečné sedání (pokles) zdiva. V následujícím desetiletí byla kompletně zrenovována křížová chodba. Rozsáhlý památkový program zahájený v roce 1975 pak umožnil opravu vstupního portálu západního průčelí i historické skříně chórových varhan z dílny Harry. Nejvýznamnějším počinem této etapy však bylo citlivé odkrytí a restaurování gotických nástěnných maleb, které byly v chrámu objeveny v roce 1956.
Obnova ve 21. století V roce 2013 byla okna hlavní lodi osazena novými moderními vitrážemi, které navrhl výtvarník Gérard Collin-Thiébaut.
Další významná restaurátorská kampaň se v roce 2019 zaměřila na obnovu osové kaple. Tato akce byla zorganizována v rámci oslav 900. výročí od chvíle, kdy papež Kalixt II. v roce 1119 slavnostně vysvětil zdejší hlavní oltář.
Popis stavby náhled|200px|Vstupní portál a rozetové okno západního průčelí katedrály.
Katedrála svatého Štěpána v Cahors se na první pohled vyznačuje strohým, až vojenským rázem pevnostního kostela.
Tento dojem výrazně umocňuje dodatečně přistavěné západní průčelí. Je masivní, těžké a svou architektonickou formou připomíná hradní hradbu. Nad narthexem (předsíní) se tyčí zvonice lemovaná dvěma postranními věžemi. Celou tuto monolitickou plochu oživuje pouze šest úzkých okenních štěrbin a osový portál s trojitou ústupkovitou archivoltou, nad nímž se nachází dekorativní arkádová galerie a velká rozeta.
Vnitřní prostor chrámu překvapí naprostou absencí příčné lodi (transeptu).
Z hlediska slohové klasifikace stavba reprezentuje specifickou jihozápadní školu románských kopulových kostelů. Zatímco západní průčelí nese románské opevnění, hlavní románský portál z let 1140 až 1150 vystupuje z plochy severní fasády v podobě monumentálního předsunutého rizalitu.
V interiéru kostela se dochovalo několik cenných figurálních náhrobků, mezi nimiž vyniká tumba blahoslaveného Alaina de Solminihac. V kapli svatého Gausberta je navíc uchovávána vzácná relikvie nesmírného významu – Svatá rouška (Sainte Coiffe), která podle tradice halila hlavu Ježíše Krista při jeho pohřbu.
Hlavní loď náhled|vlevo|Podélný řez jedním klenebním polem hlavní lodi (autor: Édouard Corroyer, L'architecture romane) náhled|Půdorys původní románské katedrály. Architektonické řešení hlavní lodi v Cahors – podobně jako u staré katedrály v Périgueux, Katedrála Saint-Pierre (Angoulême)|katedrály v Angoulême či klášterního kostela v Saint-Avit-Sénieur – vývojově navazuje na klášterní chrám Saint-Front v Périgueux. Ten je považován za přímý prototyp specifického typu kostelů s řadou kopulí za sebou. Tyto stavby nepřejaly tradiční půdorys latinského či řeckého kříže; tvoří je podélný obdélníkový prostor složený ze dvou nebo více klenebních polí, z nichž každé nese samostatnou kopuli. Tento prostor bývá na východě zakončen polokruhovým závěrem s věncem menších apsid, případně rovnou závěrovou zdí. Klášterní kostel v Saint-Avit-Sénieur později od tohoto systému upustil a nahradil kopule křížovými klenbami nesenými diagonálními žebry, které vyvíjely podstatně menší boční tlak na obvodové zdivo.
Velkoryse prosvětlená loď v Cahors dosahuje šířky 20 metrů a délky 44 metrů. Celý tento monumentální prostor zastropují dvě obří vejčité kopule na pandentivech (byzantského typu) o průměru 16 metrů, které se tyčí do výšky 32 metrů a spočívají na šesti mohutných pilířích. V šířce klenebního rozponu jedné lodi překonává cahorskou katedrálu v celém křesťanském světě pouze slavný chrám Hagia Sofia v Konstantinopoli.