Katedrála svatého Petra a Pavla v Maguelone ( ) je románsko-gotická katedrála z 12. a 13. století. Nachází se na území obce Villeneuve-lès-Maguelone ve francouzském departementu Hérault v regionu Okcitánie. Původně byla vybudována na tehdejším ostrovním sídle Visigótů zvaném Maguelone. Už v roce 1840 byla katedrála zařazena na vůbec první oficiální seznam francouzských historických památek (monuments historiques).

Historie Původ biskupství

Během archeologických výzkumů v roce 1967 byly na tomto bývalém ostrově objeveny římské a etruské památky a také velké množství visigótských sarkofágů. Odkryty byly rovněž základy kostela, který byl zničen v 7. století.

Po pádu Západořímské říše v 5. století ovládli Vizigóti část tehdejšího regionu Melgueil včetně ostrova Maguelone, kde se postupně prosadilo křesťanství. Na koncilu v Agde v roce 506, kterého se účastnili všichni biskupové visigótského království, však zástupce Maguelone chyběl. Lze se proto domnívat, že v té době diecéze ještě neexistovala. Biskupství bylo na ostrově zřízeno pravděpodobně kolem roku 533. Mezi první doložené biskupy patřil Boetius (kolem roku 589), který se zúčastnil třetího toledského koncilu, a dále Genies (v letech 597 a 633), přítomný na čtvrtém toledském koncilu. V té době již na ostrově stál katedrální kostel. V písemných pramenech se tak biskupství v Maguelone poprvé jasně objevuje na konci 6. století, přičemž samotný ostrov byl osídlen už v antice.

Důvody, proč bylo biskupství založeno právě na tomto izolovaném ostrově mimo hlavní římskou silnici Via Domitia a daleko od jakéhokoli většího osídlení (město Montpellier tehdy ještě neexistovalo), zůstávají nejasné. Jedním z vysvětlení může být skutečnost, že podle římského práva patřilo pobřeží do kategorie ager publicus (veřejný majetek), a visigótští panovníci jej tak získali do svého přímého vlastnictví. Jiná teorie staví na samotném ostrovním charakteru místa – jelikož bylo biskupství dostupné pouze po moři, poloha poskytovala přirozenou izolaci před pustošivým justiniánským morem, který oblast zasáhl po roce 549. Maguelone se stalo nejen sídlem biskupa, ale také visigótského hraběte, který zde vykonával světskou moc.

Zatímco z pevniny byla tato strategická poloha velmi dobře chráněna, z mořské strany zůstávala naopak extrémně zranitelná vůči pirátským a vojenským vpádům. Právě kvůli jejímu vojenskému významu ostrovní pevnost v roce 673 oblehl visigótský král Wamba během svého tažení za znovudobytí provincie Gallia Narbonensis.

Saracénský přístav

V 8. století, kdy visigótská moc slábla a Toledské království se definitivně hroutilo, začali muslimové z Umajjovského chalífátu se sídlem v Damašku (v křesťanském prostředí označovaní jako Saracéni) stupňovat své nájezdy na křesťanská území. Po dobytí Pyrenejského poloostrova překročili v roce 715 Pyreneje a od roku 719 již Septimánie podléhala jejich plné kontrole.

Maguelone se díky své klíčové poloze proměnilo v opevněnou námořní základnu známou jako Saracénský přístav (Port Sarrasin). Nad rámec přirozených přírodních podmínek zde byla vybudována přístavní mola, která lodím umožňovala bezpečně kotvit a vykládat zboží. Místní název La Sarrazine dodnes označuje průplav, kterým lodě proplouvaly. Původní křesťanská katedrála byla po příchodu muslimů přeměněna na mešitu a místní obyvatelé byli nuceni buď konvertovat k islámu, nebo přijmout podřízený právní status dhimmíů. Katedrální kapitula byla kvůli těmto okolnostem nucena uprchnout do Substantionu (který se nacházel na území dnešní obce Castelnau-le-Lez).

V reakci na muslimskou expanzi zahájili Frankové postupující ze severu protiofenzívu. Po bitvě u Poitiers v roce 732 začal Karel Martel vytlačovat Saracény, kteří postupně vyklízeli jih dnešní Francie. Když se Martelovi nepodařilo Septimánii plně dobýt, rozhodl se v roce 737 alespoň zničit první maguelonskou katedrálu, ze které muslimové vytvořili svou mešitu a pevnost. Architektonická podoba této nejstarší církevní stavby zůstává neznámá.

Po tomto zásahu zůstala lokalita téměř tři staletí prakticky opuštěná, i když kvůli neustálému strachu z pirátů zde život přetrvával jen ve velmi omezené a provizorní formě. Biskupský stolec byl přenesen o několik kilometrů dál na starověké oppidum Substantion (dnešní Castelnau-le-Lez).

Obnova v 11. století

Arnaud, biskup z Maguelone v letech 1029–1060, zahájil kolem roku 1030 přestavbu katedrály. Zřídil při ní kapitulu dvanácti řeholních kanovníků žijících podle augustiniánské řehole. Z této stavby se dodnes dochovala pouze kaple svatého Augustina, přiléhající k jižní straně budovy.

Do města se původně dalo dostat pouze lodí. Biskup proto nechal mezi ostrovem a Villeneuve-lès-Maguelone vybudovat téměř kilometr dlouhý most, jehož správou pověřil zvláštního hodnostáře kapituly. Místo nechal také opevnit proti útokům muslimů. Díky katedrálním školám se pak biskupství stalo významným centrem vzdělanosti.

Arnaudovi nástupci podléhali hrabatům z Melgueil, která však v roce 1085 postoupila svá práva k biskupství papeži Řehořovi VII. Jako majetek Svatého stolce a uznávané útočiště zažívalo Maguelone velký rozkvět. Papež Urban II. navštívil ostrov v roce 1096 a prohlásil jej za „druhé sídlo po Římě“.

12. a 13. století: Vrcholný rozkvět biskupství Kvůli vnitřním rozporům v Itálii hledali někteří papežové útočiště právě v Maguelone. V roce 1118 zde našel azyl papež Gelasius II. V roce 1163 pak Alexandr III. vysvětil hlavní oltář, závěr (kněžiště) byl v té době nově dokončen.

Prestiž a bohatství diecéze vedly k rozhodnutí postavit novou katedrálu, která by nahradila stavbu z doby biskupa Arnauda. Do tohoto rozsáhlého projektu se zapojili tři po sobě jdoucí biskupové: Galtier (1104–1129) vybudoval závěr s apsidami a široký opevněný transept; Raymond (1129–1158) pokračoval stavbou hlavního oltáře, biskupského stolce a dvou věží v patě transeptu; Jean de Montlaur (1161–1190) nakonec za finančního přispění věřících vystavěl románskou hlavní loď.

Na počátku 13. století vznikly k obraně západního průčelí další dvě věže: věž svatého Jana a Biskupská věž, která se do dnešních dnů dochovala jako zřícenina. Biskupství tak získalo pevnou obranu. Během albigenské křížové výpravy zůstalo Maguelone oporou papežství. Hrabství Melgueil, které původně vlastnil toulouský hrabě Raymond VI., udělil papež Inocenc III. jako léno právě Maguelone. Zdejším arciděkanem byl navíc Pierre de Castelnau, papežský legát v Languedoku, jehož vražda v Saint-Gilles v roce 1208 celé válečné křížové tažení rozpoutala.

Úpadek a opuštění Bohaté a prosperující biskupství v Maguelone vzbuzovalo zájem francouzského i aragonského království. Přestože byla přijata různá opatření k zastavení úpadku, v 15. století již biskup sídlil v Montpellier. V Maguelone zůstali pouze kanovníci, přičemž správu místa měl na starosti probošt kapituly.

Biskupský stolec v roce 1536 zrušil papež Pavel III. na žádost biskupa Guillauma Pelliciera II. (Přibližně ve stejné době, v roce 1537, došlo k sekularizaci opatství Psalmody. Zdejší mniši klášter opustili a přesídlili do městečka Aigues-Mortes, přičemž tento krok odůvodnili nezdravým a nebezpečným ovzduším v původní lokalitě.) Biskup se poté natrvalo usadil v Montpellier. Klášterní budovy kanovníci rozprodali a ty byly postupně zbourány. Samotná opevněná katedrála, která v té době sloužila jako protestantská pevnost, byla v roce 1632 na příkaz kardinála Richelieua částečně pobořena. Části zdí byly v roce 1708 prodány a posloužily jako stavební materiál při budování kanálu Rhône–Sète, který prochází sousední lagunou.

Během Velké francouzské revoluce byla katedrála prodána jako národní majetek. V roce 1840 získala stavba status historické památky (monument historique) a v roce 1852 panství Maguelone koupil Frédéric Fabrège, který zahájil jeho obnovu. Provedl zde archeologické vykopávky, které díky nálezům základů starších staveb osvětlily bohatou minulost tohoto místa. Na ostrově, který byl do té doby zcela bezlesý, vysázel množství středomořských dřevin. V roce 1875 byly v katedrále obnoveny bohoslužby. Fabrègeova dědička nakonec v roce 1949 darovala ostrov montpellierské diecézi.

Moderní dějiny

V roce 1967 potvrdil rozsáhlý archeologický průzkum starobylost celé lokality.

V současnosti zde působí centrum pro pracovní rehabilitaci (ESAT), které spravuje sdružení Compagnons de Maguelone. Místo tak pokračuje ve své historické tradici pohostinnosti a azylu tím, že pomáhá s integrací dospělých osob s mentálním postižením. Mezi hlavní činnosti centra patří zemědělství, akvakultura, rybolov a subdodavatelské práce.

V roce 2002 bylo do zrenovovaných oken osazeno sedmnáct vitráží v bleděmodrých a medových tónech, které navrhl Robert Morris a zhotovila dílna Duchemin. Výtvarné ztvárnění představuje vlnění vodní hladiny po dopadu kamene.

V katedrále se každoročně v červnu koná hudební festival, který pořádá asociace Les Amis du Festival de Maguelone. Tato vyhledávaná událost pro milovníky středověké hudby nabízí v autentickém prostředí katedrály skladby z období středověku, renesance, baroka i romantismu a často představuje veřejnosti vzácná, zapomenutá díla.

Každý rok, první květnovou sobotu, zde v rámci farního dne celebruje mši svatou rektor a arcikněz montpellierské katedrály.

Stavba

Katedrála byla ve 12. století postavena jako skutečná pevnost, čemuž odpovídá i tloušťka zdí, která běžně přesahuje dva metry. V minulosti byla vybavena také obrannými prvky, které se však do dnešních dnů nedochovaly.

Portál Portál tvoří západní průčelí budovy. Původně jej lemovaly dvě mohutné věže, mezi nimiž zůstal jen úzký průchod: věž svatého Jana, která je dnes již zcela zničena, a Biskupská věž, ze které se dochovaly pouze zbytky obvodových zdí. Obě věže byly postaveny ve 13. století z bloků žlutého mušlového vápence.

Na ostění portálu se nacházejí dva velmi cenné basreliéfy z bílého mramoru, které zobrazují patrony katedrály – svatého Petra vpravo a svatého Pavla vlevo. Sedící svatý Petr drží v jedné ruce klíče a ve druhé evangelium. Svatý Pavel s pokrčeným kolenem třímá v pravé ruce meč a v levé své epištoly. Tuniky a pláště obou postav jsou vyvedeny v antickém stylu a velmi detailně propracovány. Obě mramorové desky pocházejí ze 12. století a původně byly pravděpodobně součástí velkého půlkruhového tympanonu.

Překlad portálu je v poměru k jeho šířce velmi dlouhý a vykazuje pokročilejší umělecké zpracování. Je zdoben nádherným a jemně propracovaným akantovým rozvilivem. Na jeho okraji se nachází latinský nápis z roku 1178 podepsaný Bernardem z Tréviers. Jeho český překlad zní:

K tomuto přístavu života pojďte vy, kdož žízníte. Při překročení těchto dveří napravte své mravy. Ty, jenž sem vstupuješ, zaplač vždy nad svými hříchy, neboť jakýkoliv hřích je smyt proudem slz. + Bernard z Tréviers toto učinil v roce od vtělení Páně 1178.

Vnitřní překlad nade dveřmi katedrály tvoří druhotně využitý (tzv. spolium) římský milník z doby císaře Tiberia (vládl v letech 14–37 n. l.), který pravděpodobně pochází z historického území města Béziers.

Tympanon lemuje lomená archivolta z polychromovaného mramoru, která představuje nejmladší prvek celého portálu. Zobrazuje Krista v majestátu (Krista Vševládce) na kanelovaném trůnu, jak pravicí žehná a v levé ruce drží Knihu života. Kristus je oblečen do bohatě řaseného roucha a zasazen do laločnaté mandorly. Obklopují ho čtyři bytosti z Apokalypsy, které symbolizují čtyři evangelisty: člověk (anděl), orel, lev a býk. Tyto postavy drží dlouhé fylakterie (nápisové pásky) představující jednotlivá evangelia. Celá kompozice je velmi hustá a nese silné prvky antického vlivu.

Hlavní loď V interiéru tvoří první dvě klenební pole hlavní lodi nízká valená klenba. Nad ní se nachází kruchta (tribuna) kanovníků, přístupná po schodišti vybudovaném v tloušťce zdi. Do pravé stěny druhého klenebního pole jsou zazděny basreliéfy a epitafy. Ty v roce 1872 objevil Frédéric Fabrège, když prováděl rekonstrukci dlažby katedrály.