Katedrála svatého Tugduala v Tréguieru ( ) je římskokatolický chrám, který se nachází ve francouzském městě Tréguier v departementu Côtes-d'Armor v Bretani (Francie). Až do zrušení diecéze v roce 1790 plnila funkci sídelního chrámu tréguierského biskupství, které patřilo mezi devět historických bretaňských diecézí. V současnosti slouží jako farní kostel farnosti svatého Iva v Tréguieru. Vzhledem k tomu, že je místem posledního odpočinku svatého Iva, je vyhledávanou svatyní a poutním místem; hlavní náboženské slavnosti zde vrcholí kolem 19. května na svátek tohoto světce, kdy se zde koná slavný bretaňský poutní pardon (odpuštění). Katedrála je rovněž jedním ze sedmi oficiálních etapových chrámů na slavné historické poutní trase Tro Breizh.

Přestože byla budova vybudována převážně v gotickém slohu od 13. do 15. století, obsahuje také významnou románskou část – tzv. Hastingsskou věž (Tour de Hastings), která byla záměrně zachována z předchozího románského chrámu. Stavební fáze ze 14. století dělají z této katedrály klíčový monument bretaňské architektury, který sloužil jako slohová laboratoř pro formování specifické bretaňské gotiky (souběžně s dalšími chrámy, jako je kolegiátní kostel Notre-Dame v Lamballe nebo Notre-Dame-de-Bon-Secours v Guingampu).

Mezi nejvýraznější architektonické rysy chrámu patří trojice věží, které se monumentálně tyčí přímo nad transeptem, zatímco samotné vstupní západní průčelí nemá věž žádnou. Netradiční siluetu budově dodávají také tři předsunuté portály a specifické situování nejvyšší věže s kamenným jehlanem na samém jižním okraji příčné lodi.

Interiér ukrývá bohatý umělecký mobiliář, mezi nímž vyniká hrobka bretaňského vévody Jana V., monumentální kenotaf svatého Iva vztyčený v roce 1890, velké varhany s barokní skříní ze 17. století (pocházející z původního opatství v Bégardu), cenné sochy a soubor bohatě vyřezávaných kanovnických lavic z počátku 16. století. Pod arkádami přilehlé křížové chodby (ambitu) se nacházejí další historické hrobky a cenné náhrobní desky snesené z různých zaniklých kostelů v celém regionu.

Na seznam francouzských historických památek (Monument historique) byla katedrála zapsána již v roce 1840. U příležitosti šestistého výročí svatořečení svatého Iva dne 28. února 1947 papež Pius XII. katedrálu slavnostně povýšil do hodnosti basiliky minor.

Dějiny Předchůdci gotické katedrály

Podle tradičních hagiografických pramenů založil velšský mnich Tugdual v 6. století v Tréguieru první klášterní komunitu. V polovině 9. století zde bylo zřízeno plnohodnotné biskupské sídlo, načež se původní klášterní opatství proměnilo v první katedrálu. Tento raně středověký objekt byl kompletně zničen a srovnán se zemí při ničivých nájezdech Normanů; kolem roku 970 jej sice nechal biskup Gratias od základů obnovit, do dnešních dnů se však z této nejstarší stavby nedochovaly vůbec žádné stopy.

V průběhu 12. století vyrostla v městě nová katedrála, tentokrát již v pevném románském slohu. Jediným dochovaným pozůstatkem této epochy je masivní hranolová věž zvaná Hastingsská věž (Tour de Hastings), která tvoří severní zakončení románského transeptu. Tato původně obranná věž vikingského náčelníka Hasteinna (Hàsteinna), dodatečně nazývaná Hastingsská (pravděpodobně po normanském dobytí Anglie v roce 1066), byla v pozdním románském období zvýšena o jedno patro a doplněna o vnější přisazené točité schodiště. Její otevření směrem do vnitřního prostoru příčné lodi, řešené vložením mohutného kruhového sloupu, který nese podvojnou arkádu, již nese znaky pozdně románského přechodového stylu. Sochařská výzdoba hlavic sloupů, vyvedená v plochém stlačeném reliéfu), sice tvarově navazuje na starší vzory, rozvíjí je však již v osobitém novokeltském duchu.

Stavební dispozice a celkové rozměry této dochované věže jasně dokládají, že již tehdejší románská katedrála byla mimořádně impozantní stavbou s nezvykle rozlehlou příčnou lodí. Sledovala stejný kompoziční vzor, jaký se dochoval u katedrály v Saint-Pol-de-Léon nebo u baziliky Notre-Dame-de-Bon-Secours v Guingampu. Dvě zachované stopy po střešních nábězích na vnějším zdivu věže jasně prokazují, že původní románský transept dosahoval téměř identické výšky, v jaké se dnes nachází gotické triforium. Tyto dva náběhy navíc bezpečně dokládají dvě samostatné románské tesařské fáze, během nichž se sklon střechy radikálně proměnil ze širokého úhlu 120 stupňů na strmých 45 stupňů.

Skutečnost, že tato nejstarší severní část budovy byla při pozdější radikální gotické přestavbě plně ušetřena, se vysvětluje tím, že se v jejím prostoru nacházel původní hrob svatého Iva z Tréguieru, který se těšil obrovské úctě lidu. Tento slavný prelát a generální vikář (official) zdejší diecéze zahájil kolem roku 1291 rozsáhlou stavební kampaň; s největší pravděpodobností se jednalo o celkovou záchranu a opravu střechy staršího románského chrámu.

Okenní vitráže Okenní vitráže v katedrále svatého Tugduala tvoří mimořádně hodnotný umělecký soubor, v němž se historické sklářské fragmenty harmonicky doplňují s moderními soudobými díly. Část oken pochází z počátku 20. století; vyniká mezi nimi zejména rozměrný válečný triptych z roku 1921 od autorů Henriho-Marcela Magna a Charlese Champigneullea v kapli svatého Ondřeje, který umělecky reflektuje hrůzy první světové války a tragické ztroskotání francouzského obrněnce Bouvet v bitvě o Gallipoli.

Z mladší moderní éry (1971–1977) pocházejí monumentální vitráže v hlavním gotickém chóru, které navrhl a zhotovil slavný sklářský mistr Hubert de Sainte-Marie z Quintinu. Tyto výplně v sobě propojují hluboké duchovní vnímání s modernistickým výtvarným pojetím a ilustrují řadu zásadních biblických témat. Tyto kompozice, rafinovaně kombinující tradiční náboženskou symboliku s vizuální poctou bretaňským dějinám, vnášejí do interiéru gotického chrámu jedinečnou uměleckou atmosféru.

Výstavba gotické budovy Po Yvesově smrti se u jeho hrobu rychle rozvinul kult. To mělo dva důsledky: poutníci proudící k ostatkům světce přinesli nové finanční prostředky, ale kvůli jejich množství začala být stará románská katedrála příliš těsná. Bylo proto nutné postavit větší kostel. Tyto práce možná jako první plánoval Geoffroy Tournemine (biskup v letech 1296–1317). Většina historiků se však opírá o názor Reného Couffona a domnívá se, že stavba začala pod vedením biskupa Richarda du Perrier až v roce 1339 a to od spodních částí hlavní lodi. Po blíže neznámé přestávce, způsobené zřejmě válkou o bretaňské dědictví, práce pokračovaly nejprve v severní a poté v jižní boční lodi. Horní části hlavní lodi pak vznikly v rámci této druhé stavební fáze najednou.

Historik architektury Yves Gallet s tímto tradičním výkladem nesouhlasí. Hlavním důvodem je pro něj přílišná architektonická nesourodost hlavní lodi, která podle něj nemohla vzniknout za necelých dvacet let (k čemuž by došlo, pokud by stavba začala v roce 1339 a budování kněžiště kolem roku 1360). Pro postup prací navrhuje následující chronologii:

Stavba začala u západního průčelí a probíhala v několika etapách. Nejprve vznikla vnější zeď bočních lodí v prvních dvou klenebních polích a schodišťová věž v jihozápadním rohu. Současně se začalo s budováním třetího pole. Během druhé fáze byl postaven portál na průčelí, dokončeno třetí klenební pole spolu s horní částí zdí bočních lodí a byly osazeny opěrné pilíře. Tyto stavební fáze by mohly sahat až do třetí čtvrtiny 13. století, což by vysvětlovalo podobnost hlavic sloupů na průčelí s hlavicemi v opatství Beauport.

V další etapě vyrostla východní pole vnější zdi severní boční lodi. Následně byly vztyčeny západní pilíře obou západních polí hlavní lodi, přičemž se postupovalo od západního konce. Tuto fázi lze na základě srovnání s kostelem Notre-Dame v Guingampu datovat do let 1280–1300. Souběžně s tím byl zřejmě opuštěn původní plán na výstavbu vápencového průčelí. Během páté fáze dělníci vztyčili pilíře třetího klenebního pole a dokončili vnější zeď jižní boční lodi s novým systémem podpor – ze země zde vybíhá svazek tří přípor zakončených hlavicemi s listovým dekorem, do kterých se sbíhají klenební žebra. Poté byl na jižní straně hlavní lodi postaven pátý pilíř, jehož stěny zdobily dnes již zaniklé malby.

Teprve poté, v sedmé fázi, došlo ke vztyčení posledních pilířů hlavní lodi a vybudování velkých arkád ve východních polích. Díky tomu bylo možné zaklenout obě boční lodi. Následovala stavba triforia, které je velmi nesourodé, a proto pravděpodobně vznikalo v několika krocích. Poté bylo vybudováno bazilikální atrium (horní loď) a klenby hlavní lodi, které již působí jednotněji. Práce na horní lodi by mohly odpovídat roku 1339, který písemné prameny zmiňují jako začátek nové stavební kampaně. Stylisticky se totiž kružby oken blíží oknům kolegiátního kostela v Lamballe, postaveného za vlády Karla z Blois. K této fázi lze přiřadit také stavbu velkého portálu na jižní straně hlavní lodi, nazývaného „Portál lidu“ (Porche du Peuple). Tato kampaň pravděpodobně souvisela s přípravou na svatořečení Yvese Héloryho z Kermartinu v roce 1347 a s přenesením jeho ostatků, což budově ukrývající svatého patrona dodalo nový architektonický lesk.

Historici se naopak shodují v tom, že po přerušení prací se stavba přesunula ke kněžišti, a to v blíže neznámé době mezi lety 1360 a 1380. Toto datování lze vyvodit z přítomnosti znaku biskupa Pierra Morela na svornících v druhém severním i jižním poli chórového ochozu a také v hlavní lodi. Projekt byl mimořádně ambiciózní: stavitel se rozhodl vybudovat kněžiště s chórovým ochozem, což vyžadovalo rozsáhlé zemní práce ve svažitém terénu. V celé Bretani jsou stavbami srovnatelného rozsahu pouze kněžiště katedrál v Quimperu a v katedrále Saint-Pol-de-Léon.

V poslední etapě pak došlo k propojení kněžiště s hlavní lodí prostřednictvím výstavby transeptu. Tato stavební fáze trvala celou první třetinu 15. století a finančně ji podpořil vévoda Jan V. Montfortský. V roce 1432 již probíhala stavba jehlancové střechy Zvonové věže. Práce byly dokončeny pravděpodobně za biskupa Jeana de Plouec, který nechal zhotovit vitráž pro velké okno v jižním transeptu, nechal předláždit podlahu a přestavět hlavní oltář.

Bretaňský vévoda Jan V. si následně nechal podél severní boční lodi, hned vedle transeptu, postavit pohřební kapli. Zakládací listina kaple nese datum 7. října 1420 a vévoda zde byl v roce 1451 pohřben. Práce na kapli dokončil biskup Jean de Plouec (v úřadu 1442–1453). Jan V. si pravděpodobně přál spočinout v blízkosti hrobu svatého Yvese, který se nacházel v severní boční lodi. Později, v roce 1469, byly svorníky kaple přemalovány erby bretaňského vévody Františka II. a jeho manželky Markéty. Jean de Plouec nakonec objednal také nástěnnou výzdobu kněžiště a vitráže pro jižní průčelí transeptu.

Celý stavební projekt byl zakončen stavbou křížové chodby, jejíž budování je doloženo k roku 1457. Vysvěcena byla 25. září 1468. Práce zahájil Jean de Plouec a dokončeny byly za episkopátu Christopha du Châtel, který nechal nad vstup umístit svůj znak. Na stavbě se pravděpodobně podíleli stavitelé Pierre Le Tirant a Rolland Le Besque.

Z dochovaných pramenů máme k dispozici také zmínky o drobnějších pracích: v roce 1466 byla osazena okna v knihovně a v roce 1470 proběhly opravy portálu u jižní Zvonové věže, na kterých pracoval sochař Hervé Ploegolm.

Vývoj po skončení gotické éry Po odeznění středověku již v katedrále v Tréguieru neprobíhaly žádné monumentální stavební úpravy. V průběhu 17. století bylo z interiéru necitlivě odstraněno vyřezávané gotické lektorium a mezi lety 1785 a 1787 prošel kompletní rekonstrukcí vysoký kamenný jehlan (flèche) nad hlavní zvonovou věží.

Liturgický život v raném novověku