Na začátku 19. století byly vztahy mezi Velkou Británií a Spojenými státy americkými velice napjaté. Nedávná americká válka za nezávislost stále výrazně ovlivňovala názor americké populace a „anglofobie“ byla častá, primárně v severní části USA. Zároveň snaha nového národa zachovat svoji ekonomickou nezávislost a získat uznání od zbytku evropských států vedla k vyššímu napětí, protože i přes nedávnou válku Británie stále zůstávala hlavním obchodním partnerem Spojených států.

Jayova smlouva, smlouva podepsaná roku 1794, která zajistila obchodní práva mezi Británií a Spojenými státy, sice snížila napětí, zjednodušila obchod mezi oběma státy a urovnala spory o hranice mezi Britskou Kanadou a Spojenými státy, ale tato smlouva zároveň byla velice kontroverzní mezi americkou populací, protože byla považována za ústupek imperialistické Británii. Tato smlouva destabilizovala Demokraticko-republikánskou stranu a během diskusí o této smlouvě se republikánské hnutí ve straně zformovalo do Republikánské strany.

Britsko-americká válka Začátek války mezi Spojenými státy a Britským impériem nemá jeden jasný důvod, ale spíše se jednalo o postupný nárůst napětí mezi oběma stranami. V roce 1807 Británie zahájila částečnou blokádu Spojených států, aby zablokovala obchod mezi Spojenými státy a Francií, proti které Británie vedla válečný konflikt.

Britské námořnictvo zároveň ve stejném roce napadlo americkou loď Chesapeake, oficiálně z toho důvodu, aby našlo britské dezertéry. Tato aféra vedla k výraznému růstu anglofobie ve Spojených státech a zvýšila i veřejnou podporu myšlenky konfliktu mezi Británií a Spojenými státy.

Dalším bodem konfliktu byla britská podpora indiánských útoků na americké území. Zároveň Británie podporovala nezávislý indiánský stát na územích, kam expandovaly Spojené státy. Z tohoto důvodu mnoho indiánských kmenů podporovalo Británii během samotné války, ale část kmenů podporovala i Spojené státy.

Konflikt začal 18. června 1812 poté, co Spojené státy vyhlásily válku Británii. Válka byla odhlasována Senátem i Sněmovnou reprezentantů. V obou případech Demokraticko-republikánská strana hlasovala pro válku a Federalistická strana proti. Oficiální důvod pro vyhlášení války se hlavně soustředil na problémy ohledně námořní blokády a britských útoků na americké lodě.https://www.congress.gov/12/plaws/statute/c12s1ch102.pdf

Na začátku války ani jedna strana nebyla připravena na konflikt tohoto rozměru. Británie investovala většinu svých zdrojů do evropských napoleonských válek. V Britské Kanadě na začátku války bylo zhruba 6 000 vojáků, kteří byli podporováni lokálními milicemi. Absolutní většina britského námořnictva byla v Evropě, takže britská armáda musela provádět svoje operace bez jeho podpory.

Americká situace nebyla nijak výrazně lepší. Americká armáda měla méně než 12 000 mužů na začátku války. Senát povolil rozšíření armády na 35 000 mužů po začátku války, ale toto bylo problematičtější, než se očekávalo, protože služba v armádě byla dobrovolná a navíc velice nepopulární kvůli nízkému platu. Milice jednotlivých amerických států, u kterých se předpokládalo, že budou výrazně podporovat vládní armádu, odmítaly bojovat mimo svůj domovský stát. Zároveň nebyly dostatečně vycvičené a navíc špatně organizované. Samotná válka by se dala charakterizovat jako statický konflikt, kde ani jedna strana nebyla schopna získat výrazné množství území. Americké jednotky se několikrát pokusily překročit hranici do Kanady, ale tyto útoky nebyly úspěšné kvůli nedostatku dělostřelectva a zásob. Podobně probíhaly i britské protiofenzivy.

V srpnu 1814 se britské armádě povedlo úspěšně vylodit v Chesapeakově zálivu a obsadit Washington. Americká vláda se úspěšně evakuovala do Virginie. Předtím než se britské jednotky stáhly, byla většina státních budov ve městě, včetně Bílého domu, podpálena. 24. prosince 1814 byla podepsána Gentská mírová smlouva. Neproběhly žádné územní změny a smlouva v podstatě pouze potvrdila status quo, který existoval před válkou.

Monroeova Doktrína Roku 1823 Spojené státy vyhlásily Monroeovu doktrínu. Bylo to oznámení vydané 5. prezidentem Spojených států Jamesem Monroem. Dle této doktríny by Spojené státy považovaly jakékoliv evropské zasahování na americkém kontinentu za přímé ohrožení Spojených států. Důležité je, že se tato deklarace nevztahovala na již existující evropské kolonie. Tato deklarace zlepšila vztahy mezi Britskou Kanadou a Spojenými státy, protože doktrína de facto garantovala, že Spojené státy budou bránit Kanadu v případě přímého napadení.

Aféra Caroline Ke konci roku 1837 začalo republikánské povstání v britské kolonii Horní Kanada (dnešní Ontario). Toto povstání bylo vnímáno pozitivně ve Spojených státech a poté, co byli povstalci poraženi během bitvy o Montgomeryho hospodu, stáhli se do severního Michiganu. Zde za pomoci amerických občanů začali připravovat další pokus o zahájení úspěšné revoluce v Horní Kanadě. Také vyhlásili vznik Kanadské republiky na palubě lodi Caroline.

29. prosince 1837 kanadské milice a policie překročily kanadsko-americkou hranici a vstoupily na území Spojených států. Vyhnaly posádku Caroline z její vlastní lodi a následně ji podpálily a odvlekly k Niagarským vodopádům, ze kterých se loď zřítila.

Předtím než kanadské milice obsadily loď, proběhla bitva mezi dříve zmíněnými stranami. Během této bitvy byl zastřelen americký hodinář, jenž na místě zemřel. Americký prezident protestoval proti tomuto činu britské vládě, která odpověděla tím, že loď útočila na britské území, a tím pádem měli právo loď zničit.

Jak se šířila zpráva o podpálení Caroline, některé noviny psaly, že byla zavražděna celá posádka Caroline, i když jedinou obětí byl americký hodinář Amos Durfee. Americká veřejnost byla pobouřena tímto činem a probíhala i snaha o to, aby americká vláda vyhlásila válku Kanadě kvůli tomuto činu, ale nakonec nikam nevedla.

Série korespondence mezi americkým a britským ministrem zahraničí vyjasnila situaci, kdy jeden stát má právo vstoupit na území druhého státu i bez jeho přímého povolení. Ve 21. století jsou tyto situace známé jako Caroline Test a jsou stále využívány jako součást mezinárodního práva.

Oregonský Hraniční Spor Oregonský hraniční spor byl spor o pozici hranice v oblasti Tichomořského severozápadu mezi Kanadou a Spojenými státy. Do roku 1819 byla tato oblast nárokována Mexikem a do roku 1825 Ruskou říší; oba státy se vzdaly svých nároků po sérii smluv mezi dříve zmíněnými státy – Británií a Spojenými státy. Británie i Spojené státy nárokovaly veškeré území, kterého se vzdalo Mexiko a Rusko.

K prvnímu pokusu o vyřešení sporu došlo v roce 1844, kdy James K. Polk, demokratický kandidát na prezidenta, poslal britské vládě nabídku na rozdělení území dle 49. rovnoběžky. Tato nabídka byla Británií odmítnuta, protože chtěla stanovit hranici podél řeky Columbia. Toto selhání pouze zvýšilo napětí mezi Británií a Spojenými státy a někteří američtí nacionalisté požadovali, aby Spojené státy anektovaly veškeré území až k 54°40′ rovnoběžce.

Nakonec byla v roce 1846 podepsána Oregonská smlouva, která určila hranici na 49. rovnoběžce až do Georgského průlivu, kde hranice vede skrze průliv tak, aby Viktoriin ostrov a ostrovy v průlivu skončily na kanadské straně.

Neurčitá formulace ve smlouvě však ponechala vlastnictví ostrovů San Juan nejasné. Hranice měla vést skrze střed Georgského průlivu až k průlivu Juan de Fuca. Ostrovy San Juan ležely uprostřed průlivu a Británie i Spojené státy považovaly ostrovy za své. Tento rozpor vedl až ke konfliktu pojmenovaný jako „Prasečí Válka“. Nakonec byl spor spor vyřešen za pomoci Německa a Spojené státy obdržely předem zmíněné ostrovy.

Americká Občanská Válka Británie oficiálně nepodporovala ani jednu stranu během americké Občanské Války. Zároveň Britská vláda nikdy neuznala Konfederaci jako nezávislý stát a nikdy s ní nepodepsala jakékoliv smlouvy či neotevřela ambasádu na území Konfederace. Obchod mezi Konfederací a Británií poklesl o 90 % na začátku války.

Ke konci roku 1861 americké námořnictvo zastavilo britskou loď RMS Trent v mezinárodních vodách a zatkla dva Konfederační diplomaty, kteří byli na cestě do Londýna aby se pokusili apelovat na Britskou vládu s žádostí o diplomatickou a materiální podporu. Tento čin byl velice populární mezi Americkou populací, ale určité skupiny zatčení kritizovali kvůli strachu narušení vztahů mezi Británii a Spojenými státy.

Britská veřejnost viděla tento čin jako urážku Britské cti a hrubé porušení mezinárodního práva. Podpora války mezi Británií a Spojenými státy byla nejvyšší jaká kdy byla.

Mezitím co se Britská armáda začala připravovat na možnost vypuknutí války tak Britští diplomaté požadovali po Spojených státech jenom oficiální omluvu a navracení zatknutých pasažérů.

Britské požadavky byly přijaty a Konfederační vězni byli propuštěni v lednu 1862. Britská veřejnost a vláda přijaly výsledek jako absolutní diplomatické vítězství. Vztahy mezi Británií a Spojenými státy se brzy navrátily do stejné situace jako před válkou.

Poté co Lincoln vydal Emancipační Proklamaci jež určila ukončení otroctví jako hlavní cíl občanské války tak podpora Konfederace začala rychle klesat mezi jak Britskou veřejností tak I mezi Britskou vládou, která de facto podporovala Unii od tohoto bodu.

I přes oficiální neutralitu, Britské společnosti stále prodávaly zbraně a lodě Konfederaci. Nejslavnější z nich je loď CSS Alabama, která potopila či zachytila přes 60 lodí Severních států. Po konci občanské války Spojené státy požádaly Británii o reparace, které obdržely díky mezinárodnímu tribunálu.

Reference

Kategorie:Americko-britské vztahy Kategorie:19. století