náhled|Andrew Carnegie, americká Národní portrétní galerie
Carnegieho knihovna je knihovna postavená z peněz darovaných americkým průmyslníkem, podnikatelem a filantropem skotského původu Andrewem Carnegiem. Mezi lety 1883 a 1929 bylo vybudováno celkem 2 509 Carnegieho knihoven, včetně některých veřejných a univerzitních knihoven. Většina z nich (1689) byla postavena ve Spojených státech amerických, dalších 660 bylo postaveno ve Spojeném království a Irsku, 125 v Kanadě a 25 ve zbylých zemích: v Austrálii, Jižní Africe, na Novém Zélandu, a v Srbsku, Belgii, Francii, v oblasti Karibiku, na Mauriciu, v Malajsii a na Fidži.
Nejprve byly Carnegieho knihovny budovány téměř výlučně v místech, s kterými měl Andrew Carnegie osobní spojitost: v jeho rodném Skotsku a v blízkosti místa, kde se usadil ve Spojených státech, tedy u Pittsburghu v Pensylvánii. Roku 1899 začal Carnegie financovat knihovny i mimo tyto oblasti. Jen málo měst, která požádala o jeho grant a zavázala se dodržovat jeho podmínky provozu knihovny, bylo odmítnuto. V době, kdy byly uděleny poslední granty, byla stavba téměř poloviny z tehdejších 3 500 knihoven ve Spojených státech financována Carnegiem.
Dějiny náhled|První Carnegieho knihovna, Dunfermline, Skotsko náhled|První Carnegieho knihovna ve Spojených státech, Braddock, Pensylvánie
Carnegie začal s výstavbou knihoven v místech, ke kterým měl osobní pouto. První Carnegieho knihovna vznikla v Dunfermline ve Skotsku, kde se narodil. Carnegiem byla objednána roku 1880 od architekta Jamese Campbella Walkera a otevřena byla v roce 1883.
První knihovna, jejíž stavbu Carnegie autorizoval ve Spojených státech, se nacházela v jeho domovském městě Allegheny v Pensylvánii (dnes předměstí na severu Pittsburghu). V roce 1890 se stala jeho druhou knihovnou otevřenou v USA. V její budově byla rovněž první Carnegieho koncertní síň (Carnegie Music Hall) na světě.
První Carnegieho knihovna otevřená ve Spojených státech se nacházela v pensylvánském Braddocku, asi 14 kilometrů severně od Pittsburghu. Roku 1889 (dva roky po její autorizaci) byla Carnegiem otevřená v sídle jedné z jeho oceláren. Byla to první ze čtyř knihoven, jejichž provoz plně financoval. Přístavba z roku 1893 zdvojnásobila prostory knihovny a zahrnovala třetí Carnegieho koncertní síň ve Spojených státech.
Devět z prvních 13 knihoven, které Carnegie financoval v USA, bylo v jihovýchodní Pensylvánii. Knihovny v Braddocku, Homesteadu a Duquesne nebyly vlastněné místní samosprávou, ale firmou Carnegie Steel, která je postavila, provozovala a zajišťovala uhlí pro jejích vytápění.
V roce 1897 Carnegie najal Jamese Bertrama jako svého osobního asistenta. Bertram byl zodpovědný za vyřizování požadavků na financování od samosprávných obcí a za dohlížení na proces přidělování grantů knihovnám. Když Bertram obdržel dopis žádající o financování knihovny, odeslal žadateli dotazník týkající se mj. počtu obyvatel; toho, zda už v místě existovaly jiné knihovny; jak velká byla místní sbírka knih; a kolik se denně prodalo novin. Pokud byly vstupní požadavky splněny, Bertram se dotázal, jak velký příspěvek může město garantovat na každoroční provoz knihovny; zda má vhodný pozemek; a jaké finanční prostředky na stavbu knihovny již má.
Až do roku 1898 byla Carnegiem ve Spojených státech financovaná jediná knihovna mimo oblast jihovýchodní Pensylvánie: knihovna ve Fairfieldu v Iowě, schválená v roce 1892. Šlo o vůbec první projekt, v němž Carnegie financoval knihovnu v místě, ke kterému neměl žádné vazby. Tento nový model financování Carnegie (skrze Bertrama) použil k financování tisícovek dalších knihoven.
Od roku 1899 se Carnegieho nadace svými granty podílela na výrazném nárůstu počtu knihoven v USA. Dalším faktorem byl rozvoj hnutí ženských spolků v období po americké občanské válce. Ty se na místní úrovni zasazovaly o výstavbu knihoven pořádáním dlouhodobých sbírek či získáváním podpory pro provoz a sbírky knihovny v konkrétních komunitách. Byly klíčové v založení 75 až 80 procent amerických knihoven sloužících obcím.
náhled| Carnegie knihovna v Savannah, dříve známá jako Carnegieho veřejná knihovna pro barevné Carnegie věřil v poskytování podpory „pracovitým a ctižádostivým; ne ti, pro které je potřeba všechno udělat, ale ti, kdo jsou nejvíce připravení a schopní si pomoci sami, si zaslouží a nejvíce získají z pomoci od ostatních“. Během období segregace byl černošskému obyvatelstvu jižních Spojených států odepírán přístup k veřejným knihovnám. Carnegie netrval na tom, aby byly knihovny, které získaly jeho grant, rasově integrované, ale na americkém jihu financoval také knihovny pro Afroameričany. Například v Houstonu financoval Carnegieho knihovnu pro barevné obyvatele (Colored Carnegie Library). Carnegieho knihovna v Savannah v Georgii byla v roce 1914 otevřena pro černošské obyvatele, kteří nesměli využívat místní segregovanou veřejnou knihovnu. Soukromý Spolek pro knihovnu pro barevné obyvatelstvo v Savannah (Colored Library Association of Savannah) uspořádal finanční sbírku a získal knihy, což stačilo k založení malé knihovny. Poté požádal o Carnegieho grant, který na základě prokázané vůle knihovnu provozovat také obdržel. Soudce Nejvyššího soudu Spojených států Clarence Thomas ve svých pamětech z roku 2008 uvedl, že jako chlapec knihovnu často využíval, než byl knihovní systém desegregovaný.
Knihovní budovy byly stavěny v řadě architektonických slohů, včetně Beaux-Arts, italského renesančního, barokního, neoklasicistního či španělského koloniálního. V Carnegieho rodném Skotsku byl využíván také skotský baronský sloh. Styl knihovny vybírala komunita, pro kterou byla knihovna stavěna, ale Carnegieho asistent James Betram se s přibývajícími roky stal méně tolerantním ke schvalování stylů, které neodpovídaly jeho vkusu. Mnoho z budov navrhl Bertramův přítel Edward Lippincott Tilton. Architektura byla většinou prostá a formální. Čtenáři do knihovny vstupovali velkými dveřmi, téměř vždy dosažitelnými po schodišti, které mělo symbolizovat pozvednutí člověka díky vzdělání. Většina knihoven měla v blízkosti vchodu také lampu či lucernu, které zase sloužily jako symbol amerického osvícenství.
Výše Carnegieho grantů byla na svou dobu značná a jeho knihovní filantropie byla v přepočtu na tehdejší hodnotu jedna z nejdražších v dějinách. Carnegie financoval nové knihovny až do své smrti v roce 1919. Na výstavbu 2 509 knihoven po celém světě bylo vynaloženo 56,2 milionů dolarů, z čehož 40 milionů dolarů připadlo na stavbu 1 670 veřejných knihoven v 1 412 amerických komunitách. Malá města obdržela granty ve výši 10 000 dolarů, které jim umožnily stavbu velkých knihoven, jež se ve stovkách z nich okamžitě staly jedněmi z největších veřejných budov.
Pozadí náhled|Vyobrazení Andrewa Carnegieho na vitrážovém okně bývalé Carnegieho knihovny v St Albans v Hertfordshiru Knihy a knihovny byly pro Carnegieho důležité už od jeho raného dětství ve Skotsku a během dospívání v Allegheny a Pittsburghu. První knihovna, kterou navštívil, byla Řemeslnická předplatitelské knihovna (Tradesmen's Subscription Library) v Dunfermline, kterou pomohl založit jeho prastrýc. Později, když v Pittsburghu pracoval pro místní telegrafní společnost, si Carnegie půjčoval knihy ze soukromé knihovny plukovníka Jamese Andersona (1785–1861), který ji pro své dělníky otevíral každou sobotu. Anderson, stejně jako Carnegie, žil v Allegheny.
Ve své autobiografii Carnegie napsal, že Anderson poskytl „pracujícím klukům (working boys)“ příležitost k získání nových znalostí a sebezdokonalování. Carnegieho osobní zkušenost imigranta, který se s pomocí ostatních vypracoval a stal bohatým, přispěla k jeho víře ve společnost založenou na zásluhách, v níž se úspěšným může stát každý, kdo tvrdě pracuje. Toto přesvědčení bylo zásadní i pro jeho filozofii dobročinnosti. A jeho knihovny se staly jejím nejznámějším prvkem. V roce 1900 Carnegie daroval prostředky na stavbu Andersonovy pamětní knihovny (Anderson Memorial Library), připomínající plukovníka Johna Byerse Andersona, při Univerzitě Emporie (College of Emporia) v kansaském městě Emporia.
Carnegieho požadavky náhled|Andrew Carnegie pokládající základní kámen Ústřední knihovny ve Waterfordu v Irsku v roce 1903 náhled|Pamětní deska na veřejné knihovně v Tauntonu v Massachusetts Téměř všechny Carnegieho knihovny byly postavené v souladu s „Carnegieho požadavky“. Podle nich muselo město, které obdrželo grant, přislíbit finance na údržbu a provoz knihovny. Carnegie vyžadoval trvalou podporu veřejnosti a ne dotaci, protože, jak sám napsal:
Carnegie vyžadoval, aby volení zástupci místní samosprávy: prokázali potřebu veřejné knihovny poskytli stavební parcelu platili personál a udržovali knihovnu v chodu chod knihovny financovali z veřejných peněz a ne jen soukromých darů každoročně poskytli na provoz knihovny finance ve výši 10 % z původního grantu poskytovali služby knihovny všem bezplatně
Carnegie schvalováním žádostí pověřil svého asistenta Jamese Bertrama. Ten vytvořil „Seznam otázek“, který obsahoval položky jako: Jméno, status a počet obyvatel města. Má již nějakou knihovnu? Kde, je veřejná, nebo soukromá? Kolik má ve fondu knih? Je k dispozici městem vlastněný pozemek pro stavbu? Počty obyvatel zástupci samospráv žádajících o grant odhadovali, a Bertram později napsal, že pokud byly správné, tak „se počet obyvatel celé země záhadně zdvojnásobil“.
Carnegieho filantropie se shodovala s obdobím vrcholu rozvoje nových měst a knihoven v USA. Do devadesátých letech devatenáctého století řada států přijala aktivní roli v zakládání veřejných knihoven a nové budovy byly velmi žádané. Zároveň šlo také o období rychlého rozvoje vzdělávacích institucí, zejména vysokoškolských.
V roce 1901 nabídl Carnegie kanadským městům 2,5 milionů dolarů ke stavbě 125 knihoven. Většina měst nejprve odmítla, ale později nabízené granty využila.
Roku 1902 Carnegie nabídl prostředky ke stavbě knihovny v Dunedinu na Novém Zélandu. Mezi lety 1908 a 1916 pak bylo na Novém Zélandu otevřeno celkem 18 Carnegieho knihoven.
Design budov knihoven Lawrencevilleská pobočka Carnegieho pittsburské knihovny (Library of Pittsburgh) dokládala odklon od novorománského slohu popularizovaného ve Spojených státech v polovině 19. století architektem Henry Hobsonem Richardsonem. Americká knihovnická asociace (ALA) se postavila proti charakteristickým prvkům richardsonianské architektury, jako byly chodby s výklenky a vysokými knižními policemi vyžadujícími žebříky, či kryté galerie a výklenky odkazující se k evropské architektuře šestnáctého století. Takto uzpůsobené prostory byly pro moderní knihovny nevhodné.
Bertramovy podmínky pro architektonické návrhy zahrnovaly přednáškový sál, čítárny pro dospělé a pro děti, zázemí pro zaměstnance, knihovnický pult v centru knihovny, tři a půl až čtyři a půl metru vysoké stropy a velká okna přibližně dva metry nad zemí. Pro vnější podobu knihovny nebyl doporučený žádný konkrétní styl a budova nemusela nést jméno Andrewa Carnegieho. V zájmu efektivního využití místa na stěnách k dalším knižním policím také nebyly doporučené krby.
Požadavky na konkrétní nábytek a vybavení neexistovaly, ale většina knihoven je pořídila od tzv. Library Bureau, založené Melvilem Deweym. Firma mimo jiné prodávala standardizované židle, stoly, katalogové skříně a knižní police.
Samoobslužné regály náhled|Jedna z prvních knihoven se samoobslužnými regály, pobočka pittsburské knihovny ve čtvrti South Side, kolem roku 1910, kdy byla otevřena náhled|Původní knihovnický pult na pobočce South Side, navržený tak, aby dominoval místnosti. V roce 2011 byl nahrazen menším pultem z původního dřeva.
Prvních pět Carnegieho knihoven mělo knihy uložené ve skladišti na regálech nepřístupných čtenářům, jak bylo v tehdejší době v knihovnách zvykem. Čtenář si knihu objednal u knihovníka, který ji ze skladu přinesl k výdejnímu pultu.