Rjósuke Išizu (1907–1986) byl japonský fotograf. Byl starším bratrem módního návrháře Kensuke Išizu. náhled|„Ken Domon a Rjósuke Išizu“ (1949, fotografoval Šódži Ueda. Sbírka Muzea fotografie Šódži Ueda). Osoba vlevo je Išizu.
Životopis Narodil se jako nejstarší syn zavedeného velkoobchodníka s papírem „Kamiišizu“ v Katase-cho v Okajama City v prefektuře Okajama (dnešní Amase, Kita-ku, Okajama City). Nastoupil na ekonomickou fakultu Univerzity Keio. Ještě během studia prohlásil, že rodinný podnik nepřevezme, což vedlo k tomu, že podnik musel převzít jeho mladší bratr Kensuke. V roce 1932 opustil univerzitu, vrátil se domů a toužil stát se fotografem.
Krátce pracoval pro Šóčiku Kinema. V roce 1934 založil s fotografy Kazuo Omorim a Haruo Jamazakim, kteří žili v Okajamě (pozdější guvernér prefektury Okajama Širo Nagano se ke skupině připojil, když navštěvoval Šestou vyšší školu a obdivoval Išizua), první skupinu fotografů v prefektuře Okajama s názvem „Hikari to Kage no Kai“ (Společnost světla a stínu).
V roce 1937 se „Hikari to Kage no Kai“ (Společnost světla a stínu) vyvinula do „Skupiny fotografů Čúgoku“, která zahrnovala fotografy žijící v regionu Čúgoku. „Skupina fotografů Čúgoku“ pořádala každoroční výstavu v Tokiu, která proslavila fotografy, jako byli Šódži Ueda, Joiči Midorikawa, Akira Nomura a Kunio Masaoka. Tato výstava skončila v roce 1940 po čtyřech ročnících.
V 1938 se na pozvání Kacuo Takakuwy, šéfredaktora časopisu „ Camera “ vydávaného nakladatelstvím Ars Publishing, přestěhoval do Tokia, svěřil skupinu čínských fotografů Kazuovi Omorimu a Haruovi Jamazakimu a stal se redaktorem časopisu. Přibližně v této době komunikoval s Nakaji Jasui, kritiky Ippei Item a Košio Kuwaharou a dalšími. V roce 1941 byly „Camera“, „Camera Club“ (oba z nakladatelství Ars) a „Šašin Salon“ (Genkoša) reorganizovány a sloučeny, čímž vznikl časopis „Šašin Bunka“, jehož šéfredaktorem se později stal. V „Šašin Bunka“ na doporučení Juna Mikiho, který byl v té době ještě studentem, představil Kena Domona, který ještě nebyl ve světě amatérské fotografie příliš známý. Také v zářijovém čísle z roku 1943 pozval Kunia Janagitu a uspořádal diskusi u kulatého stolu na téma „ Folklór a fotografie“ s fotografy jako Ken Domon, Hiroši Hamaja a Manšiči Sakamoto.
V roce 1943 odcestoval do Číny a společně s Kjohei Kato, Tadahiko Hajaši a Šódži Otakem založili „Severočínskou asociaci propagandistické fotografie“ jako přidruženou organizaci japonského velvyslanectví v Pekingu, kde pořizoval propagandistické fotografie pro Japonsko. V roce 1945 byl v Pekingu, když válka skončila.
V roce 1946 se vrátil z vojenské služby v Číně. Otevřel si fotografický ateliér s Joiči Midorikawou, který byl zubařem v Okajama City.
V roce 1947 spolu s Košiem Kuwaharou, Šótarem Akijamou a Tadahikem Hajašim spoluzaložil v Tokiu fotografickou skupinu „Ginrjuša“. Doporučil Midorikawu a Šódžiho Uedu jako členy. Ve stejném roce se také podílel na založení „ Okajamského kulatého stolu múzických umění“, který se postavil do čela poválečné kultury v Okajamě. Vydávali brožury dokumentující a představující tradiční kulturu Okajamy a inscenovali divadelní představení.
V roce 1949 se zúčastnil fotografického setkání v písečných dunách Tottori, které uspořádal Košio Kuwahara, šéfredaktor obnoveného časopisu „CAMERA“ vydávaného nakladatelstvím Ars Publishing. Fotografovali na něm Ken Domon, Šódži Ueda a Joiči Midorikawa. Portrétní fotografie Domona a Išizua pořízené Uedou se dochovaly. Později, v roce 1956, se vrátil do Tokia jako redaktor nakladatelství Ars Publishing a nahradil Košia Kuwaharu ve funkci posledního šéfredaktora časopisu „CAMERA“, který vybudoval novou éru.
V 60. letech 20. století často navštěvoval ostrov Šódošima, aby tam fotografoval, a pořádal výstavy svých fotografií v Okajama, Tokiu a Tonošó na ostrově Šódošima (výstavy na místě navrhl Ihei Kimura). V pozdějších letech se věnoval více výchově mladších generací a vedení amatérských fotografů než samotnému fotografování. Také vedl společnou dokumentaci povodí řeky Takahaši, včetně přehrady Šin-Nariwa, a pořádal zde výstavy svých fotografií. V té době byla „společná práce“ ve světě fotografie novým přístupem, který téměř neměl precedenty. Zemřel v roce 1986 ve věku 80 let.
Sbírka děl Jak fotografovat děti (Ars Publishing, 1937) Jak fotografovat rodinu (Ars Publishing, 1940) Studie tváří (Ars Publishing, 1940) Seto Inland Sea (spoluautorem s Joiči Midorikawou, vydal Jicugjo no Nihon Ša, 1962) Vnitrozemské moře Seto a cesta Sanjo (spoluautor s Joiči Midorikawou, Jicugjo no Nihon Ša, 1968) Kurašiki, Okajama, Onomiči (spoluautorem s Akio Nakamurou, Jicugjo no Nihon Ša, 1977) Uliční scenérie Okajamy (Společná dokumentace pod dohledem, Místní kulturní nadace prefektury Okajama / ed. 1984)
Odkazy
Reference
Literatura „Rjósuke Išizu: Fotografie, život a romantika“ (zahrnuto v „Záznamech let: Portréty kulturních osobností Okajamy“, Sanjo Šimbunša, 1971) „Fotorealismus č. 35 '73 Tvorba a pohyb“ Dialog: „Válka a fotožurnalistika: Rjosuke Išizu / Ippei Ito“ (Japan Realism Photography Group, 1973) „Půl století fotografie“ od Rjósuke Išizu (Sanjo Šimbunša 1981) „Fotografie Okajamy“ zahrnuté v publikaci „Příroda a kultura Okajamy 2: Z cyklu přednášek o místní kultuře“ (Nadace pro místní kulturu prefektury Okajama / ed., 1983) „Šódži Ueda a jeho přátelé 1935–1955“ (editovala Noriko Tsutaja: Muzeum umění města Jonago, 1992) „Okajamští lidé, 2. část: Základní síla obyvatel Okajamy, jako je Barazuši“ (Okajama Pen Club/ed., Kibijin Publishing, 2005)
Související články Fotografie v Japonsku
Kategorie:Japonští fotografové Kategorie:Narození v roce 1907 Kategorie:Úmrtí v roce 1986 Kategorie:Muži