Rotunda v Květné zahradě v Kroměříži je barokní osmiboký pavilon s kupolí, nazývaný též Lusthaus (letohrádek), jenž tvoří středobod Květné zahrady nedalekého arcibiskupského kroměřížského zámku. Interiér pavilonu je vyzdoben malbami, štukatérskými pracemi a sochami. Pavilon byl v roce 1998 společně s Květnou zahradou a dalšími městskými objekty prohlášen za památku světového dědictví.Gardens and Castle at Kroměříž UNESCO world Heritage Center (anglicky)
Historie náhled|Rotunda náhled|Štukové a stropní malby náhled|Foucaultovo kyvadlo v rotundě
Pavilon ve tvaru osmiboké rotundy byl postaven v letech 1666 až 1668 podle návrhu ticinského architekta Giovanniho Pietra Tencally (1629–1702). Malby provedl v letech 1673 až 1675 Giacomem Tencallou (1644–1689) a štukatérské práce vznikly pod vedením Quirica Castelliho. Sochař Michael Mandík (asi 1644–1694) vytvořil pískovcové sochy zobrazující alegorie čtyř ročních období.
Na začátku 20. století byla budova upravena za tehdejšího arcibiskupa Theodora Kohna (1845–1915), který zde zamýšlel zřídit diecézní muzeum. Z původních osmi vchodů bylo šest zazděno a byl přistavěn portikus. Fontány v jeskyni byly odstraněny a nahrazeny nově vytvořenými sochami satyrů od sochaře Jana Antonína Becka (1864–1937). Původní nástěnné malby, které byly v té době již značně poškozeny, byly z velké části přetřeny. Na návrh fyzika a astronoma Františka Nábělka (1852–1915), který pracoval jako učitel na střední škole v Kroměříži, bylo pod kopulí zavěšeno Foucaultovo kyvadlo, které mělo ilustrovat rotaci Země.
Architektura Stavba Lusthausu, rotundy na půdorysu pravidelného oktogonu, obsahuje centrální kruhovou místnost překlenutou kupolí, již obklopuje prstenec čtyř salonků, čtyř grott vyzdobených barevným štukem, kameny a stovkami mušlí vylovených z rybníka nedaleko Brna. Původně se v každé jeskyni nacházela fontána se sochou satyra od Michaela Mandíka.
V nikách hlavní prostory se nacházejí alegorie ročních období. Ve zmiňovaných grottách, přiléhajících k severojižní ose pavilonu, je po čtveřicích rozmístěno šestnáct celofigurálních soch satyrů (z toho tři ženského pohlaví), kvůli jejichž vytvoření zřejmě přišel Michael Mandík z Vídně na Moravu.Ibidem, s. 606. Dvě skupiny satyrů v severních grottách hrají na hudební nástroje, v jižních prostorách jedna čtveřice nese ovoce a druhá se věnuje vínu, ať už v podobě révy či ve formě moku. Ve všech grottách byly osové fontánky zrušeny a roku 1904 nahrazeny novobarokními postavami satyrů od Jana Antonína Becka (1864-1937).Vilém Jůza – Ivo Krsek – Jaroslav Petrů – Václav Richter, Kroměříž, Praha 1963, s. 45. Viz Křesadlová – Pavlíček – Togner – Zatloukal (pozn. 3), s. 136. Tím byla narušena hříčka biskupa Karla, kdy byli nepřipravení návštěvníci zkrápěni ze skrytých ústí rozvodů vody. Oslabila se tak i symbolika čísla 4, která se odráží v početním rozvržení satyrů, grott, salonků, průchodů i v samotném osmibokém půdorysu Lusthausu. Osmička nás pak přivádí k hudební symbolické vrstvě Pavilonu, jelikož může znamenat čtyři tóny popsané už v antice a čtyři k nim přičleněné v novověku. Toto je odrazem pythagorejské teorie o architektuře, založené na hudebních principech.Ondřej Zatloukal, Et in Arcadia ego. Historické zahrady Kroměříže. The Historical Gardens at Kroměříž, Olomouc 2004, s. 50. Symbolika počtu tónů koresponduje se dvěma čtveřicemi satyrů-hudebníků při severní straně hlavní osy budovy. Budova samotná je odvozena od chrámu bohyně Venuše, jak byl popsán v Hypnerotomachii Poliphili od Francesca Colonny (1433/1434 – 1527), k čemuž jsou přičleněny další filosofické a technické symboly, teorie Albertiho a zejména Vitruvia, který považoval číslo 4 za nejdůležitější číslo v architektuře, jelikož souzní s lidskými proporcemi.Ibidem, s. 34-36, 50.
V severozápadní Lasturové grottě PavilonuOndřej Zatloukal, Kroměříž. Květná zahrada 1691, Kroměříž 2008, nestránkovaná část publikace. se nacházejí dvě ze tří satyrek, hrající na tympanon, předchůdce tamburíny,Ludvík Svoboda (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 250-251. a triangl. Jeden ze satyrů používá atypickou sýrinx, druhý fouká do trubky, řecky zvané salpinx.Ibidem. Severovýchodní Krápníková grottaViz Zatloukal (pozn. 11), nestr. je druhou místností s muzicírujícími satyry. Čtyři mužské postavy hrají na buben, dudy, salpinx (či keras – zahnutý roh)Viz Svoboda (pozn. 16), s. 250-251. a poslední ze satyrů hrající na flétnu se přibližuje obvyklé kompozici tohoto konkrétního znázornění, užívaného už od antiky, což ilustruje například hudoucí satyr z Vatikánských muzeí či satyr z Louvru. Kachní grotta na jihozápadě ukrývá tři satyry a satyrku, jež nese roh hojnosti plný jablek, mezi nimiž se nachází i několik granátových. Mužské postavy drží totožné ovoce, přičemž celá čtveřice je má zapletené i do bederních roušek, občasně také s hruškami. V jihovýchodní Grottě růží satyrové ukusují kuličky z hroznů révy, pozvedávají číši nebo do ní dolévají víno. Pro Satyra dolévajícího víno byla snad volným předobrazem mnohokrát kopírovaná socha z Praxitelovy ruky Nalévající satyr.Satyr ,Torre Del Greco , mlahanas.de vlevo|náhled|upright|Satyr se sýrinx V horních partiích jsou sochy mnohem více individualizovány a rozpohybovány. Autor věnoval pozornost tělesné fyziognomii těchto polovičních aktů jak v celku, tak i v detailu. Společným rysem je kolem pupku mírně vystupující břicho, které často bývá shora ohraničeno vráskou, nad níž je výrazně znázorněná spodní hranice hrudního koše. Obličeje satyrů, ozvláštňované bradavicemi, jsou vysekány do ostrých rysů s kučeravými či vlnitými vousy a vlasy, ze kterých vyčnívají růžky a po stranách kozlí uši. Větší oči jsou tlačeny do stran a šikmo vzhůru – opět se záměrem, aby více upomínaly na podobu s kozly – tak jako v případě satyrů na Ammanatiho Neptunově fontáně na florentské Piazza della Signoria. Mandík velmi zdařile vyjádřil hrou mimických svalů veselost satyrů v jemných i širokých úsměvech s vyceněnými zuby, napětí v obličeji při hře na dechové nástroje nebo požitkářský škleb satyra dolévajícího si víno.
Alegorie ročních dob v nikách středového sálu jsou rozlišeny podle pohlaví. Přívětivější období, léto a jaro, znázorňují ženské postavy – mužské zastupují nevlídnou zimu, ovšem i na plodiny hojný podzim. Mandíkovu autorství nasvědčuje výraz sochy Léta, který jednoznačně stylově souvisí s obličeji satyrek v grottách. Všechny sochy pojí jednotné ztvárnění drapérie, rukou, též specifické znázornění prstů na nohou. Břicho Alegorie zimy je utvářeno totožným způsobem, jako břicha satyrů. Postava Podzimu silně odkazuje k ikonografii Bakcha, s postavou satyra z Kachní grotty, jenž v záklonu s chutí ukusuje jablka, souvisí působivý motiv, kdy se prsty ruky boří do materiálu – do koženého vaku s vínem a do draperie.
Sochy v cyklu Alegorií ročních období i v souboru satyrů spojuje pozornost, věnovaná detailům draperie, jako například rytým ornamentálním lemováním či různým reliéfním sponám. Pečlivě znázorněny jsou vrásky na klubech prstů, kolenou, loktech a mimické na obličejích. U mužských postav je naturalisticky znázorňováno svalstvo a cévní síť. Obecně nejsou sochy komponovány příliš dynamicky, což je ovšem částečně způsobeno limity, které udává jejich umístění v nikách. Umírněné rozpohybování, které figury ovládá, je zato dobře zpracováno, a to bez znatelné disproporčnosti, k čemuž se připojuje vysoká úroveň expresívního zpracování fyziognomie lidských těl.
Výzdoba stropu náhled|Apollón a Diana Klenba kopule je rozdělena do osmi panelů, z nichž každý zobrazuje epizodu z Ovidiových Metamorfóz. Jedna scéna ukazuje nymfu Syrinx, jak se proměňuje v rákosí, aby se ochránila před útoky boha pastýře Pana. V následující scéně je Ganymédo unesen na horu Olymp Zeusem, který se proměnil v orla. Nedaleko Zeus v podobě býka unáší Európu, Perseus, Diův syn, zachraňuje Andromedu, etiopskou princeznu; a Pluto, vládce podsvětí, unáší Proserpinu, dceru Ceres. V dalších dvou scénách bůh Saturn v podobě hřebce unáší Filýru, dceru Okeána, a kentaur Nessos unáší Deianeiru, manželku Hérakla. Cyklus uzavírá zobrazení Aeneovy apoteózy.
Stropní malba v předsíni zobrazuje sourozence Apollóna a Dianu. Menší scény zobrazují putti držící šípy a luk. Oválné malby obsahují alegorická znázornění. Žena zahalená do zlatého pláště, zobrazená s klasy a rohem hojnosti, může být interpretována jako symbol hojnosti. Zobrazení ženy s korunou a žezlem a rohem hojnosti překypujícím šperky a zlatými mincemi je alegorií bohatství. Žena držící dva hady představuje ctnost rozvážnost. Ženská postava s odulým obličejem a džbánem v ruce má symbolizovat neřest opilectví.
Odkazy
Reference
Literatura Lenka Křesadlová: Květná zahrada v Kroměříži. Národní památkový ústav (ed.), Kroměříž 2015, ISBN 978-80-87231-34-0.
Externí odkazy Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Rotunda. Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži
Kategorie:Barokní stavby ve Zlínském kraji Kategorie:Národní kulturní památky ve Zlínském kraji Kategorie:Kulturní památky v Kroměříži Kategorie:Stavby v Kroměříži Kategorie:Postaveno 1668