Katedrála Panny Marie v Auchu ( ) je sídelní chrám vybudovaný v syntéze pozdní plaménkové gotiky a nastupující renesance. Svatyně se nachází v historickém městě Auch v departementu Gers v regionu Okcitánie a slouží jako hlavní kostel auchské arcidiecéze. Chrám má status biskupského sídla, čestný papežský titul baziliky minor a historickou hodnost primiciálního chrámu gaskoňského regionu.
Dějiny a stavební vývoj chrámu Od románských pozůstatků k renesanční dostavbě Výstavba nynějšího chrámu byla zahájena v červenci roku 1489 z podnětu tehdejšího arcibiskupa Françoise de Savoie (Františka Savojského). Stavební huť vyrostla na místě románské katedrály, kterou v 11. století vybudoval svatý Austindus. Přestože vysvěcení nového kněžiště proběhlo 12. února 1548, celkové dokončení kamenné stavby si vyžádalo dvě staletí prací.
Architektonické jádro chrámu rozvíjí principy francouzské plaménkové gotiky, která je zde však ovlivněna nastupující italskou renesanční architekturou. Podélné trojlodí bylo dokončeno na sklonku 17. století, kdy architekti západní průčelí uzavřeli klasicistním portikem v korintském řádu. Vnitřní uspořádání trojlodí v sobě integruje věnec složený z jedenadvaceti bočních kaplí.
Molesovy vitráže a řezbářská výzdoba v chóru Z hlediska dějin umění je auchská katedrála významná dvěma dochovanými renesančními uměleckými soubory: Cyklus osmnácti okenních vitráží, které v letech 1507–1513 vytvořil renesanční sklářský mistr Arnaud de Moles. Tato okna představují vrchol tehdejší sklomalby na přechodu gotiky a renesance, vynikají barevnou hloubkou, anatomií postav a perspektivou architektonických kulis. Soubor 113 vyřezávaných dubových chórových lavic, které zaplňují prostor presbytáře. Autoři tohoto řezbářského díla zůstávají anonymní; jejich práce však vykazuje promyšlenost – reliéfy a detaily na dřevěných lavicích navazují na biblické starozákonní i novozákonní scény, které jsou zobrazeny také na okenních vitrážích nad nimi.
Památkový status a ochrana UNESCO Celý sakrální komplex požívá státní ochrany. Od 30. října 1906 je zapsán na seznamu francouzských národních kulturních památek (Monument historique). Vzhledem k historickému a kulturnímu významu byl chrám v roce 1998 zařazen na seznam Světového dědictví UNESCO jako součást chráněného souboru Svatojakubských poutních cest ve Francii (Chemins de Saint-Jacques-de-Compostelle), neboť Auch tvoří jeden z bodů trasy Via Tolosana.
Pozdně antické kořeny a přenesení stolice z Eauze (1.–6. století) Podle farní tradice se na sklonku 1. století na svém misijním putování do antického města Eauze zastavil v Auch svatý Saturnin. Na východním břehu řeky Gers nechal vybudovat křesťanskou oratoř zasvěcenou svatému Petrovi. Saturnin později odešel a biskupské svěcení udělil svému učedníkovi, svatému Paternovi, který se ujal správy v Eauze.
K zásadnímu zvratu došlo kolem roku 290, kdy byl pátý biskup z Eauze, svatý Taurin, nucen opustit své sídlo před vpády germánských kmenů Alamanů. Přenesl svou biskupskou stolici do Auch, kam přepravil relikviáře, ostatky svých předchůdců a také kamenný oltář. Zatímco relikvie nalezly uložení v prostorách kostela svatého Jana, který stál v sousedství nynějšího chrámu, oltář z Eauze biskup umístil do nové kaple vybudované na místě nynější katedrály.
Na počátku 4. století se sice biskupové z Eauze mohli do svých původních sídel navrátit, město Auch si však svou prestiž udrželo. V roce 313 usedl na zdejší znovuzřízený samostatný stolec biskup Critère jako první sídelní biskup v Auch, přičemž jeho hlavním chrámem se stal kostel svatého Jana. Koncem 4. století (kolem roku 395) byl biskupem zvolen svatý Orens z Auch, který svou pastorační činností vtiskl místu význam; později byl původní biskupský kostel svatého Jana přejmenován a zasvěcen jeho jménu.
V průběhu 6. století do Auch zavítal merovejský král Chlodvík I., který biskupa Perpétua obdařil peněžními dary, pozemky a panovnickými privilegii. Chlodvík z královské pokladny financoval také výstavbu chrámu zasvěceného svatému Martinovi, který se stal sídlem auchských biskupů v dolním městě. Tento raně středověký objekt i s přiléhajícím klášterem v pozdějších staletích zanikl.
Zničení Saraceny a zřízení arcibiskupství Kolem roku 724 postihla město katastrofa, když původní Taurinovu oratoř zničily nájezdy Saracenů. Teprve v roce 845 nechal biskup Taurin II. na jejích troskách vybudovat metropolitní chrám zasvěcený Panně Marii, do jehož presbytáře umístil antický oltář, který do Auch v roce 290 přinesli uprchlíci z Eauze. do nového kostela se tehdy přestěhovala sborová kapitula pod vedením svých opatů, zatímco biskupové si ponechali rezidenci v dolním kostele svatého Martina.
Na sklonku 9. století, kdy bylo Eauze po útocích zdevastováno a tamní biskupský stolec zůstal neobsazen, přistoupil Taurin II. ke sloučení obou diecézí a sídlo nového biskupství přenesl do Auch. Tato fúze byla schválena v průběhu toulouského koncilu v roce 829. Povýšení Auch v církevní hierarchii stvrdil papež Jan VIII. v dekretu ze 13. června 879; tehdejší představitel diecéze Ayrard v něm obdržel metropolitní titul arcibiskupa z Auch.
Středověké stavby a zničení chrámu (11.–15. století) V průběhu 11. století nechal arcibiskup Raymond I. v sousedství chrámu Sainte-Marie vybudovat křížovou chodbu, do níž se přesunuli kanovníci, kteří přijali řeholi svatého Augustina. Jeho nástupce, svatý Austindus, nechal tento komplex nově přezdít a architektonicky jej rozšířil, k čemuž využil finanční dary, které huti poskytl gaskoňský šlechtic Guillaume Astanove, hrabě z Fezensacu. Dne 12. února 1121 byla tato stavba – tehdy již povýšená na arcibiskupskou katedrálu – spolu se svým hlavním oltářem vysvěcena arcibiskupem Bernardem II. de Sainte-Christie.
Kolem roku 1180 však město zasáhl šlechtický spor. Hrabě z Armagnacu, Bernard IV. z Armagnacu, vyhlásil válku sídelnímu arcibiskupovi Géraudovi de La Barthe, který se v té době nacházel v Římě. Hrabě Bernard IV. se svými vojsky obsadil katedrálu Sainte-Marie a vyplenil majetky arcibiskupství. Po návratu arcibiskupa nechal hrabě část románské katedrály i s křížovou chodbou zničit a zapálil dolní kostel svatého Martina.
Stavební obnova komplexu byla zahájena až v roce 1371 pod záštitou arcibiskupa Arnauda Auberta. Aby stavební pokladna dokázala pokrýt náklady, vydal kardinál Philippe d'Alençon 9. listopadu 1382 odpustkovou bulu, v níž dárcům, kteří finančně podpoří rekonstrukci auchského dómu, udělil plnomocné odpustky.
V průběhu roku 1429 se řízení hutě, která po vypuknutí dalších fází stoleté války na dlouhá desetiletí osiřela, chopil arcibiskup Philippe I. de Lévis. Aby umožnil velkorysé prostorové rozšíření lodi nové katedrály, postoupili kanovníci kapituly huti část přiléhající křížové chodby. Tento proces obnovy však byl v závěru 15. století dvakrát přerušen – v letech 1469 a 1474 do rozestavěné konstrukce střechy udeřil blesk, který vyvolal požáry krovů a zřícení rozestavěných kleneb. To vedlo k vyhlášení další vlny odpustkových bul. Tyto události na samém sklonku 15. století definitivně ukončily románskou fázi staveniště a staly se spouštěčem pro zahájení nové goticko-renesanční stavby v červenci 1489.
Výstavba goticko-renesanční novostavby (1483–1693) thumb|Půdorys katedrály v Auch. Financování toulouským parlamentem Když v roce 1483 usedl na metropolitní stolec arcibiskup François de Savoie, vydal pokyn k zahájení celkové novostavby katedrály. Aby stavební pokladna dokázala pokrýt vysoké náklady, podala kapitula žádost k toulouskému parlamentu. Ten vydal 23. června 1487 soudní výnos, kterým nařídil odvody z výnosů celého arcibiskupství ve prospěch stavební hutě, konkrétně: Jednu třetinu z osobních příjmů samotného arcibiskupa Roční rentu a výnosy z jedné uvolněné kanovnické prebendy Jednu desetinu z příjmů každé církevní hodnosti či beneficia v diecézi Finanční výtěžek z lidových almužen a darů poutníků
Výkopové práce byly zahájeny 4. července 1489. Základní kámen této novostavby položil v nejnižším bodě budoucí Montesquieuovy kaple (Chapelle de Montesquieu) opat Pierre d'Armagnac.
Dne 28. června 1492 musel toulouský parlament zasáhnout znovu a vydal mandát, kterým novému arcibiskupovi Jeanu-Françoisovi de La Trémoille a diecéznímu duchovenstvu pod pohrůžkou exekuce majetku nařídil obnovit a doplatit povinné financování hutě. Další parlamentní protokol z roku 1496 doplňuje, že stavební kámen užívaný ke zdění pilířů dělníci lámali v lomech situovaných u blízkého Duranu na předměstí Auch.
Šestnácté a sedmnácté století Pod vedením arcibiskupa Françoise de Clermont-Lodève získaly stavební práce na počátku 16. století na intenzitě. Dne 25. června 1513 dokončil sklářský mistr Arnaud de Moles cyklus osmnácti okenních vitráží. V průběhu roku 1520 byla dokončena část chórových lavic (stall) v presbytáři a v roce 1524 byl interiér doplněn o renesanční oltář svaté Kateřiny.
Dne 12. února 1548 byl v chrámu celebrován obřad svěcení budovy, který vedl biskup Jean Dumas jako zástupce kardinála Françoise de Tournon. Tento akt se odehrál přesně 427 určených let po prvním vysvěcení původní románské Austindovy katedrály z roku 1121. Dne 15. března 1552 uzavřela kapitula smlouvu na částku 1700 liver s toulouským řezbářem Dominiquem Bertinem na dokončení souboru lavic v chóru (dokument je v archivech veden jako „toulouský kontrakt“). Smlouva ukládala, že práce musí být provedeny do dvou let s pevným začátkem od 1. dubna. Bertin se však kvůli finančním sporům omezil pouze na vyřezání tří figurálních panelů nad vstupními dveřmi chóru a dvou koncových lavic po obou stranách presbytáře.
V letech 1561 a 1562 zanechala stavební huť po stranách hlavního portálu dvě kamenické nápisové signatury, které dokládají jméno tehdejšího hlavního architekta katedrály, mistra Jeana de Beaujeu. Beaujeu v úřadu působil až do své smrti v roce 1568 a byl pohřben přímo pod dlažbou tohoto vstupu. Po jeho úmrtí se v řízení stavby vystřídali mistři Antoine Labernye (od června 1571), Pierre Bouldoutre (od září 1571) a konečně Jacques Carrière, který vedení huti převzal v roce 1586.
V roce 1609 byl na základě nařízení královských inspektorů sestaven stavební protokol, který zachycuje tehdejší stav budovy. Z dokumentu vyplývá, že vstupní portál se nacházel v nedokončeném stavu a hlavní loď stále postrádala zděnou kamennou klenbu; v té době byl provizorně zaklenut pouze průchozí chórový ochoz. Souběžně s tím oltář v presbytáři, na jehož mramorové výzdobě pracoval mistr Pierre II. Souffron, zůstával rovněž nedokončen. V průběhu roku 1610 byl novým stavitelem katedrály jmenován architekt Guillaume Bauduer, který zahájil opravy na dřevěném lešení starého varhanního pozitivu.
thumb|Gotická křížová klenba nad presbytářem, kterou v letech 1617–1620 vyzdil architekt Pierre Levesville.
Dne 22. září 1617 podepsala stavební rada kontrakt na částku 75 000 liver s architektem Pierrem Levesvillem, který byl pověřen vyzděním a statickým ucelením klenby nad celým hlavním chórem. Levesville se za tímto účelem 29. září spojil do konsorcia s Guillaumem Bauduerem. Základní klenbový kámen této chórové klenby osadil do zdiva 16. května 1618 generální vikář Pierre Hue.
Podle svědectví současníků měl Pierre Levesville termín pro dokončení celého díla stanoven do 22. září 1620. Notářský zápis, datovaný k 7. srpnu 1620, potvrzuje, že nezávislá komise složená ze dvou architektů provedla kolaudaci a prohlásila Levesvillovo klenbové dílo za staticky bezchybné a odpovídající stavebním požadavkům.
Dne 28. ledna 1620 byl uzavřen kontrakt s kovářem Azémou-Agestou ze Sarrancolinu a zámečníkem Bertrandem Bobéem na vykování a instalaci ochranných mříží pro třináct oken v presbytáři. Dne 2. února 1620 na to navázala sklářská smlouva s Françoisem Viergesem z Auch a Pierrem Autipoutem z Gimontu, kteří byli za částku 3300 liver pověřeni úkolem osadit barevnými vitrážemi všech třináct oken v chóru.