Katedrála Notre-Dame-et-Saint-Privat v Mende ( ) je gotický sídelní chrám nacházející se v historickém jádru města Mende v departementu Lozère v regionu Okcitánie. Katedrála plní roli hlavního biskupského sídla mendské diecéze. V rámci celého departementu se jedná o unikátní památku, neboť je jedinou čistě gotickou katedrální stavbou v Lozère. Celý architektonický komplex katedrály je od 9. srpna 1906 chráněn jako francouzská kulturní památka.
Historie Mučednictví svatého Privata a antické kořeny Město Mende, historické centrum provincie Gévaudan, disponovalo sakrálním objektem již od období pozdní antiky, kdy křesťanská komunita vztyčila první modlitebnu nad hrobem svého ochránce. V průběhu 3. století však do země Gabalů (původních obyvatel kraje) vtrhli Alamani pod vedením náčelníka Chrocuse. Místní obyvatelstvo se stáhlo za hradby skalní pevnosti nad dnešní obcí Grèzes (Lozère), kde odolávalo obležení po dobu dvou let. Tehdejší biskup svatý Privat se odmítl v pevnosti ukrýt a zvolil asketický život v jeskynní poustevně na strmé hoře Mont Mimat, tyčící se přímo nad tehdejší osadou Mimate (nynější Mende).
Chrocusovi zvědové však biskupův úkryt v horách vypátrali. Náčelník biskupa podrobil mučení v reakci na jeho odmítnutí zradit svůj lid a vydat pevnost: „Dobrý pastýř odmítl vydat své ovce vlkům, a když jej chtěli násilím přinutit, aby obětoval pohanským modlám, raději zvolil mučednickou smrt.“
Ačkoli svatý Privat svým zraněním podlehl, jeho oběť obyvatele zachránila – Alamani po jeho skonu obležení ukončili a odtáhli na jih. Privat byl záhy církví zařazen mezi nejvýznamnější světce rané Galie, jak ve svých kronikách v 6. století zaznamenal dějepisec Řehoř z Tours. Mučedníkovo tělo bylo pohřbeno přímo na úpatí hory Mont Mimat.
Od karolinské baziliky k románskému okrsku (10.–12. století) Nad světcovým hrobem vyrostl jeden z prvních křesťanských kostelů v kraji, avšak současná medievistika nemá k dispozici důkazy, že by tato antická oratoř ležela na přesném místě nynější gotické katedrály. Významný průlom přinesly archeologické výzkumy realizované na sklonku 19. a počátku 20. století přímo na náměstí Place Urbain V. Vykopávky pod dlažbou odhalily základy velké karolinské baziliky.
V průběhu 10. století nechal sídelní biskup Štěpán I. (Étienne I.) tento karolinský objekt strhnout a nahradil jej větším předrománským chrámem. Tento dóm sloužil liturgickému životu kapituly až do roku 1100, kdy byl zničen požárem. Bezprostředně poté, v letech 1109 až 1123, zahájil biskup Aldebert II. de Peyre výstavbu v pořadí již třetího chrámu, u něhož navýšil celkové rozměry a plochu trojlodí.
Za episkopátu biskupa Aldeberta III. du Tournel, který nechal celé město obehnat prstencem kamenných hradeb o obvodu přesahujícím 2000 metrů, obdržel církevní areál výrazný pevnostní charakter. Katedrála se ocitla v geometrickém středu této městské citadely a byla ze všech stran obklopena masivními kamennými sídly nejmocnějších feudálů lozèrského kraje. Západní prostor (nynější náměstí Urbana V.) opanoval hrad Castel-Frag, který sloužil jako rezidence hrabat z Barcelony. Východní trakt (u polygonálního závěru chrámu) stál opevněný hrad pánů z Canilhacu (Château des Canilhac). Jižní křídlo uzavíral hrad pánů z Cabrières (v místech nynějšího náměstí Place Chaptal) a naproti stojící pevnostní sídlo rodiny z Dolanu.
V průběhu této éry zažila románská katedrála událost mezinárodního významu. V roce 1163, během své cesty na církevní koncil v Tours, se v Mende zastavil papež Alexandr III. Nejvyšší pontifik byl v chrámu uvítán biskupem Aldebertem III., kterého papež jmenoval přímým delegátem tohoto koncilu.
Papežská gotická novostavba (1362–1392)
V roce 1310 se na blízkém hradě Château de Grizac narodil Guillaume de Grimoard, syn rytíře Guillauma a Amphélyse de Montferrand. Po studiu kanonického i světského práva vstoupil Guillaume do benediktinského řádu a v roce 1362 usedl na papežský stolec v Avignonu jako Urban V. V roce 1364 vydal francouzský král Karel V. Francouzský nařízení, kterým přikázal provést sčítání a rekvizici domů v Gévaudanu. Každé zaevidované stavení (ohniště) bylo povinno odvést mimořádnou „daň z kouře“ ve výši jednoho zlatého florinu přímo do pokladny Urbana V., který tyto finanční prostředky určil na projekt obnovy mendské katedrály.
V srpnu 1366 pak papež dosadil do čela mendského biskupského stolce svého diplomata Pierra d'Aigrefeuille, jehož posláním bylo rozvinout stavební huť a goticky rozšířit mendskou katedrálu, k čemuž mu papež schválil rozpočet ve výši 20 000 florinů.
Když se kamenické práce blížily k dokončení, propukl na staveništi požár, který velkou část rozestavěné gotické struktury zničil. Papež Urban V. na tuto tragédii zareagoval přímo z Říma vyčleněním většího finančního rozpočtu. Aby tyto toky osobně kontroloval, biskupa d'Aigrefeuille přesunul na biskupský stolec v Avignonu, samotný mendský biskupský úřad si formálně rezervoval pro sebe a správu diecéze svěřil třem svým apoštolským vikářům. Tento krok umožnil, aby veškeré příjmy, které normálně náležely sídelnímu biskupovi, byly alokovány výhradně na financování stavebních prací na katedrále. Úřední protokoly z papežova kanonizačního procesu citují Urbanova slova, která pronesl po obdržení zprávy o vyhoření huti: „Budiž pochválen Hospodin, který na nás dopustil toto strašné neštěstí, avšak současně mi dává možnost jej napravit. Znovuvybudujeme tuto svatyni v takové velkoleposti, že v ní vykonáme mnohem více dobra a krásy, než kolik zla v ní dokázal napáchat samotný ďábel.“
Hlavním architektem mendského staveniště byl papežem jmenován Pierre Morel z Majorce, stavitel, který se proslavil vyzděním gotického klášterního chrámu v La Chaise-Dieu. Kamenické a zednické práce byly zahájeny na východní straně; stará románská bazilika byla rozebírána postupně, jak v podélné ose plynule expandovalo zdivo nového gotického chóru. Náhlá papežova smrt v prosinci roku 1370 však rozjetou stavební kampaň ochromila. Celá situace byla umocněna tím, že francouzské království, zmítané stoletou válkou, upadlo do politické a hospodářské krize, která v Lozère zablokovala veškerou stavební činnost.
Šedesátileté bezvládí a vatikánský poklad Po dobu šedesáti let zůstala mendská katedrála rozestavěná. Nad hrobem svatého Privata se tyčila pouze provizorně zastřešená hlavní loď a vysoký chór nebyl dokončen. Interiér však byl již v této rané fázi vybaven dary, které sem Urban V. v průběhu své vlády průběžně zasílal z avignonských klenotnic. Papež do Mende daroval mimo jiné trn z Kristovy trnové koruny a ostatky svatého Blažeje, jehož hlava byla uložena uvnitř stříbrné relikviářové busty.
Podle podrobného inventáře z roku 1380 tvořily jádro tohoto pokladu významné gotické zlatnické památky: Socha sedící Panny Marie s Ježíškem, vytepaná z pozlaceného stříbra a ozdobená perlami Dvě sochy andělů z pozlaceného stříbra (vermeilu), z nichž každá stála na podstavci neseném šesti litými figurami lvů Pozlacená relikviářová schránka (tumba) Dva přenosné oltářní panely inkrustované plátkovým zlatem a polodrahokamy (jeden s mariánským výjevem, druhý s motivem roušky svaté Veroniky)
Vedle tohoto zlatnického pokladu papež chrám obdařil procesními předměty, stříbrnými monstrancemi, liturgickými kalichy a souborem tkaných koberců a tapisérií, kterých inventář z roku 1380 uvádí více než třicet kusů. V hluboké finanční tísni na sklonku 14. století se však kanovníci zdejší kapituly rozhodli část tohoto zlatého pokladu roztavit, prodat a z výtěžku financovat zednické práce na hlavní lodi.
Zásadní zvrat přinesl zásah ze strany Svatého stolce, který vydal přísný zákaz prodeje tohoto fondu. Přímo do Mende přicestoval kardinál Anglic de Grimoard (bratr zesnulého papeže Urbana V.), který se v kapitule postavil proti kanovníkům a prodej svou autoritou zablokoval. V roce 1392 do situace zasáhl sám francouzský král Karel VI., který pod hrozbou exkomunikace vydal mandát pro senešalství v Beaucaire, jemuž nařídil mendské kanovníky v případě pokusu o prodej pokladu přísně potrestat.
Dokončení gotického chóru a toulouské sklomalby thumb|Okna clerestoria v presbytáři s barevnými sklomalbami z dílny toulouského mistra Guillauma Papillona (1468).
Stavební ruch na mendském staveništi byl obnoven v roce 1452 na náklad kanovníků katedrální kapituly. Organizační záštitu nad hutí převzal kapitulní probošt Guilhabert de Cénaret, který 7. září slavnostně položil základní kámen k vyzdění polygonálního závěru s věncem paprskových kaplí. Tato nová stavební kampaň byla koncipována v architektonické kontinuitě s nedokončeným dílem chóru papeže Urbana V.
V téže době mendský biskupský stolec spravoval biskup Guy de La Panouse, který 2. srpna 1467 slavnostně posvětil nově vztyčený hlavní oltář. Když v následujícím roce biskup zemřel, převzal mecenášství nad hutí jeho synovec a nástupce v úřadu, nový sídelní biskup Antoine de La Panouse. Ten nechal rozestavěné kněžiště stavebně dokončit a osobně financoval nákladnou instalaci barevných vitráží.
Touto sklo-výtvarnou zakázkou byl v roce 1468 pověřen toulouský sklářský mistr Guillaume Papillon. Papillon do gotických lomených oken v presbytáři osadil barevné vitráže s výraznou barevnou hloubkou. Krátce před rokem 1470 tak byla kompletní stavba gotického chóru mendské katedrály dokončena a předána k liturgickému životu diecéze.
Výstavba asymetrických průčelních věží a zvon „Non-Pareille“ (1508–1516) thumb|Celkový pohled na západní průčelí katedrály s asymetrickými věžemi: vlevo velká 84metrová biskupská věž, vpravo menší 65metrová věž kapituly.
V roce 1508 usedl na mendský biskupský stolec François de La Rovère. Ten v úřadu plynule vystřídal svého bratra, před nímž diecézi spravoval jejich strýc Giuliano della Rovere, který později usedl na papežský stolec v Římě jako Julius II. a stal se hlavním iniciátorem a mecenášem výstavby nynější bazilika svatého Petra ve Vatikánu.
Biskup François de La Rovère toužil mendský chrám obdařit kamennými věžemi, které by nahradily dosavadní provizorní dřevěnou zvonici. Rozhodl se proto na vlastní náklady vybudovat velkou věž, která by odpovídala jeho biskupskému statusu. Kanovníci katedrální kapituly tento projekt schválili a z vlastních kapitulních fondů paralelně zahájili stavbu druhé průčelní věže. Ta však musela být z církevně-právních důvodů vyzděna v podstatně skromnějších rozměrech, což vysvětluje, proč má mendská katedrála výraznou vnější věžní asymetrii.
Stavební huť původně plánovala vztyčit obě věže nad základy dvou polygonálních kaplí v prostoru gotického závěru chrámu. Statické průzkumy zdiva však ukázaly, že tehdejší základy nebyly v tomto úseku dostatečně pevné a váhu kamenných kolosů by nedokázaly unést. Architekti proto staveniště přesunuli na západní stranu chrámu, kde základy věží propojili s obvodovými strukturami přiléhajícího biskupského paláce.
Základní kámen velké biskupské věže byl položen 2. srpna 1508 kapitulním proboštem Antoinem de La Roquette; základní kámen menší věže kanovníků byl osazen 13. července 1509 generálním vikářem biskupa. Stavební a kamenické práce na obou masivech byly úspěšně završeny v roce 1512, přičemž velká biskupská věž (vlevo) dosáhla výšky 84 metrů a menší věž kanovníků (vpravo) dosáhla výšky 65 metrů.
Největší zvon tehdejšího světa thumb|Dochované kované ocelové srdce (battant) legendárního obřího zvonu „Non-Pareille“ z roku 1516, vystavené v interiéru chrámu. Aby obě nové zvonové komory osadil, nechal biskup François de La Rovère z vlastních zdrojů ulít soubor zvonů, které objednal ve slévárnách v Clermont-Ferrandu a v Lyonu. Mezi těmito bronzovými zvony zaujímal dominantní postavení zvon „Non-Pareille“ (Nesrovnatelný / Nemající rovného), který do dějin vstoupil jako největší zvon v tehdejším západním křesťanském světě.