Zoé Talon du Cayla (zoé talo dükejla; 25. srpna 1785 na zámku v Boullay-Thierry – 19. března 1852 na zámku v Saint-Ouen) byla francouzská šlechtična, milenka a blízká přítelkyně krále Ludvíka XVIII. v posledních letech jeho života. Pocházela z úřednické rodiny, její otec se v dobách Velké francouzské revoluce postavil na probourbonskou stranu, což vyústilo v jeho věznění a nakonec exil. Zoé v dětství s matkou a sourozenci rovněž žila několik let v italském exilu. Po návratu do Francie strávila sedm let v internátní škole v Saint-Germaine a poté se provdala za hraběte Achilla du Cayla. Nešťastné manželství se rychle rozpadlo a oba manželé si začali žít vlastním životem; Zoé strávila několik let po boku Anne-Jean-Marie-René Savaryho, vlivného muže bonapartovské éry.
Po obnovení bourbonské monarchie se seznámila s králem Ludvíkem XVIII. a několik let patřila k okruhu jeho nejbližších. I když se sama neangažovala politicky, měla blízko ke konzervativním monarchistickým kruhům okolo Ludvíka a svůj vliv na krále uplatňovala. Ludvík ji zahrnoval dary, včetně nově rekonstruovaného zámku v Saint-Ouen a řadou uměleckých děl, z nichž mnohá jsou dodnes ve vlastnictví jejích potomků.
Rodinný původ náhled|vlevo|Antoine Vestier: Antoine-Omer Talon (1787) Zoé-Victoire Talon se narodila v Le Boullay-Thierry. Jejím otcem byl Antoine-Omer Talon, právník pocházející z úřednické rodiny irského původu, která se ve Francii usadila za vlády Karla IX. Jeho irský předek Artus Talon sloužil jako plukovník u irské brigády, cizinecké jednotky složené z Irů bojujících za Francii; jeho syn poté vstoupil do státních služeb, čímž odstartoval tradici celých generací Talonů, kteří sloužili jako generální advokáti či předsedové parlamentu. Její matka byla Jeanne-Agnès-Gabrielle, hraběnka de Pestre, jejíž rodina měla kořeny v rakouském Nizozemí. Pod vlivem Rousseaua v době jejího narození panovala větší svoboda ohledně jmen dětí, alespoň co se týkalo dívek, a tak Talonova dcera získala tehdy módní jméno Zoé; druhé jméno Victoire pochází od kmotry, kterou jí byla teta Marie-Victoire Talon.Decours (1993), op. cit., s. 23
Antoine-Omer Talon se v roce 1789 stal předsedou parlamentu a téhož roku byl zvolen do generálních stavů jako náhradník (za první stav) za chartresský okrsek.Arrigon I. (1952), op. cit., s. 731. Dne 16. prosince 1789 v ústavodárném shromáždění nahradil Charlese de Montboissier-Beaufort-Canillac, který na funkci rezignoval. Talon se v této funkci stavěl k obhájcům královské moci.
Počátkem roku 1790 se Talon stal předsedou osmatřicetičlenného trestního tribunálu, který měl soudit Thomase de Mahy, markýze de Favras, obviněného z pokusu o únos krále Ludvíka z Paříže mimo dosah revoluce z pokynu králova bratra, provensálského hraběte (budoucího krále Ludvíka XVIII.). Pro Ludvíka a lidi kolem něho to představovalo velice nepříjemnou situaci; Ludvík se sice dva dny po Favrasově zatčení od komplotu veřejně distancoval, ale namočený v něm byl.Arrigon I. (1952), op. cit., s. 736.
náhled|Zámek v Boullay-Thierry, Zoéino rodiště
Favras z obavy o osud své rodiny napsal čtyřstránkové doznání, v němž popsal celou operaci včetně osob na pozadí a jejího financování, včetně toho, že celou akci schvalovala královna Marie Antoinetta, které chtěl veřejně přečíst u soudu.Arrigon I. (1952), op. cit., s. 737. Talon a markýz měli společný zájem: ochránit krále a jeho rodinu, ale k tomu bylo zapotřebí, aby markýz mlčel a byl ochoten přijmout smrt, třebas i potupnou; ovšem pokud by všechno přiznal, popraven by stejně nejspíše byl, ale zároveň by přivolal hněv lidu na krále, královnu i hraběte Ludvíka. Talon navštívil markýze ve vězení a během několika hodin ho přesvědčil, aby mu své přiznání dal a zavázal se k mlčení.Decours (1993), op. cit., s. 30-31. Markýz de Favras dohodu dodržel; dne 19. února 1790 byl popraven, aniž by cokoliv vyzradil a jeho písemné přiznání později Zoé Talon objevila až v pozůstalosti po otci.
V roce 1791 se situace pro královskou rodinu začala vyostřovat a král Ludvík se pokusil o útěk ze země. Omer Talon v celém plánu sehrál určitou úlohu, není ovšem zřejmé, jakou. Když byl král při nezdařeném útěku zadržen, Omer Talon byl zatčen a několik týdnů strávil ve vězení. Po svém propuštění začal připravovat odjezd své rodiny do zahraničí, nejprve na Jersey, poté do Švýcarska a Itálie; Zoé v té době bylo necelých šest let.Decours (1993), op. cit., s. 36. Sám se pak skrýval v Paříži a posléze odjel do Anglie.Arrigon II. (1952), op. cit., s. 121-122.
Internátní škola a sňatek V roce 1796 se rodina vrátila do Francie a Zoé byla umístěna do Národního ústavu v Saint-Germain, internátní školy patřící Henriettě Campan, někdejší dvorní dámě Marie Antoinetty, jež si po pádu monarchie takto zařídila novou obživu. Tuto školu navštěvovaly i jiné dcery dcery aristokratů nové francouzské republiky, mimo jiné Napoleonova vyženěná dcera Hortense de Beauharnais či nejmladší sestra Caroline.Decours (1993), op. cit., s. 49. Pro Zoé, jejíž vzdělávání bylo v exilu zanedbáváno, škola představovala první stabilní školní docházku. Henriette Campan ve škole pro své svěřenkyně, vedle standardních dovedností pro urozené dívky té doby, jako hudební výchova či vyšívání, zavedla také řadu dosud nevídaných učebních novinek, zejm. výuku cizích jazyků (angličtiny a italštiny) a důraz na všeobecný přehled, včetně historie, matematiky nebo astronomie.Decours (1993), op. cit., s. 50. Ale předávala jim i umění konverzace a společenského chování, kde čerpala ze svých zkušeností z versailleského dvora. „Škola ženské diplomacie“, jak se o ní vyjadřoval Alphonse de Lamartine.
náhled|Marie-Guillemine Benoist: Zoé Talon (1801)
Vzdělání ale nebylo jediným cílem Národního ústavu v Saint-Germain, dalším neméně významným byla facilitace manželství. To Henriette Campan prováděla v úzké spolupráci s Napoleonem; řada jejích svěřenkyň se tak provdala za jeho nejbližší spojence a přátele. Henriette Campan pevně věřila, že předjednaný sňatek je nejlepším prostředkem ke společenskému vzestupu ženy a láska či pocit štěstí v tom měly hrát pramalou roli.Decours (1993), op. cit., s. 55-56. A vskutku řada manželských svazků jejích svěřenkyň byla nešťastných.Decours (1993), op. cit., s. 58.
Zoé Talon ve zdech saintgermainského penzionátu strávila sedm let, když ji zde zastihl dopis s nabídkou k sňatku od hraběte Achilla du Cayla. Hrabě jako ona pocházel z probourbonsky orientované rodiny, i když na rozdíl od jiných se jim dařilo udržet značný majetek, ve Francii i v zahraničí. Skutečnost, že Omer Talon emigroval, do Francie se vracel pod falešnými jmény a organizoval protirevoluční činnost, pro jeho dceru představovala významný cejch, který ji společensky poškozoval a rozhodně nepřispíval jejím vyhlídkám na sňatek. Představa sňatku s člověkem, který se angažoval v podobné činnosti a jehož budoucnost byla značně nejistá, kdy ve hře byla vyhlídka na exil či manželova služba v některé z emigrantských armád, jí tak nebyla proti srsti. Zoé se s hrabětem Achillem nikdy předtím osobně nesetkala a v předsvatebních jednáních ji zastupoval otec.Decours (1993), op. cit., s. 81-82. Svatební smlouva byla podepsána v Paříži dne 1. srpna 1802; jejím autorem byl Omer Talon a mimo jiné obsahovala v té době neobvyklou klauzuli, že v případě rozpadu manželství bude věno vráceno ženě.Decours (1993), op. cit., s. 83.
Šlo o sňatek z rozumu a jejich reálný vztah se rychle začal rozpadat. Achille du Cayla byl mlčenlivý a uzavřený člověk, který nerad chodil do společnosti a dobové memoáry dokládají, že na ostatní lidi dělal velice špatný dojem.Decours (1993), op. cit., s. 87-88.
Zoé nepropadla depresi nebo sebepoškozování, jako mnohé jiné podobně nešťastné ženy, ale k situaci přistoupila s klidným pragmatismem. Velkou oporu jí představovala tchyně Suzanne du Cayla, bývalá dvorní dáma zesnulé královny Marie Josefíny Savojské, která si byla dobře vědoma povahy svého syna a pro svou snachu měla pochopení.
I přes sňatek s hrabětem si nepotrpěla na titul a většinou se nechala dál oslovovat jménem Zoé Talon (později např. odmítla vévodský titul, který jí nabízel král Ludvík). V roce 1803 byl Omer Talon na příkaz císaře Napoleona zatčen za odpor vůči císařské moci. Zoé proto vyhledala velitele policie Savaryho a stala se jeho milenkou. Díky tomuto vztahu se jí podařilo nakonec v roce 1807 dosáhnout otcova osvobození.Arrigon II. (1952), op. cit., s. 131. Savary byl pravděpodobně je také otcem jejího prvorozeného syna Ugolina (který zemřel v 17 letech). V roce 1807 přivedla na svět dceru Valentinu, která se v roce 1825 provdala za knížete de Beauvau-Craon.
Vztah s Ludvíkem XVIII. náhled|vlevo|Adèle Hoguer: Zoé Talon (1819)
V době po pádu Napoleona v roce 1814 Zoé Talon stále žila v Paříži, kde na počet návratu krále Ludvíka XVIII. na trůn začala nosit na šatech bílou kokardu (bílá byla barva prokrálovských sympatizantů). Nedlouho po smrti své tchýně se se svým manželem, s nímž stále žila pod jednou střechou, dostala do konfliktu – ten chtěl, aby s ním buď opět začala žít, nebo aby mu přenechala děti. Zoé utekla z domu a našla zastání v hraběti de Condé, v jehož společnosti se vydala do tuilerijského paláce požádat o podporu krále. V ruce přitom třímala doporučující dopis od své tchýně, který od ní měla přesně pro takovou situaci; dopis byl adresovaný králi osobně a stála v něm žádost, aby její snachu chránil před zlobou jejího syna.Saint-Amand (1891), op. cit., s. 536-537. Král přislíbil pomoc a nařídil ministru policie Élie Decazesovi, aby se jejímu případu věnoval; podle barona de Frénilly král děti ukryl a jejich matka je pak mohla vídat v tajnosti.
Zoé se králi vrhla k nohám, což na něho učinilo velký dojem. Král Ludvík v o třicet let mladší ženě našel zalíbení; začali si psát dopisy a král Zoé začal finančně podporovat, což neušlo pozornosti ostatních dvořanů. Scházívali se dvakrát nebo třikrát týdně, zpravidla v soukromí a jejich vztah byl držen před veřejností v tajnosti. Ačkoliv se král se svým novým vztahem nikomu nesvěřoval, ani svým ministrům, u dvora se o něm brzy začalo mluvit. Zoé měla podporu části konzervativních royalistů, kterým byla názorově blízká. Alphonse de Lamartine i baron de Vitrolles pár přirovnali ke starozákonní Ester a Achašveróšovi.Vitrolles (1884), op. cit., s. 496-497.Saint-Amand (1891), op. cit., s. 537. Jejich vztah byl ovšem platonický, i když podle Lamartina k Zoé král cítil potlačovanou lásku schovávanou pod pláštíkem přátelství.Saint-Amand (1891), op. cit., s. 538.
Rekonstrukce saintouenského zámku náhled|Saintouenský zámek
V roce 1821 se král zaměřil na saintouenský zámek, nacházející se severně od Paříže. Ludvík měl k tomuto místu silné citové pouto; zde např. došlo k podpisu saintouenské deklarace, která Ludvíkovi vydláždila cestu k francouzskému trůnu. Přikoupil k němu sto akrů parku a nechal ho celý kompletně přestavět. Projekt vypracoval architekt Jacques-Marie Huvé na základě králova zadání, který si nepřál přílišnou vnější zdobnost, ale veškerý luxus chtěl směřovat do materiálů a kvality zpracování. Na umělecké výzdobě se podílel také malíř François Gérard, který je autorem velkého králova sedícího portrétu, který vévodil velkému salonu. Naproti portrétu dal Ludvík umístit mramorovou pamětní desku s nápisem „Zde započala nová éra. 2. května 1814.“, což byl odkaz na saintouenskou deklaraci; různých delších či kratších nápisů z králova pera je ale na zámku celá řada, dokonce i na základním kameni.