Jaroslav Boháč (11. září 1894 Mladá Vožice – 24. dubna 1944 vězení v Briegu) byl československý legionář v Rusku, válečný historik, amatérský botanik, odbojář za druhé světové války a oběť nacismu.

Životopis

Mládí a první světová válka Narodil se 11. září 1894 v Mladé Vožici na Táborsku do rodiny učitele Antonína Boháče a jeho manželky Marie, rozené Petrů. V letech 1908 až 1913 studoval na reálném gymnáziu s českým vyučovacím jazykem v Táboře, kde v červenci 1913 úspěšně složil maturitu. Poté pokračoval ve studiích v Praze, kde v roce 1914 absolvoval abiturientní kurz při Československé obchodní akademii, určený pro budoucí bankovní úředníky. Po studiu se stal vesnickým učitelem a zároveň se věnoval amatérské botanice.

Krátce poté byl povolán do vojenské služby a v roce 1914 nastoupil na základě mobilizační vyhlášky. Sloužil jako jednoroční dobrovolník v Pule a brzy byl nasazen na ruské frontě. V březnu 1915 byl na karpatském úseku fronty zajat a dostal se do ruského zajetí. Po několika pokusech o vstup do československých dobrovolnických jednotek byl v roce 1917 přijat k 5. československému střeleckému pluku. Na podzim téhož roku byl zařazen do transportu do Francie, kde se připojil k československým legiím. Sloužil u 22. střeleckého pluku v Cognacu a bojoval na frontách v Alsasku a v Argonne. Za statečnost obdržel francouzské vyznamenání Croix de Guerre 1914.

Do Československa se vrátil na počátku roku 1919 a byl povýšen na kapitána pěchoty. Krátce poté působil na Těšínsku a v roce 1919 získal Československý válečný kříž 1918 se dvěma lipovými ratolestmi. V roce 1920 se oženil s Miladou Paskerovou, se kterou měl tři děti, ty však v raném věku zemřely.

Seznámení s Otakarem Pekárkem a cesta do Bornea V legiích prošel celou sibiřskou anabází, dlouhým přesunem napříč Ruskem až k Vladivostoku. Tam se setkal s Otakarem Pekárkem, který byl původně zahradník vyučený v Paříži a díky znalosti jazyků pracoval jako tlumočník u legionářského velení. Po evakuaci legionářů z Vladivostoku odjeli Boháč s Pekárkem lodí přes Singapur. V Singapuru se rozhodli pro vědeckou výpravu na ostrov Borneo, kam dorazili v roce 1920. Z přístavu Pontianak se vydali po řece Kapuas do vnitrozemí a zkoumali oblast Putussibau. Tam sbírali přírodniny a ptactvo a postupně se dostali až do málo prozkoumaných částí ostrova. Jejich expedice pokračovala přes Müllerovo pohoří, což byla obtížně přístupná oblast, a patřila k prvním československým vědeckým výpravám do této části Bornea. Po několikaměsíčním putování dorazili do Bandjarmasinu a odtud se vrátili přes Cejlon zpět do Evropy spolu s legionářským transportem. Boháč si z cesty přivezl rozsáhlé ornitologické sběry, které v roce 1921 věnoval Národnímu muzeu. Tyto sbírkyobsahovaly údaje o tehdejším výskytu ptáků na Borneu, včetně druhů, které tam dnes již nežijí. O své cestě napsal knihu V tropické Asii (1922), kde popsal Singapur, Borneo i Cejlon a své zážitky z expedice. Po návratu se již nevěnoval terénní přírodovědě.

Život po návratu Následně sloužil na Slovensku na různých velitelských a štábních postech, například v Michalovcích, Hlohovci a Trnavě. Ovládal francouzštinu i němčinu a byl římským katolíkem. V roce 1927 přešel do civilní služby a nastoupil do Památníku odboje v Praze, kde pracoval jako referent francouzských legií v Archivu československých zahraničních vojsk. V roce 1928 byl povýšen na majora. Po vzniku Památníku osvobození se stal vedoucím jedné z archivních skupin. Vedle organizační práce se věnoval i vědecké a publikační činnosti a zpracovával dějiny československých legií ve Francii. Výsledkem jeho práce byla rozsáhlá publikace „Kronika československé legie ve Francii: Rota Nazdar 1914–1916”, která vyšla v roce 1938. Druhý plánovaný svazek již nestihl dokončit kvůli válečným událostem.

Druhá světová válka a smrt Po okupaci Československa v roce 1939 se zapojil do protinacistického odboje. Spolupracoval s domácími i zahraničními odbojovými strukturami, předával materiály do exilu a podílel se na redakci ilegálního časopisu V boj. Byl napojen na skupiny kolem Obrany národa. Dne 15. prosince 1939 byl zatčen gestapem a následně vězněn téměř tři roky. V roce 1942 byl v Berlíně odsouzen za přípravu velezrady k dvanácti letům káznice a ztrátě všech vojenských i penzijních práv. Byl převezen do věznic v Alt-Moabitu, Wohlau a nakonec do Brzegu ve Slezsku. Ve vězení se jeho zdravotní stav, zejména srdeční onemocnění, výrazně zhoršoval. Přestože jeho manželka opakovaně žádala o zmírnění trestu, nebylo jí vyhověno. Jaroslav Boháč zemřel ve věznici v Brzegu dne 24. dubna 1944 ve věku nedožitých 50 let v důsledku vyčerpání, nemoci a tvrdého věznění. Po válce byl in memoriam povýšen do hodnosti podplukovníka.

Poznámky

Reference

Kategorie:Českoslovenští legionáři v Rusku Kategorie:Čeští úředníci Kategorie:Čeští římští katolíci Kategorie:Čeští historikové Kategorie:Čeští botanici Kategorie:Nositelé Válečného kříže 1939–1945 Kategorie:Nositelé Československého válečného kříže 1914–1918 Kategorie:Osobnosti Obrany národa Kategorie:Oběti nacistického Německa Kategorie:Narození v roce 1894 Kategorie:Narození 11. září Kategorie:Narození v Mladé Vožici Kategorie:Úmrtí v roce 1944 Kategorie:Úmrtí 24. dubna Kategorie:Úmrtí v Opolském vojvodství Kategorie:Muži