Klamné léto '68 () je jugoslávský film režiséra Gorana Paskaljeviće a scenáristy Gordana Mihiće. Jedná se o maloměstskou komedii. Snímek se odehrává ve zmíněném roce, natočen byl v roce 1984 a pojednává o vztazích na nejmenovaném maloměstě v tehdejší Jugoslávii v obyčejné rodině. Film obsahuje řadu scén a hlášek, které v zemích bývalé Jugoslávie zlidověly. Snímek je 91 minut dlouhý.
Spolu s filmem byl v téže době vyprodukován i televizní seriál, který RTV Beograd vysílala v roce 1985. Jugoslávská kinotéka film zařadila mezi 100 nejlepších srbských hraných filmů, které byly dne 28. prosince 2016 zařazeny mezi kulturní památku velkého významu.
Ději filmu
Film se odehrává v typické maloměstské rodině. Hlavní postavou je student Petar Cvetković, který má absolvovat maturitu a rozhodl se najít ženu svého života. Nejprve se zamiluje do mladé profesorky sociologie, kvůli které se rozhodne maturovat z marxismu. Tím nadchne svého otce Veselina Cvetkoviće, který je oddaný komunista a člen komunistické strany a soudce místního soudu. Petar vnímá celou problematiku nesmírně nudnou; pomáhá mu kamarád Cile, který se však pokusí svést jeho mladší sestru (ta je revolučním zápalem doby naopak nadšená) a tak ho nakonec Petrův otec z domu vyhodí.
Petar následně mladou profesorku přistihne při milostné aféře s ředitelem svého gymnázia a rozhodne se s ní již nepromluvit. Následně je z maturitní zkoušky vyhozen. Děj filmu se potom přesouvá do nemocnice, kde má dědeček rodiny „trávit své poslední dny“, nicméně je zde na přímluvu otce v podstatě již dvacet let. Otec využívá svého postavení v komunistické straně tak aby se o otce nemusel starat a ten mohl v nemocnici zůstat. Na slavnostní večeři potom vystupuje skupina s názvem Panenky z ČSSR, který nemocnému dědečkovy připomene jeho pobyt v Praze z dob jeho mládí.
Poté, co se otec dozví, že jeho syn maturitu z marxismu neudělal, nařídí mu aby si vše na toto téma prostudoval v místní knihovně. Petar se mezitím seznámí s místní knihovnící, nicméně i zde pokus o vztah skončí neúspěšně. Otec se rozhodne svého syna přiblížit životu dělnické třídy a tak ho zaměstná v pekárně svého příbuzného Spasoje. Tam se sice úspěšně zamiluje, ale vzhledem k tomu, že tak učiní do milenky vlastníka pekárny, je z ní následně vyhozen.
Otec Veselin se rozhodne Petrovu milenku vyhledat v Bělehradu, nicméně ta mu tam sdělí, že se s jiným mužem. Cestou zpět z metropole se láskou zklamaný Petar ve vlaku opije a pustí se do rvačky s vrchním soudcem a nadřízeným jeho otce. Veselin se k Petrovi nemá, aby skryl rodinnou ostudu. Nakonec se zjistí, že Petar není Veselinův syn, ale syn právě uvedeného soudce; Veselin se odstěhoval na maloměsto původně z Bělehradu kvůli rodinným problémům.
Během léta Petar složí maturitu v náhradním termínu a nakonec se zamiluje do české zpěvačky Růženky Hrabalové z uvedené skupiny Panenenky. Ačkoliv se jedná o skutečnou velkou lásku, ta je náhle přerušena vlivem invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, kdy se všichni návštěvníci maloměsta z ČSSR vracejí domů.
Herci
Herec Role Slavko Štimac Petar Cvetković Danilo Bata Stojković Veselin Cvetković, Petrův otec Mija Aleksić Petar Cvetković, Petrův děda Mira Banjac Petrova matka Ivana Mihić Vladica Cvetković, Petrova sestra Andrija Mrkaić Tadija Cvetković, Petrov bratr Sanja Vejnović Růženka Hrabalová Dragana Varagić Jagodinka Simonović, pekařka Neda Arnerić Olja Miranovski, knihovnice Miodrag Radovanović Micić, vrchní soudce Branka Petrić Leposava Micić Dragan Zarić ředitel gymnázia Predrag Tasovac pan Ilić, manžel lékárnice Branko Cvejić pekař Spasoje Milutin Butković Spasojův otec Zoran Ratković Spasojův bratr Lidija Pletl Saška Ilić, lékárnice Dara Čalenić dirigentka českého orchestru Predrag Milinković zaměstannec soudu Andrijana Videnović Nevena Moreno, profesorka sociologie Eugen Verber zaměstnanec soudu Žika Milenković holič Jelica Sretenović soudní zapisovatelka Miloš Kandić prezentér Borivoje Kandić Đoka, Petrův kamarád Vladan Savić Jova, Petrův kamarád Ratko Miletić obviněný vlastník kavárny Obren Helcler herec Savo Radović Cile, student filozofie Milenko Pavlov opilec zpívající na nádraží Radoslava Marinković česká zpěvačka Aleksandra Simić česká zpěvačka Irena Žmukić dcera vrchního soudce Sanja Žmukić dcera vrchního soudce
Scénář
Původní scénář, který Gordan Mihić připravil, nesl název Žije se pouze jednou () a pojednával o vztahu dědy, otce a syna na počátku 80. let 20. století. Režisérem měl být Živojin Pavlović. Dokument však v Centar filmu zůstal nějakou dobu a poté byl nabídnut Goranovi Paskaljevićovi, který se rozhodl děj filmu přemístit do bouřlivého roku 1968. Paskaljević chtěl do příběhu zahrnout řadu událostí z daného roku, neboť jeho generace věřila, že uvedený rok je ve své podstatě přelomový. A tak tam byly zmíněny i protesty studentů v Paříži, Bělehradu, invaze do ČSSR a další. Neměl však zájem natočit film o demonstracích jako takových, spíš sentimentální komedii s politickým obsahem a jejich dopadem na každodenní život lidí. Tématem byl rovněž i strach malého města z jakékoliv společenské změny.
Paskaljeviće pro změnu uvedeného období motivovaly ale i osobní důvody, neboť on sám studoval na FAMU v Praze v roce 1968 a sledoval reformy Pražského jara Alexandra Dubčeka. Když se dozvěděl, že studenti protestují i v Bělehradě, do metropole tehdejší Jugoslávie sice odcestoval, ale tam už bylo po všem. Sám se zamiloval v Praze, léto strávili s Mirkou na břehu Jadranu. Ta se vrátila zpět do ČSSR těsně před okupací, po ní ale z vlasti uprchla do Švýcarska a on s ní ztratil jakýkoliv kontakt. Potkali se až mnohem později, kdy Mirka žila v Los Angeles v USA.
Na Paskaljeviće měl vliv český režisér Jiří Menzel, se kterým se během svého pobytu v Československu poznal. Film proto pojal jako poctu Československé nové vlně. Původní název filmu Žije se jen jednou musel Paskaljević změnit kvůli tomu, že již existoval snímek Pouze jednou se miluje () režiséra Rajka Grliće). Finální název byl inspirován Menzelovým Rozmarným létem, které vzniklo právě v roce 1968. Protlačila jej Ružica Petrović producentka Avala filmu a pod tímto názvem film vyšel v jugoslávských kinech.
Výběr herců
Paskaljević se při výběru filmů spolehl na zkušenosti s Danilem Bata Stojkovićem a Mirou Banjac, se kterými spolupracoval už dříve. Oba dva koneckonců spolupracovali v jiném známém regionálním filmu, a to Balkanski špijun. Režisér si ale nebyl jistý výběrem hlavní postavy, neboť si nebyl jist, zdali Slavko Štimac dokáže ve věku 23 let hrát věrohodně maturujícího studenta gymnázia. Spor byl také o obsazení mladší sestry Petra, kterou nakonec byla Ivana Mihić. Pro ostatní úlohy se Paskaljević rozhodl obsadit v Jugoslávii tehdy známé herce, jakými byli Miodrag Radovanović, Dragan Začić, Branka Petrić a další.
Realizace filmu
I když měl Paskaljević za sebou již pět snímků, které úspěšně režíroval, ukázalo se, že to není dostatečné pro to, aby mu byl v Centar filmu přidělen dostatečný obnos pro realizaci takového filmu. Pomoc tak hledal u dalších, jakými byli Milan Vukosa, ředitel RTV Bělehrad (dnes Radiotelevizija Srbije). Podmínkou ale bylo natočení třídílného televizního seriálu, který by RTV Beograd mohla vysílat. Centar film dohodu mezi Paskaljevićem a bělehradskou televizí schválil a tak mohla začít realizace snímku.
Ačkoliv se děj filmu odehrává v létě, probíhalo natáčení v měsících září a říjen. Točilo se vždy tehdy, kdy bylo vhodné počasí, celkem dvacet dní. Vybrané lokality byly na svazích pohoří Fruška gora nedaleko Nového Sadu, ve městě Sremski Karlovci (např. gymnázium, železniční stanice a další), scéna na pláži se natáčela na břehu Dunaje u obce Čortanovci. Z obavy před špatným počasím byly scény na pláži natočeny v jediný den. Značná část snímku ale také vznikla v ulicích Bělehradu a v lokalitě Zemun na druhém břehu řeky Sávy. Dům rodiny Cvetkovićů se nachází v ulici Jeleny Ćetković a Kopitareva Gradina (rohový dům) a natáčely se tam i jiné jugoslávské filmy i seriály, např. Bolji život a Ulica lipa. Dnes zde sídlí muzeum srbského kartografa Jovana Cvijiće.
Pláž u Čortanovců dodnes nese název podle uvedeného filmu. Ve filmu však nezazní žádná místní jména tak, aby byl snímek lépe ztotožnitelný s venkovem bývalé Jugoslávie.
Uvedení filmu a kritika
Film měl premiéru v kinu Balkan v Bělehradu dne 5. dubna 1984. Některá kina jej nechtěla promítat, např. tehdy prestižní Jadran nebo Kozara. Většina jugoslávských filmových kritiků se však o snímku vyjádřila negativně. Diváci jej však přijali naopak poměrně rádi. Během prvního promítání snímek vidělo v Bělehradě 160 000 lidí.
Paskaljević nechal také snímek nadabovat do francouzštiny, kde byl uveden pod názvem Mes amours de 68. V Paříži byl promítán v 20 kinech.
Popularitu filmu ovlivnil i třídílný seriál, který vysílala RTV Beograd na podzim roku 1985 a převzaly jej všechny televize systému Jugoslávského rádia a televize v 6 republikách a 2 autonomních oblastech SFRJ. Film nicméně vyvolal kritiku ze strany politického vedení především kvůli vyobrazení marxistické ideologie a jednotlivých postav. Diskutovalo o něm zastupitelstvo hlavního města Bělehradu a kritcký byl generál JNA ve výslužbě Milojica Pantelić, který jej považoval za namířený proti „základním hodnotám samosprávně socialistické společnosti“.
Film byl promítán na několika domácích a zahraničních filmových festivalech, např. na 31. festivalu jugoslávského hraného filmu v Pule v červnu 1984, dále ve městě Vrnjačka Banja v Srbsku, na festivalu Filmski susreti (filmová setkání) v Niši apod. Mezi mezinárodními festivaly lze zmínit montréalský, dále potom v New Orleans nebo italské Bastii.
Film byl dne 28. prosince 2016 zařazen do seznamu kulturních památek velkého významu, které tvoří soubor 100 srbských hraných filmů z let 1911 až 1999. Snímek byl také digitálně restaurován.
Význam
Z filmu se v bývalé Jugoslávii stalo populárních několik hlášek:
Mesi, mesi, neće ništa da ti škodi – Mesi, mesi, nic ti neublíží Samo da ti čujem glas – jen ať tě slyším Drug Tito je rekao da su studenti u pravu – Soudruh Tito řekl, že jsou studenti v právu (reakce na závěr studentské demonstrace v Bělehradu v roce 1968). Tuđ hleb jede, a hoće moj svet da menja – cizí chléb by jedl a svět by chtěl bořit!
V roce 2021 byla scéna, jak otec vyhazuje televizor z domu namalována na zdi základní školy v Novém Sadu.
Reference
Kategorie:Jugoslávské filmy Kategorie:Filmy z roku 1984 Kategorie:Jugoslávské filmové komedie