Starship Flight Test 13 (FT-13) byl třináctý let sestavy kosmické lodi Starship na nosné rakety Super Heavy. Sestavu vyvinula a vyrobila společnost SpaceX. Let se uskutečnil 24. července 2026 a šlo o druhé použití třetí verze (Block 3) obou součástí sestavy, konkrétně kosmické lodi Starship S40 a nosiče Super Heavy B20. Let splnil všechny vyhlášené cíle kromě měkkého přistání boosteru na mořskou hladinu a otevřel tak možnost, že by SpaceX mohla již příští misi vyslat na orbitální dráhu. Kosmická loď S40 po se jako první Starship po přistání na hladinu nerozpadla a po záchraně z moře je až do počátku října 2026 na cestě zpět na kosmodrom.
Nosná raketa Super Heavy a kosmická loď Starship Spodní část startovní sestavy tvoří nosná raketa, resp. první, urychlovací stupeň Super Heavy. Obě součásti byly vyvinuty jako plně znovupoužitelné a určené pro vynášení satelitů a dalších kosmických těles, zásob včetně paliva, i pro vesmírnou turistiku, cesty k Měsíci a meziplanetární lety.
Podle dat zveřejněných koncem roku 2024 má 3. verze nosiče po celé výšce stejný průměr 9 metrů. Délka boosteru dosahuje 72,3 metru, délka kosmické lodi 52,1 metru. Pohon zajišťuje celkem 33 motorů Raptor 3, které mají při plném výkonu souhrnný tah přes 73 MN, což ze sestavy činí nejsilnější raketu v historii dobývání vesmíru. Nádrže urychlovacího stupně pojmou celkem 3 650 tun pohonných hmot, z toho zhruba tři čtvrtiny připadají na kapalný kyslík a zbylá čtvrtina na podchlazený kapalný metan. Na vrchu boosteru jsou umístěna tři roštová kormidla (na rozdíl od čtyř u předchozích verzí) pro řízení stupně při přistání, podobně jako se to SpaceX osvědčilo již u jejího dříve vyvinutého nosiče Falcon 9. Shora nosič uzavírá dva metry vysoký prstenec s průduchy, kterými se odvádějí spaliny z motorů lodi Starship během jejich spuštění, tedy ještě před oddělením kosmické lodi od urychlovacího stupně.
Také kosmická loď Starship si po většinu své výšky zachovává průměr 9 metrů, shodný s urychlovacím stupněm. Až v horní čtvrtině se průměr postupně zmenšuje, aby vytvořil zaoblenou kuželovitou špičku. Délka od paty ke špičce dosahuje 72,3 metru. Pro řízení během sestupu k Zemi má loď celkem čtyři pohyblivé aerodynamické klapky, dvě v horní a dvě v dolní části. Polovinu lodi po celé její délce a jednu stranu klapek pokrývají dlaždice tepelného štítu pro ochranu lodi při vstupu do atmosféry. Šest motorů Raptor – tři optimalizované pro provoz ve vesmírném vakuu, tři pro provoz v atmosféře – má k dispozici celkem 1600 tun pohonných látek. SpaceX udává kapacitu pro dopravu nákladu na nízkou oběžnou dráhu 100 a více tun.
Příprava a průběh letu Po skončení předchozího letu FT-12 – 22. května 2026 – se automaticky předpokládal další letový test v co nejbližším možném čase v závislosti na dokončení letového hardwaru, který byl v té době v různém stupni rozpracovanosti (S40 dva týdny po úvodních kryotestech těsnosti, B20 dva týdny před nimi). Omezením ovšem byla také skutečnost, že Federální úřad pro letectví (FAA) po vyhodnocení průběhu 12. letu, zejména kvůli selhání motorů Boosteru 19 a jeho neřízenému dopadu na hladinu Mexického zálivu, nařídil vyšetřování, a tak bylo nutné čekat také na obnovení povolení dalšího letu sestavy.
První odhad termínu startu v červenci 2026 se zrodil 24. června 2026, ve chvíli, kdy kosmická loď S40 vyrážela na rampu v testovací oblasti Massey's k prověření motorů. První oficiální oznámení možného termínu letu vydal 7. července 2026 FAA na stránce svého webu, na níž pro několik nadcházejících dnů shrnuje omezení leteckého provozu v souvislosti s kosmickými lety – uzavření letového prostoru kolem rampy bylo naplánováno na 14. a 15. července, vždy od 22:45 UTC do 00:56 UTC následujícího dne. Když se ale o den později objevily první vyhlášené bezpečnostní zóny pro letecký a námořní provoz, počítaly s časovými okny ve stejných časech ve dnech od 15. do 21. července. SpaceX pak po úspěšném provedení obou statických zážehů 10. července 2027 vyhlásila, že se startem míří na 16. července v uvedených startovních oknech.
Poslední formální překážku na cestě ke startu odstranil FAA 13. července, na počátku startovního týdne. Ukončil vyšetřování selhání boosteru B19 při misi FT-12, akceptoval nápravná opatření navržená SpaceX a povolil ji návrat k letům.
Změny hardwaru SpaceX musela kvůli probíhajícímu vyšetřování selhání motorů a chyb v orientaci boosteru při předchozím letu provést některá opatření, aby se situace neopakovala. Aniž by označila příčinu vypnutí jednoho motoru při vzestupné fázi letu kosmické lodi Starship, uvedla společnost v informaci před letem pouze obecné prohlášení: „Bylo provedeno několik hardwarových a provozních úprav, které řeší vzájemně propojené příčiny, a v nadcházejících verzích motoru Raptor jsou plánována další vylepšení spolehlivosti.“
Další potíží z předchozího letu, kterou SpaceX řešila, byl neúspěšný zážeh motorů boosteru poté, co se od něj oddělila Starship. Pět motorů boosteru se nezapálilo, což vedlo k předčasnému ukončení zážehu a neřízenému dopadnutí boosteru na mořskou hladinu. Společnost to podle svých slov vyřešila „hardwarovými úpravami pro zlepšení spolehlivosti opětovného zapálení a také aktualizacemi alarmů a přerušení motorů”.
Při 13. letu také SpaceX věnovala zvýšenou pozornost upraveným dlaždicím a upevňovacím mechanismům tepelného štítu a záměru shromáždit k jejich fungování maximální množství dat, přičemž štít měl být během vzletu vystaven vyššímu dynamickému tlaku než při předchozích pokusech. To mělo podle plánů společnosti vyvinout dodatečné namáhání na upevnění dlaždic.
Výroba, testování a předletová příprava Montáž B20 začala 5. února 2025, kdy byla do haly Mega Bay 1 dopravena první válcová sekce, resp. o den později, kdy se technici pustili do její integrace s další sekcí. Sestavování skončilo 30. dubna 2026. Montážní halu booster poprvé opustil 4. června 2026, kdy ho technici přes noc převezli na testovací místo Massey's Outpost. Tam absolvoval 6. června test těsnosti s kyslíkem a dusíkem, 7. června druhý kryogenními látkami (kapalným kyslíkem a kapalným dusíkem), a 9. června ještě částečný test. Po úspěšné testovací kampani se B20 do montážní haly vrátil v noci na 10. června 2026 k zahájení instalace motorů. Na svou očekávanou cestu k rampě Pad 2 se pak vydal 9. července 2026, aby po vysazení na startovní lavici OLM B další den provedl více než dvacetisekundový statický zážeh všech svých motorů a o několik hodin později ho zopakoval v minutové délce. A po jednodenním zpoždění, které si vynutila oprava zařízení věže OLT, se booster v noci z 11. na 12. července nakrátko vrátil do montážní haly k posledním předletovým přípravám, které obvykle zahrnují i instalaci náloží systému automatického přerušení letu pro případ, že by nad ním technici při řízení letu ztratili kontrolu.
První díl S40 zaznamenali pozorovatelé provozu na Starbase 10. dubna 2025, jako obvykle šlo o kulovou přední nádrž na kapalný metan. Kompletní sestavení těla kosmické lodi včetně umístění dlaždic tepelného štítu, mechanismu pro vypouštění nákladu a dalších klíčových součástí bylo dokončeno 2. března 2026 připojením záďové sekce. Další práce, např. připojení 4 bočních klapek, pokračovalo až do přelomu dubna a května 2026 a hned 2. května se kosmická loď vypravila k testům do Massey's Dvěma kryotesty prošla 3. a 4. května 2026 a vrátila se zpět do haly k instalaci motorů. Zpět do testovacího zařízení se vydala 24. června, aby ještě téhož dne podstoupila test zapalovačů a 26. června provedla asi desetisekundový zážeh jednoho ze svých šesti motorů. Předcházelo mu prozatím nevysvětlené bezmála dvacetiminutové zastavení odpočtu, o kterém pozorovatelé spekulovali jako o způsobu, jak ohřát pohonné hmoty a vytvořit tak co nejrealističtější simulaci podmínek pro otestování zážehu motoru na oběžné dráze. Bezprostředně po vyčerpání nádrží technici loď sejmuli z testovací lavice a převezli ji do montážní haly, aniž by bylo jasné, jestli tak SpaceX zavádí nový postup bez statického zážehu všech motorů, anebo se při testu objevila nějaká porucha, která vyžaduje před provedením kompletního statického zážehu opravu. Situace se vyjasnila, až když technici kosmickou loď 1. července znovu naložili na mobilní stojan a převezli do Massey's. Hned další den se jejích šest motorů zapálilo na celou minutu, aby se pak loď ještě před setměním vrátila do haly k závěrečným pracím; přitom obě cesty i s přemístěním na testovací rampu a vlastním testem se vešly do 39 hodin.
Plánovaný průběh letu Oproti předchozím letům bylo poměrně brzy jasné, jaký bude letový profil. Prezidentka a provozní ředitelka SpaceX Gwynne Shotwellová řekla 12. června 2026 v rozhovoru pro televizi CNBC, že třináctý let bude opakováním letu dvanáctého. Ten zahrnoval start sestavy, oddělení kosmické lodi k samostatnému letu, přistání boosteru na hladinu Mexického zálivu (při 12. letu neúspěšné), vysazení předem známého počtu simulátorů satelitů Starlink, zkušební zážeh jednoho z motorů jako demonstraci schopnosti provést brzdicí manévr (při 12. letu neprovedený), samovolný průlet kosmické lodi atmosférou a řízené přistání na mořskou hladinu v Indickém oceánu.
Znovu se tak odkládá očekávaný první orbitální let, tedy let po orbitální dráze, z níž se kosmická loď nevrátí samovolně do atmosféry jako při transatmosférickém letu, ale začne obíhat Zemi a později před řízeným vstupem do atmosféry musí provést brzdicí zážeh. SpaceX přitom již pro 13. let měla k dispozici licenci pro orbitální let Starship jak od FAA, tak od Federální komise pro komunikace (FCC). Nenaplněna zůstanou také očekávání prvního zachycení kosmické lodi věží OLT, na nově používané rampě Pad 2 – zakladatel SpaceX Elon Musk už v únoru 2026 napsal na své síti X, že před takovým pokusem musí proběhnout dvě perfektní měkká přistání Starship na mořskou hladinu.
SpaceX pak 12. července 2026 – současně se stanovením termínu startu na 16. července – zveřejnila obsáhlejší stanovisko, v němž potvrdila velmi podobný program nadcházejícího letu s letem předcházejícím. Booster B20 bude mít za úkol úspěšné provedení startu, výstupu, oddělení stupňů, návratového zážehu a přistání na hladinu Mexického zálivu v předem stanoveném přistávacím bodě nedaleko pobřeží. Hlavními cíli kosmické lodi S40 pak bude vypuštění 20 satelitů Starlink V3, opětovné zapálení jednoho motoru Raptor ve vesmíru a řízený průlet atmosférou zakončený motorickým přistáním na hladinu Indického oceánu. SpaceX letem otestuje funkčnost několika úprav na hardwaru i softwaru kosmické lodi a pohonného systému nosiče, které provedla na základě zkušeností získaných při 12. letu. Také tentokrát se po vstupu Starship do atmosféry uskuteční testy několika vylepšení a experimentů souvisejících s jejím tepelným štítem, s cílem co nejrychlejšího dosažení plně a rychle znovupoužitelného designu. Největším rozdílem oproti minulému letu tak je, že místo tehdy použitých simulátorů poletí skutečné satelity Starlink V3, vyvinuté s cílem výrazně rozšířit kapacitu sítě a rychlost připojení. Satelity po vypuštění rozloží solární panely a antény a pokusí se navázat spojení s pozemními stanicemi v Jižní Africe a s již funkčními satelity konstelace Starlink. Protože však poletí po stejné suborbitální trajektorii jako Starship, vstoupí společně s ní po provedení testů do atmosféry, kde – na rozdíl od kosmické lodi – zaniknou.
Nedokončené startovní pokusy 16. a 23. července 2026 Obě součásti sestavy – B20 a S40 – se na rampě sešly 16. července 2026 (na kosmodromu byl ještě předchozí den), 18 hodin před plánovaným začátkem startovního okna. Nejprve se v noci na 15. července vydal na cestu booster a bezprostředně po příjezdu na Pad 2 ho ramena věže OLT 2 vysadily na startovací mechanismus OLM 2. O několik hodin později k rampě vyrazila také kosmická loď, na místo dorazila ještě za světla, 21 hodin před startem, ale vyzvednutí na booster a perfektivní zarovnání obou těles trvalo další tři hodiny.