Danilo Stojković (, též také někdy jako Danilo Bata Stojković; 11. srpna 1934, Bělehrad, Království Jugoslávie – 16. března 2002, Bělehrad, Svazová republika Jugoslávie) byl srbský a jugoslávský divadelní, televizní a filmový herec, oblíbený a často osazovaný v jugoslávských filmech druhé poloviny 20. století.

Biografie

Dětství a začátek divadelní kariéry Stojković se narodil v Bělehradě v roce 1934. Jeho otec byl Aleksa Stojković, který v předválečném období obchodoval s palivem (dřvem a uhlím). Jeho rodina částečně pocházela také z vesnice nedaleko od města Tetovo v Severní Makedonii. Během německé okupace Jugoslávie dle Danilových slov Němci jeho otce o všechno připravili.

Sám Danilo vyrůstal v bělehradské čtvrti Čubura a měl bratra Žiku, který byl později známým bělehradským intelektuálem a publicistou. Na základní škole ve čtrnácti propadl a opakoval 8. ročník.

Divadlu se věnoval Danilo nějakou dobu. Rozhodující pro něj bylo představení v roce 1953, kdy v divadle na Pašinově brdu hrál v Čechovově hře Na hlavní silnici. Po skončení představení jej oslovil Dobrica Milutinović, který mu řekl, že se tímto vystoupením stal v devatenácti letech skutečným hercem.

Stojković se proto hned po složení maturity zapsal na studia na Fakultě dramatického umění Univerzity v Bělehradu pod vedením Tomislava Tanhofera. Zahrál Đorđe Crnojeviće v Jakšićově hře na motivy básně Jelisaveta. V divadle začal hrát profesionálně v roce 1959 a to v Jugoslávském dramatickém divadle (). V roce 1962 se stal stálým členem souboru Atelje 212 a oblíbený byl i v divadle Zvezdara teatar v rolích, které pro něj napsal Dušan Kovačević.

Filmová kariéra vpravo|náhled|Bora Todorović a Danilo Stojković na kresbě na jedné zdi v Zemunu. V polovině 60. let 20. století se stal v Jugoslávii známým divadelním hercem. Jeho filmovou kariéru odstartoval film Izdajnik (zrádce), který měl premiéru v roce 1964. Poté hrál ve snímcích Delije a Bubašinter. Z druhého mu zůstala v hereckém světě stejnojmenná přezdívka.

Vnímání Stojkoviće definovaly dva filmy režiséra Gorana Paskaljeviće, a to Hlídač pláže v zimním období a Pes, který měl rád vlaky. Oba spatřily světlo světa v letech 1976, resp. 1977. V obou vystupoval v roli otce hlavního hrdiny filmu. Stejnou úlohu hrál Stojković v kritikami dobře přijímaném filmu Mistr a Markéta z roku 1972, poté dále v seriálu Grlom u jagode, který byl vysílán v roce 1975. Scénáře pro úlohy v těchto filmech a dalších filmových dílech psal většinou Dušan Kovačević.

Pro Stojkoviće byla také významná role ve filmu Kdo to tam zpívá z roku 1980, ve které ztvárnil cestujícího autobusu podporujícího Německo v předvečer vypuknutí druhé světové války v Jugoslávii. V témže roce ještě také vyšel i film Poseban tretman režiséra Paskaljeviće, černou komedii o alkoholismu.

V roce následujícím se objevil ve filmu režiséra Slobodana Šijana, se kterým už spolupracoval dříve, a sice Maratonci trče počasni krug. Snímek, který je o dědictví rodiny Pantelićů, která provozuje pohřební ústav, se stal skrytou parodií na tehdejší Jugoslávii a především nástupnictví po Josipu Brozu Titovi. Film se stal v zemi kultovním snímkem.

Role konzervativně smýšlejícího otce rodiny mu umožnila v řadě filmů vystupovat i jako zástupce níže postaveného člena komunistické strany. V zemi umožnil vznik stereotypu o stranických funkcionářích a komunistických revolucionářích. Tuto roli zastával např. ve filmu Kako sam sistematski uništen od idiota (Jak jsem systematicky ničen idiotem), nicméně objevila se i ve snímcích Balkanski špijun nebo Klamné léto ’68. Rok 1984 je považován pro Stojkoviće za vrchol jeho filmové kariéry. Ve snímku Urnebesna tragedija hrál Stojković duševně chorého, který se zbláznil po rozpadu Jugoslávie, neboť (divácky očekávaná role) již nebyla v novém poválečném uspořádání možná.

Závěr života vpravo|náhled|Výstavba o Stojkovićovi, pořádaná v roce 2021. V polovině 80. let 20. století se Stojković věnoval spíše televizním projektům a divadlu. Jen zřídkakdy se objevil v některé z vedlejších rolí různých filmů, např. Vreme čuda (Čas zázraků) nebo Sabirni centar (Sběrné centrum). Aktivní jako herec byl ještě několik dní před vlastní smrtí

V 90. letech 20. století se krátce objevil ve snímku Crni bombarder a filmu Emira Kusturici Podzemlje.

V roce 2007 jeho vdova sdělila, že jej z nemocnice převážela do divadla, kde ještě hrával. Lékaři jeho poslední představení údajně sledovali rovněž, ačkoliv mu zakázali jej odehrát. Jako těžký kuřák se nevzdal kouření ani během rakoviny plic.

Za svůj život odehrál celkem 80 divadelních úloh, z toho padesát televizních/filmových.

Stojković zemřel v roce 2002 na rakovinu plic v Bělehradu. Dne 20. března téhož roku se konala vzpomínková akce v Zvezdara teatru, na které vystoupili jeho kolegové z divadla a také Zoran Živković, tehdejší ministr vnitra svazové vlády. Příbuzným Stojkoviće zaslali soustrastné telegramy i tehdejší prezident Vojislav Koštunica a premiér Zoran Đinđić.

Pohřben byl na Novém hřbitově v Bělehradu.

Ocenění Za svůj přínos jugoslávské a srbské kinematografii obdržel Stojković srbskou cenu za životní dílo, a to jak v oblasti divadla, tak i kinematografie. V roce 1990 obdržel cenu Dobričin prsten.

Oblíbeným hercem byl za svého života i po smrti, a to v prostoru celé bývalé Jugoslávie. Jeho popularitu zajistila především komická stránka postav, které měly vystupovat s jistou mírou autority, ať už rodinné nebo politické.

Význam Letní divadlo ve městě Vrnjačka Banja, kde se koná Festival filmového scénáře, nese od roku 2010 jméno po Danilu Batu Stojkovićovi, je zde také jeho pamětní deska. Konají se zde také pravidelně i Dny Danila Bata Stojkoviće, letní festival který startuje vždy od 11. srpna.

Reference

Kategorie:Srbští herci Kategorie:Narození v roce 1934 Kategorie:Úmrtí v roce 2002 Kategorie:Muži