Paola Revenioti (29. června 1958 – 9. července 2026) byla řecká LGBTQ aktivistka, fotografka, vizuální umělkyně, nakladatelka a filmařka. Jako průkopnická osobnost řeckého LGBTQ hnutí byla první otevřeně transgender ženou, která kandidovala na politickou funkci v Řecku. Více než pět desetiletí pracovala jako sexuální pracovnice, vydávala průlomový časopis Kraximo, organizovala některé z prvních akcí Pride v Aténách a vytvořila řadu dokumentárních filmů zaměřených na řeckou queer komunitu.
Raný život Revenioti se narodila 29. června 1958 v Pireu, přístavním městě Athén, a vyrůstala na nedalekém předměstí Keratsini. Její otec byl tovární dělník a matka kadeřnice. Ve snaze uniknout rodinnému prostředí, které považovalo její homosexualitu za hanebnou, se ve 13 letech zapsala do chlapecké námořní školy.
Během svého působení ve škole se zapojila do prvních politických aktivit psaním sloganů na zdi své školy po pádu řecké junty. Ve škole měla také své první sexuální zážitky, na které později vzpomínala jako na „něžné a láskyplné“. Při jedné příležitosti, když se projížděla centrem Atén, potkala záložníka armády, který se začal chovat násilně. Když Revenioti zavolala o pomoc, zasáhla policie, ale místo útočníka zatkla ji. Následně byla zadržena na dobu osmi dní a ve věku patnácti let vyloučena ze školy za „činy nehodné vojenské služby“. Když školu opouštěla, spolužáci kadeti ji hodili do moře.
Po svém vyloučení se Revenioti přestěhovala do Athén a začala žít jako žena pod jménem Paola. Našla si práci jako asistentka tapetáře a podomní prodavačka, ale čelila značné transfobii, včetně obtěžování a výhrůžek ze strany pronajímatelů. Aby přežila a mohla dát najevo svou identitu, v roce 1976 se stala sexuální pracovnicí na athénském bulváru Andrease Syngrose což popsala jako „jediný způsob, jak být sama sebou a zároveň mít určitou kontrolu“.
Aktivismus Na konci 70. a začátku 80. let 20. století byly státní represe proti homosexuálům tvrdé a policejní razie časté. Revenioti byla několikrát zatčena a začala podávat oficiální stížnosti na protiprávní jednání policie. Zapojila se do Řeckého hnutí za osvobození homosexuálů (AKOE). Žila v anarchistické a disidentské čtvrti Exarcheia.
V roce 1981 začala Revenioti sama vydávat časopis Kraximo (Κράξιμο), který popsala jako publikaci „revolučního homosexuálního projevu“. Název je termín pocházející z Kaliardy (řeckého LGBT slangu) používaný pro veřejné zesměšňování a odhalování homosexuální osoby. Časopis, který vycházel v letech 1981 až 1993 se 14 čísly, publikoval polonahé fotografie mladých mužů, poezii a články o právech gayů a transsexuálů, právech pracujících a radikální politice. Byl pozoruhodný svým anarchistickým a trans-inkluzivním pohledem. Revenioti financovala časopis prostřednictvím výdělků z prostituce, první čísla často tiskla na růžovém papíře, který získávala od klientů. Časopis také publikoval články intelektuálů, jako byl filozof Félix Guattari a básník Dinos Christianopoulos. Několik článků v časopise ji dostalo do právních problémů; musela zaplatit pokutu za zveřejnění básně Jeana Cocteaua. VICE Greece jej označil za jeden z nejradikálnějších časopisů své doby.
V roce 1990 se Revenioti stala první řeckou trans ženou, která kandidovala na politickou funkci, a kandidovala za stranu Alternativní ekologové. V roce 1996 bylo její jméno přetřásáno v souvislosti možné kandidatury za stranu Ekologové-Zelení, ale k nominaci nedošlo kvůli transfobním reakcím uvnitř strany.
V roce 1992 byla Revenioti hlavní organizátorkou prvních akcí Athens Pride na kopci Strefi. V roce 2003 se stala prezidentkou Asociace solidarity řeckých transsexuálů a transvestitů (SATTE).
V pozdějších letech se Revenioti zaměřila na dokumentární tvorbu a spolupracovala s kolektivem s názvem „Paola Team Documentaries“. V roce 2015 uvedla dokument Kaliarda o slangu Kaliarda, který používala řecká gay subkultura od 40. let 20. století až do pádu junty. V roce 2021 spolurežírovala film Oleandry o životech tří trans žen, pracujících jako prostitutky v Aténách.
V roce 2010 se připojila k levicové straně MeRA25, vedené Janise Varoufakisem. Kandidovala v řeckých parlamentních volbách v letech 2019 a 2023 a také ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2024.
Revenioti měla také samostatnou uměleckou výstavu v Aténách v roce 2013, kterou kurátoroval Andreas Angelidakis, a později vystavovala v Londýně. Její fotografie se zaměřovaly na intimní životy jejích klientů, přátel a milenců a mísily erotickou fotografii s politickými tématy.
Osobní život a smrt Revenioti měla adoptivního syna. Mluvila o něm s hrdostí a prohlašovala, že si ji vybral za matku, protože o ní věděl všechno, a že „skákala radostí“ z představy, že se stane babičkou.
Revenioti zemřela ve všeobecné nemocnici Sismanogleio v Aténách 9. července 2026 po měsících trvajícím boji s rakovinou. Bylo jí 68 let. Její smrt oznámila její přítelkyně, novinářka Danai Maragoudaki, která jí vzdala hold jako osobnosti, která pomohla ostatním „dýchat volněji“.
Odkazy
Reference
Související články Ženy ve fotografii
Externí odkazy Digitální archiv Kraximo (v řečtině)
Kategorie:Řečtí fotografové Kategorie:Řečtí režiséři Kategorie:LGBT Řekové Kategorie:LGBT aktivisté Kategorie:Trans ženy Kategorie:Narození v Pireu Kategorie:Narození 29. června Kategorie:Narození v roce 1958 Kategorie:Úmrtí 9. července Kategorie:Úmrtí v roce 2026 Kategorie:Úmrtí v Řecku Kategorie:Údržba:Články s nekontrolovanými překlady Kategorie:Ženy