Mongolská kinematografie se konsolidovala ve 30. letech 20. století a v počátcích jak materiálně, tak ideologicky byla závislá na kinematografii sovětské.

V roce 1934 vzniklo první veřejné kino v hlavním městě, začali vznikat první státní organizace na výrobu filmů (Mongolkino). V roce 1936 vznikl první mongolský film Syn Mongolska, tehdy ještě v sovětské produkci, první v mongolské produkci s mongolským režisérem byla Cesta Nordžmy (Норжмаагийн зам, Nordžmágín dzam) z roku 1938. Za druhé světové války došlo k rozvoji mimo jiné i díky režisérovi Jurij Taričovi, který se podílel na realizaci do té doby zdaleka největšího filmového projektu Cogt tajdž (1945).

Za druhé poloviny 20. století se vyprofilovali režiséři jako Sangidžavyn Genden, Cevéní Dzandrá, Ravdžágín Dordžpalam (mimo jiné režisér válečného Průzračného Tamiru, 1970), Džamjangín Buntar. S východoněmeckou produkcí se natočily dva filmy Die goldene Jurte (1961), Zvěd (1983), díky kterým se významněji seznámilo evropské obecenstvo s mongolským filmovým uměním.

90. léta přinesla velké změny rozpadem centrálně řízené kinematografie. Za první úspěšné režiséry z 90. let patří Ičinchorlógín Njamgavá (činný již od 80. let). Po roce 2000 získaly i zahraniční publicitu mongolské filmy Příběh o uplakaném velbloudovi (2003), Jeskyně žlutého psa (2005) od režisérky a Byambasuren Davaa (B. Davá), která absolvovala filmovou školu v Německu. Filmy podle svých knih začala točit i spisovatelka B. Šüüderceceg (Warrior Princess, 2013, Princess Khutulun, 2021).

Historie Průkopnická doba Kinematografie zřejmě poprvé do Mongolska pronikla v období let 1903 až 1913, kdy došlo k soukromým projekcím pro Bogdchána a Sajn nojon chána Namnansürena, první veřejné projekce započali roku 1925, v roce 1934 vzniklo první stálé kino v hlavním městě (kino Ard).

Okolo poloviny 30. let vzniká i samostatná mongolská filmová produkce, která byla již od počátku výhradně státní. Nejprve vznikla státní filmová komise, v jejíž gesci vznikla produkční společnost Mongolkino. V roce 1935 vznikl film Syn Mongolska ještě v produkci sovětského Lenfilmu, ale již s mongolskými herci, první film produkovaný Mongolkinem byl dokument 47. výročí 1. máje 1935. První hraný film byla Cesta Nordžmy (Норжмаагийн зам, Nordžmágín dzam), který režíroval průkopník Tömörín Nacagdordž, jehož činnost však byla v roce 1942 přerušena vězením.

Za války vznikly zejména dva filmy v mongolské produkci se sovětskou režií Říkají mu Suche-Bator (1942) od režisérské dvojice Zarchi a Chejfic a Cogt tajdž (1945), za kterým režisérsky stál sovětský režisér Jurij Tarič, který po tři roky umělecky směřoval mongolskou kinematografii. U Cogt tajdže se uvádí i mongolští režiséři, buď činovník Mongolkina Togóčín Chürlé (Тогоочийн Хүрлээ), nebo dvojice Mindžüürín Bold a Mindžüürín Luvsandžamc.

Socialistické kino Po roce 1945 došlo k odmlce v produkci hraného mongolského filmu, vznikali pouze dokumenty. V roce 1954 byl natočen film Nový rok v roce 1954 v režii Cevéniho Dzandry, který je označován za prvního formálně vzdělaného mongolského režiséra. Prosazuje žánr s tématem výjevů ze života pracující třídy. Záhy poté vznikly filmy Probuzení (1957) režírovaný S. Gendenem a Zavržená dívka podle originálního mongolského románu pod režií D. Čimed-Osora.

V roce 1970 zrežíroval Dordžpalam historický román Průzračný Tamir (román napsal Č. Lodojdamba), který se vrací do revoluční historie země. V roce 1975 potom dvojice režisérů Buntar a Džigdžidsüren natočili Legendu o oáze, která byla představena i na karlovarském filmovém festivalu. V roce 1987 B. Baldžinňam režíroval Moudrou kněžnu Manduchaj, která si opět bere námět z dávné historie Mongolska, kterou zpracoval historik Š. Nacagdordž.

Členství Mongolska v rodině socialistických států umožnil rozvoj koprodukční spolupráce se spřátelenými státy. Nejdůležitější bylo Východní Německo, s německými filmaři vznikly v Mongolsku filmy Die goldene Jurte (1961) a Zvěd (1983). Mongolsko spolupracovalo i s Československem, Ve znamení Tyrkysové hory (1978). Ovšem již v roce 1965 Rudolf Krejčík točil dokument Země trojího času.

Po roce 1992 V roce 1992 skončila komunistická vláda v Mongolské lidové republice a došlo k přejmenování. Pro kinematografii tato změna přinesla otřes ve státem podporované síti kin a část jich museli zavřít. Státní produkční společnost Mongolkino přišlo o monopolní postavení, ovšem zůstalo státním podnikem.

V roce 1992 byl natočen životopisný film o Čingischánovi v mongolsko-japonské koprodukci (režíroval Baldžinňam), díky kterému se stal známým Agváncerengín Enchtajvan, který se stal všestranným umělcem mongolské kinematografie.

V roce 1997 natočil Ičinchorlógín Njamgavá film o náboženském básníku a chutagtovi Ravdžovi (Догшин хутагтын сахиус).

Důležitou se stala linie mongolských dokumentů (resp. hraných dokumentů), do tohoto žánru vstoupila Byambasuren Davaa (B. Davá) s filmy Příběh o uplakaném velbloudovi (2003), Jeskyně žlutého psa (2005), které získali mezinárodní uznání. Nověji například v roce 2023 natočila Zoljargal Purevdash Kéž bych mohl hibernovat.

Odkazy

Externí odkazy Chačatrjan, Arevik. Mongolská kinematografie v letech 1936-1991. Praha 2009 https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/18995?show=full

Literatura Черненко М. М. Кино Монголии [Kino Mongolii]. 1976. Жигжидсүрэн Г. – Цэцэг Д. Монгол киноны нэвтэрхий толь [Mongol kinony nėvtėrkhiĭ tolʹ]. Улаанбаатар: Содпресс 2005. ISBN 9992990392.

Kategorie:Mongolská kultura