Bitva na Neretvě () je jugoslávský partyzánský film z roku 1969. Patří mezi nejslavnější snímky, které v zemi v žánru partizánských filmů vznikly a také mezi nejznámější. Jeho scénář napsali Stevan a Veljko Bulajić, režisérem byl Veljko Bulajić. Film vznikl na motivy stejnojmenné bitvy druhé světové války, známé též jako Bitva o zraněné (). Došlo k ní v blízkosti města Jablanica v jižní části Bosny a Hercegoviny, právě v údolí řeky Neretvy.

Výpravný snímek byl nejdražším, který v tehdejší Jugoslávii kdy vznikl. Byl rovněž nominován na cenu Oscar jako nejlepší zahraniční film; motivací bylo předchozí ocenění herce Sergeje Bondarčuka, který ve snímku zahrál a který předtím byl osazen do filmu Vojna a mír. Hudební podkres připravil pro anglickojazyčnou verzi filmu Bernard Herrmann. Vydán byl samostatně v roce 1974. Plakát k filmu připravil zdarma, bez nároku na honorář, Pablo Picasso.

Film měl klíčovou úlohu z hlediska jugoslávského komunistického režimu a je vnímán jako nástroj propagandy komunistické strany směrem k tehdejšímu obyvatelstvu.

Produkce Film byl pro jugoslávský stát prioritním snímkem. Do té doby nevídaný rozpočet na natáčení schválila sama hlava státu, Josip Broz Tito. Podle různých zdrojů vyšlo natáčení na 4,5 milionů USD až 12 milionů dolarů. Značnou část rozpočtu si vyžádalo angažmá tehdy světoznámých herců, jakými byli Sergej Bondarčuk nebo Yul Brinner. Hlavním producentem byla společnost Bosna film, zapojeno bylo ale i studio z Itálie, Západního Německa a Spojeného království. Sám režisér filmu druhou světovou válku zažil jako sedmnáctiletý.

Samotné natáčení probíhalo celkem 16 měsíců a podílelo se na něm 58 jugoslávských společností. Scény vznikly v autentickém prostředí bosenské krajiny, což dokládalo množství stećků, které byly záměrně umístěny v záběru.

Armáda dala k dispozici 10 000 mužů. Ti prováděli jak pomocné úkoly, tak i hráli v masových scénách, kterých měl film nesčetně. Pro účely natáčení byly také postaveny čtyři vesnice a pevnost; ty byly během akčních scén zničeny. Vojsko také poskytlo několik tanků T-34 sovětské výroby. Upraveny byly tak, aby připomínaly tanky německé. Inspirací byly tanky Tiger, které však v dané době do bojů nezasáhly. Pro záběry leteckých úderů byly využity letouny Soko 522, opět upravené, aby připomínaly německé stíhačky. Jedné scény se účastnilo až sedm tisíc lidí (většinou právě uvedených příslušníků JLA). Odehrálo se okolo čtyř tisíc výbuchů.

Železniční most, který byl klíčovým místem pro snímání filmu, byl během natáčení zničen celkem dvakrát. Při prvním snímání byly záběry zahalené kouřem a tak se režisér rozhodl nechat jej opravit a scénu natočit znovu. Ani druhý pokus však nevyšel, a tak nakonec použitou část filmu připravilo studio v Praze, které scénu zrealizovalo destrukcí miniatury mostu.

Vzhledem k tomu, jak dlouho natáčení probíhalo a jaký zájem i rozpočet film měl a přitahoval, byla veřejnost v tehdejší SFRJ informována o průběhu natáčení i prostřednictvím novin. Pro jugoslávský komunistický režim, který byl postaven na glorifikaci partyzánského boje měl totiž snímek klíčový význam.

Příběh vpravo|náhled|Yul Brinner během natáčení. Film se zaměřuje na boje několika znepřátelených stran stran v prostoru Bosny a Hercegoviny za druhé světové války, tedy Nacistického Německa, fašistické Itálie, Četniků Dragoljuba Mihajloviće a Jugoslávských partyzánů vedených Josipem Brozem Titem.

Příběh začíná u kolony německých tanků, které postupují hluboko na území tehdejšího státu, zatímco partyzánské jednotky pochodují v ulicích. V bojích se potkají tři sourozenci; Danica, Novak a Vuko. Německý generál Lohring předává zprávy svým důstojníkům ohledně plánu postupu v boji, především o úderu na sever území země. Nelidskost německých sil je vykreslena útoky na školy a nemocnice.

Partyzánské jednotky čelí velké přesile a rozhodnou se stáhnout. Jejich cílem je překročit údolí řeky Neretvy a pokračovat směrem na východ do jihovýchodní Hercegoviny a Černé Hory, resp. Srbska. Dalším úkolem je potom zachránit zraněné a nemocné. To vše se děje při pokračujících útocích německých a italských sil.

Zatímco německá armáda je zde vyobrazena jako rozhodná okupační síla, italské vojsko čelí vlastním pochybnostem. Velitel Rossi si není jist svoji rolí v konfliktu a nakonec se rozhodne přeběhnout k partyzánským jednotkám. Dojde k řadě bitev v oblasti okolí měst Prozor a Jablanica, které vedou ke střídavým úspěchům i ztrátám na obou stranách. Partyzáni jsou vykreslení jako lidské postavy, soucítiví, odhodlaní k vedení odporu.

Ačkoliv se zde němekcému generálovi Lohringovi podaří partyzány rychle porazit z bojového hlediska, nepodaří se mu je zajmout a ti dále unikají horskou krajinou Bosny a Hercegoviny. Po zničení železničního mostu u Jablanici právě přes řeku Neretvu dospěje k závěru, že partyzáni chtějí postupovat na sever. Ti se však pokoušejí naopak obkroužit jednotky četniků.

V závěrečné bitvě, která se koná na starém hřbitově mnozí partyzáni padnou, nicméně donutí četnické jednotky se vzdát. Partyzánské jednotky se následně stáhnou směrem na východ a těžké vybavení zanechají na místě. Zároveň snímek poukazuje na náročnost a vyčerpání jednotlivých bojovníků.

Postavy Sergej Bondarčuk jako Martin Yul Brynner jako Vlado (Vladimir Smirnov) Curt Jürgens jako General Löhring Bata Živojinović jako Stole Sylva Koscina jako Danica Boris Dvornik jako Stipe Hardy Krüger jako plukovník Kranzer Franco Nero jako kapitán Michele Riva Lojze Rozman jako Ivan Ljubiša Samardžić jako Novak Orson Welles jako četnický senátor Milena Dravić jako Nada Špela Rozin jako Vladin pomocník Pavle Vuisić jako Jordan Fabijan Šovagović jako Boško Anthony Dawson jako generál Morelli Dušan Buljajić jako četnický velitel Renato Rossini jako seržant Mario Oleg Vidov jako Nikola Kole Angelovski jako Žika Stole Aranđelović jako Šumadinac Demeter Bitenc jako kapitán Schröder Ralph Persson jako plukovník Horst Radko Polić jako Vuko Miha Baloh jako ustašovský velitel Faruk Begolli jako Stevo Zaim Mužaferija jako sedlák Hajrudin Hadžikarić jako Vladimir Nazor

Hudba vpravo|náhled|Jednotliví herci na premiéře filmu v Sarajevu v roce 1969. Ve filmu zazněla celá řada písní, a to nejen partyzánských, ale i ustašovských, četnických, italských nebo německých. Soundtrack připravil Londýnský symfonický orchestr a složil Bernard Hermann.

Promítání a ocenění Film byl vydán v řadě verzí o různé délce od 106 až do 160 minut. Nejkratší byla pro promítání v USA, nejdelší pro Německo a domácí verze se lišily v délce mezi 142 až 160 minutami. Slavnostní premiéra filmu se uskutečnila v Sarajevu dne 29. listopadu 1969 na Den republiky. Ve snaze učinit film atraktivní pro zahraniční publikum zde nebyla zmíněna nikterak komunistická strana, ani ideologie, důraz byl kladen především na roli armády, bratrství a jednotu jugoslávských národů a Josipa Broze Tita.

Předpokládá se, že film vidělo v Jugoslávii 4 miliony diváků a po světě více než 300 milionů. Přesto snímek nedostál ambicím, které si kladl od začátku; v Srbsku se nejoblíběnším filmem své doby nestal. Promítán byl nicméně v 80 zemích.

Reference

Kategorie:Filmy z roku 1969 Kategorie:Jugoslávské filmy