náhled|Němci protestující proti výstavě o Wehrmachtu v roce 2002. Putovní výstava, kterou uspořádal Hamburský institut pro sociální výzkum, začala v 90. letech 20. století narušovat mýtus rozšířený mezi německou veřejností. Na cedulích je nápis „Sláva a čest německému vojákovi!“|206x206pixelů Mýtus o čistém Wehrmachtu (německy Mythos der sauberen Wehrmacht) je negacionistická představa, podle níž se řadové německé ozbrojené síly, tedy Wehrmacht, během druhé světové války nepodílely na holokaustu ani na dalších válečných zločinech. Tento mýtus, silně prosazovaný po druhé světové válce západoněmeckými autory a bývalými příslušníky armády, popírá odpovědnost německého vojenského velení za plánování a páchání válečných zločinů. I tam, kde byly válečné zločiny a vedení vyhlazovacího tažení uznány, zejména v Sovětském svazu (jehož obyvatelstvo nacisté považovali za „podlidi“ ovládané „židobolševickými“ spiklenci), byly připisovány ozbrojené složce nacistické strany, tedy SS, nikoli řadové německé armádě.

Mýtus začal vznikat již během války. Podporovala jej oficiální propaganda Wehrmachtu i vojáci všech hodností, kteří se svou instituci snažili vykreslit v co nejlepším světle; jakmile se vyhlídky na vítězství zhoršovaly, začali se tito vojáci prezentovat jako oběti. Po porážce Německa byl rozsudek Mezinárodního vojenského tribunálu v letech 1945–1946 nesprávně vykládán jako očištění Wehrmachtu. Franz Halder a další představitelé Wehrmachtu podepsali tzv. generálské memorandum nazvané „Německá armáda v letech 1920 až 1945“, které obsahovalo hlavní prvky tohoto mýtu a snažilo se zbavit Wehrmacht odpovědnosti za válečné zločiny.

Vítězní západní spojenci se stále více obávali sílící studené války se svým bývalým spojencem, Sovětským svazem, a chtěli, aby se Západní Německo začalo znovu vyzbrojovat jako protiváha vnímané sovětské hrozby. V roce 1950 se západoněmecký kancléř Konrad Adenauer a bývalí důstojníci tajně sešli v opatství Himmerod, aby projednali znovuvyzbrojení Západního Německa, a dohodli se na tzv. himmerodském memorandu. To stanovilo podmínky, za nichž by Západní Německo znovu vybudovalo své ozbrojené síly: váleční zločinci měli být propuštěni, „očerňování“ německého vojáka mělo skončit a zahraniční veřejné mínění o Wehrmachtu mělo být zlepšeno. Vrchní velitel NATO, americký armádní generál Dwight D. Eisenhower, který dříve uvedl, že „Wehrmacht a ‚Hitlerova banda‘ (Nacistická strana) jsou jedno a totéž“, během návštěvy Německa v roce 1951 svůj postoj výslovně změnil, když prohlásil, že existuje „skutečný rozdíl mezi německým vojákem a Hitlerem a jeho zločineckou skupinou“. Od té doby začaly Spojené státy podporovat německé znovuvyzbrojení, neboť měly hluboké obavy ze sovětské nadvlády ve východní Evropě. Britové se zdráhali pokračovat v dalších procesech a již odsouzené zločince propouštěli předčasně.

Zatímco se Adenauer ucházel o hlasy válečných veteránů a prosazoval amnestijní zákony, Halder začal pracovat pro historické oddělení americké armády. Jeho úkolem bylo shromáždit a řídit bývalé důstojníky Wehrmachtu při tvorbě vícesvazkového operačního popisu východní fronty. Dohlížel na spisy 700 bývalých německých důstojníků a prostřednictvím této sítě mýtus dále šířil. Důstojníci a generálové Wehrmachtu vydávali ospravedlňující paměti, které zkreslovaly historický záznam. Tyto texty se staly mimořádně populárními, zejména paměti Heinze Guderiana a Ericha von Mansteina, a dále rozšířily mýtus mezi německou veřejností, která se chtěla zbavit hanby nacismu.

Rok 1995 se ukázal jako zlomový v německém veřejném povědomí. Výstava o Wehrmachtu uspořádaná Hamburským institutem pro sociální výzkum, která ukázala 1 380 drastických fotografií „obyčejných“ vojáků Wehrmachtu zapojených do válečných zločinů, vyvolala dlouhotrvající veřejnou debatu a přehodnocení tohoto mýtu. Hannes Heer napsal, že válečné zločiny byly zakrývány historiky i bývalými vojáky. Německý historik Wolfram Wette označil tezi o čistém Wehrmachtu za „kolektivní křivou přísahu“. Válečná generace udržovala tento mýtus s velkou razancí a odhodláním. Potlačovala informace a ovlivňovala vládní politiku. Po jejím odchodu již nebyl dostatečný důvod udržovat klam, v němž Wehrmacht popíral, že byl plnohodnotným partnerem nacistů při průmyslově organizované genocidě.

Přehled náhled|290x290pixelů|Vojáci Wehrmachtu vynášejí korouhve Řádu německých rytířů z královského hradu Wawel. Wehrmacht byly sjednocené ozbrojené síly nacistického Německa. Společně pozemní vojsko (Heer), námořnictvo (Kriegsmarine) a letectvo (Luftwaffe) zahrnovaly přibližně 18 milionů mužů. Wehrmacht byl vytvořen 16. března 1935 zavedením branné povinnosti.Wette (2007), S. 157. Přibližně polovina všech německých mužských občanů sloužila ve Wehrmachtu, ať už jako branci, nebo jako dobrovolníci.Wette (2007), S. 158.

Výraz „čistý Wehrmacht“ (německy saubere Wehrmacht) znamená, že němečtí vojáci, námořníci a letci měli mít „čisté ruce“; jinými slovy, že neměli „krev na rukou“ v souvislosti s vraždami válečných zajatců, Židů ani civilistů.Wette (2007), S. 195. Podle tohoto mýtu byli za vyhlazovací válku odpovědní výhradně Hitler a nacistická strana a válečných zločinů se dopouštěly pouze jednotky SS, zvláštní ozbrojená složka nacistické strany.

Ve skutečnosti byli generálové Wehrmachtu i mnoho příslušníků nižších hodností, až po řadové vojáky, ochotnými účastníky Hitlerovy vyhlazovací války proti domnělým nepřátelům Německa. Jednotky Wehrmachtu se podílely na mnoha válečných zločinech nebo je samy páchaly a běžně pomáhaly jednotkám SS s tichým souhlasem důstojníků.Wette (2007), S. 292–297. Po válce se západoněmecká vláda záměrně snažila potlačovat informace o těchto zločinech, aby zbavila bývalé válečné zločince odpovědnosti a umožnila jejich opětovné začlenění do německé společnosti.Wette (2007), S. 222.

Pozadí

Vyhlazovací válka Během druhé světové války položily vláda nacistického Německa, Vrchní velení Wehrmachtu (OKW) a Vrchní velení pozemního vojska (OKH) společně základy genocidy v Sovětském svazu.Wette (2007), S. 25. Válka proti Sovětskému svazu byla od počátku plánována jako vyhlazovací. Rasová politika nacistického Německa pohlížela na Sovětský svaz a východní Evropu jako na území obývané neárijskými „podlidmi“, ovládanými „židobolševickými“ spiklenci. Podle nacistické politiky měla být většina ruského a dalšího slovanského obyvatelstva na základě generálního plánu Východ zavražděna, deportována nebo zotročena.

Před operací Barbarossa, německým útokem na Sovětský svaz, i během ní byli němečtí vojáci opakovaně vystavováni antibolševické, antisemitské a antislovanské indoktrinaci. Po zahájení invaze popisovali důstojníci Wehrmachtu Sověty svým vojákům jako „židobolševické podlidi“, „mongolské hordy“, „asijskou záplavu“ a „rudou bestii“Evans (1989), S. 59–60. a mnoho německých vojáků tuto rasistickou ideologii přijalo. V projevu ke 4. tankové armádě generál Erich Hoepner zopakoval nacistické rasové plány, když tvrdil, že válka proti Sovětskému svazu je „nezbytnou součástí boje německého národa o existenci“ a že „tento boj musí směřovat ke zničení dnešního Ruska, a proto musí být veden s bezpříkladnou tvrdostí“.

Během ústupu ze Sovětského svazu ničili němečtí důstojníci usvědčující dokumenty.Wette (2007), S. 199–201. Vojáci Wehrmachtu spolupracovali s polovojenskými eskadrami smrti Einsatzgruppen, spadajícími pod SS, a účastnili se masových vražd, například v Babím Jaru. Důstojníci Wehrmachtu považovali vztah s Einsatzgruppen za velmi úzký.

Zločiny v Řecku, Polsku, Sovětském svazu a Jugoslávii vlevo|náhled|201x201bod|Při masakru v Ciepielówě dne 9. září 1939 zavraždili vojáci německého 15. motorizovaného pěšího pluku přibližně 300 polských válečných zajatců. Wehrmacht páchal válečné zločiny po celém kontinentu, mimo jiné v Polsku, Řecku, Jugoslávii a Sovětském svazu.Beorn (2014), S. 16. Prvním významným bojovým nasazením Wehrmachtu byla invaze do Polska 1. září 1939. Již v dubnu 1939 Reinhard Heydrich, jeden z hlavních architektů konečného řešení, zajistil spolupráci mezi zpravodajskými složkami Wehrmachtu a Einsatzgruppen.Beorn (2014), S. 46. Účast Wehrmachtu na rozsáhlém vraždění civilistů a partyzánů v Polsku byla předzvěstí vyhlazovací války v Rusku.Beorn (2014), S. 48. Hned první den invaze byli polští váleční zajatci zavražděni příslušníky Wehrmachtu v obcích Pilchowice, Czuchów, Gierałtowice, Bojków, Lubliniec, Kochcice, Zawiść, Ornontowice a Wyry. Odhaduje se, že během invaze Wehrmacht popravil 16 000 až 27 000 Poláků, včetně nejméně 3 000 polských válečných zajatců.

Sovětské Bělorusko bývá označováno za „nejsmrtelnější místo na zemi v letech 1941 až 1944“.Beorn (2014), S. 27. Během války zemřel každý třetí obyvatel Běloruska. Většina sovětských Židů žila v západních oblastech někdejšího Ruského impéria, dříve známých jako Zóna osídlení.Beorn (2014), S. 30. V této oblasti byl holokaust prováděn spíše poblíž obydlených měst než ve vyhlazovacích centrech, jako byl Auschwitz.Beorn (2014), S. 27–29. Wehrmacht měl zpočátku za úkol pomáhat Einsatzgruppen při úplném vyhlazení židovského obyvatelstva. Ve městě Krupki armáda odvedla přibližně tisíc místních Židů asi kilometr a půl za město, kde je předala jejich popravčím z SS. Slabí a nemocní byli odvezeni nákladním automobilem a ti, kteří se opozdili nebo odchýlili z řady, byli okamžitě zastřeleni. Německé jednotky místo střežily a po boku SS střílely Židy na okraji jámy. Krupki byly typickým příkladem toho, že se Wehrmacht stal plnohodnotným partnerem systematického masového vraždění.Beorn (2014), S. 65, 76. náhled|Synagoga ve Francii, která sloužila jako nevěstinec. Dívky mladší 15 let byly unášeny Wehrmachtem, aby sloužily jako sexuální otrokyně.

Na velké části okupované Evropy byly zřizovány německé vojenské nevěstince. V mnoha případech byly během německých vojenských a policejních zátahů ve východní Evropě unášeny z ulic ženy a dospívající dívky, aby byly využívány jako sexuální otrokyně. Do nevěstinců byly údajně umisťovány i jugoslávské ženy a byl také nalezen dokument z roku 1941 z osijeckých archivů, který pojednává o plánech na výstavbu několika nevěstinců v Osijeku i o požadovaných hygienických opatřeních. Ženy byly za symbolický poplatek tří říšských marek znásilňovány až 32 muži denně. Řidič mise švýcarského Červeného kříže Franz Mawick napsal o tom, co viděl v roce 1942:Uniformovaní Němci ... upřeně hledí na ženy a dívky ve věku od 15 do 35 let. Jeden z vojáků vytáhne kapesní svítilnu a posvítí jedné z žen přímo do očí. Obě ženy k nám obracejí bledé tváře, v nichž je únava a rezignace. První z nich je asi 40 let. ‚Co tady hledá tahle stará děvka?‘ směje se jeden ze tří vojáků. ‚Chléb, pane,‘ prosí žena ... ‚Kopnutí do zadku dostaneš, ne chléb,‘ odpovídá voják. Muž se svítilnou znovu namíří světlo na tváře a těla dívek ... Nejmladší může být asi 13 let ... Rozepnou jí kabát a začnou ji osahávat. ‚Tahle je do postele ideální,‘ říká.Podle studie Alexe J. Kaye a Davida Stahela se většina vojáků Wehrmachtu nasazených v Sovětském svazu podílela na válečných zločinech, včetně masakrů, znásilňování a rabování. vlevo|náhled|208x208pixelů|Důstojníci 16. armády popravují sovětské civilisty, rok 1943. Vojáci Wehrmachtu se na východní frontě dopouštěli rozsáhlého znásilňování sovětských žen. V některých okupovaných oblastech byly německými vojáky znásilněny téměř všechny ženy a v několika případech se extrémního sexuálního násilí účastnily celé vojenské jednotky. Na začátku srpna 1941 hlásilo velení německé 9. armády výrazný nárůst případů drancování a znásilňování, a to i v bojové zóně.