Ilarion (Hilarion), světským jménem Vladimír Alexejevič Troitský (13. září 1886 – 15. prosince 1929 Leningrad) byl ruský pravoslavný arcibiskup. Pravoslavné církve jej uctívají jako novomučedníka. Život Vladimír Troitskij se narodil do rodiny pravoslavného kněze Alexeje Troitského. V jeho rodině bylo tradicí, že muži vstupovali do duchovního stavu. Vladimír byl nejstarší z pěti dětí: měl bratry Dmitrije a Alexeje a sestry Olgu a Sofii. Jeho bratr Dmitrij vstoupil do monastýru (kláštera) a přijal mnišské jméno Daniel. Následně se stal biskupem v Brjansku. Alexej byl vysvěcen na kněze a vykonával pastorační práci ve farnosti v Lipicích, kde dříve sloužil jeho otec. Děti vychovával jejich otec a jeho svobodná sestra, protože jejich matka zemřela předčasně. Vladimír Troitskij byl vychován v hluboce náboženském duchu a od útlého věku zpíval v kostelním sboru.

V roce 1906 absolvoval s vyznamenáním Tulský teologický seminář a v roce 1910 získal titul kandidáta teologických věd na Moskevské teologické akademii. V roce 1913 obhájil magisterskou disertační práci se specializací na dogmatickou teologii.

Již v době promoce byl na Akademii zaměstnán jako lektor. Ve své vědecké práci se Vladimir Troitskij zajímal zejména o koncept Církve, o které psal jako o organismu a mystickém těle, jehož jednotlivé členy spojují pouta lásky. Od ledna 1913 byl přednášejícím na katedře Nového zákona s akademickým titulem docent; v květnu téhož roku získal titul profesora. Dříve, 28. března 1913, složil Vladimír Troitskij věčné mnišské sliby a přijal mnišské jméno Ilarion (Hilarion). Dne 11. dubna téhož roku byl vysvěcen na jerodiákona, 2. června na jeromonacha a 5. července obdržel hodnost archimandrity. Na Akademii zůstal přednášejícím až do roku 1919.

V letech 1917–1918 se účastnil Místního synodu (koncilu) Ruské pravoslavné církve, během kterého se zasazoval o obnovení patriarchátu v Rusku. Po zvolení patriarchy biskupem Tichonem se archimandrita Hilarion stal jeho tajemníkem a poradcem pro teologické záležitosti. Tuto funkci zastával až do března 1919, kdy byl zatčen a uvězněn v Butyrkách; po dvou měsících byl propuštěn. Po propuštění žil v Moskvě se svým známým, knězem Vladimírem Strachovem, farářem kostela Nejsvětější Trojice (v ulici Sretenka), který se nacházel poblíž bývalých budov bolševiky zrušeného kláštera Setkání Vladimírské ikony Matky Boží v Moskvě . Až do svého dalšího zatčení v listopadu 1923 byl jeho nadřízeným archimandrita Hilarion, který vedl skupinu mnichů roztroušených po různých místech. Mezi pravoslavnými věřícími v Moskvě se těšil značné autoritě.

V květnu 1920 byl vysvěcen na biskupa verejského, vikáře moskevské eparchie. Chirotonii vedl patriarcha Tichon.

V roce 1921 biskup Hilarion apeloval na pomoc obětem hladomoru v Rusku. Navzdory tomu byl během represí souvisejících s konfiskací církevního majetku, odůvodněných potřebou získat finanční prostředky na boj proti hladomoru, v březnu 1922 zatčen a donucen odejít do Archangelsku. V červnu 1923 se vrátil do Moskvy, kde se opět stal nejbližším spolupracovníkem patriarchy Tichona, který byl propuštěn z domácího vězení. Také získal arcibiskupskou hodnost. V létě téhož roku odstranil z kláštera Setkání Vladimírské ikony Matky Boží stoupence jedné z frakcí hnutí Živá církev, vedené bývalým metropolitou Vladikavkazu Antonínem. Zúčastnil se také veřejných debat na téma víry, v níž hájil stanovisko moskevského patriarchátu proti aktivistovi Živé církve Alexandru Vvedenskému a lidovému komisaři školství Anatoliji Lunačarskému. Na podzim roku 1923 byl znovu uvězněn a odsouzen ke třem letům v gulagu. V červnu 1924 byl poslán do pracovního tábora zvláštního určení na Solovecké ostrovy.

V pracovním táboře arcibiskup Hilarion poskytoval duchovní podporu ostatním vězňům svým postojem, což mu mezi nimi vyneslo velkou úctu. Podle vzpomínek jeho spoluvězňů předsedal v roce 1926 tajně konané Paschální liturgii. O rok dříve se podílel na editaci dopisu biskupů vězněných v pracovním táboře adresovaného vedení Ruské pravoslavné církve, v němž autoři apelovali na zachování zásad, kterými se ve vztazích mezi státem a církví řídil patriarcha Tichon. V létě roku 1925 byl arcibiskup Hilarion krátce odvezen do vězení v Jaroslavli, kde se ho snažili přesvědčit k propuštění výměnou za připojení se k hnutí Grigorijevců. Poté, co Ilarion odmítl, se ocitl opět na Solovkách a jeho trest byl prodloužen o tři roky.

V listopadu 1927, poté, co se na Solovky dostala informace o vydání prohlášení o loajálním postoji církve vůči sovětské moci, které vydal locum tenens moskevského patriarchátu Sergius (Stragorodskij), arcibiskup Hilarion vedl skupinu duchovních, kteří se rozhodli podpořit tento postoj jako jediný způsob, jak zachránit církev a její budoucí legalizaci v SSSR.

Na podzim roku 1929, po vypršení trestu, byl Hilarion (Troitsky) znovu odsouzen k vyhnanství, tentokrát do Střední Asie. Během transportu se nakazil tyfem a 15. prosince 1929 zemřel v nemocnici v Leningradu. Zubožené ostatky byly předány rodině. Byl pohřben na hřbitově Novoděvičího kláštera; pohřební obřad vedl leningradský metropolita Serafim (Čičagov).

Kanonizace a úcta V roce 1999 byly ostatky arcibiskupa Ilariona přeneseny do znovuzřízeného kláštera Setkání Vladimírské ikony Matky Boží v Moskvě. V roce 2000 byl kanonizován jako jeden ze svatých novomučedníků a vyznavačů ruských.

V Německu, ve městě Leer, se nachází chrám zasvěcený sv. Ilarionu Troickému.

Odkazy Reference

Externí odkazy

Kategorie:Pravoslavní svatí Kategorie:Ruští svatí Kategorie:Ruští pravoslavní duchovní Kategorie:Křesťanští mučedníci 20. století Kategorie:Sbor všech novomučedníků a vyznavačů ruských Kategorie:Vězni gulagů Kategorie:Narození v roce 1886 Kategorie:Úmrtí v roce 1929 Kategorie:Muži