Podrobnější informace naleznete v článku Peklo (Dante). náhled|Hněvivci, jak si je představoval William Blake
Dějištěm VIII. zpěvu Pekla je pátý podsvětní kruh, kde jsou trestáni hněvivci a zahálčivci. Děj bezprostředně navazuje na předchozí zpěv a odehrává se v noci z 8. na 9. dubna 1300 (na Bílou sobotu), respektive podle jiné interpretace v noci z 25. na 26. března 1300.
Rozbor zpěvu
„Dále pravím...“: otázka datace (v. 1) náhled|vlevo|Přeplutí Stygy na obraze Dantova bárka od Eugèna Delacroix Zpěv začíná veršem, který vyvolal množství dohadů: „Dále pravím, přičemž navazuji...“ Dante totiž nenavazuje na vyprávění přesně tam, kde je na konci předchozího zpěvu zanechal — u paty věže před bažinou Stygy —, nýbrž o chvíli dříve, kdy oba básníci ještě zdálky zahlédnou na věži světelné znamení, na něž odpovídá podobný signál z jiné, vzdálenější věže. Tento nezvyklý přeskok zpět spolu s uvedenou zahajovací formulí vedl k domněnkám o možném předělu mezi předchozími zpěvy a tímto zpěvem.
Nevíme zcela přesně, kdy Dante začal Božskou komedii psát. Počátek práce na Pekle se obvykle klade mezi roky 1306—1309, a to na základě vylíčených událostí, Dantových „proroctví“ a dalších indicií. Giovanni Boccaccio jako první vyslovil domněnku o mnohem dřívějším vzniku přinejmenším prvních sedmi zpěvů Pekla a kladl je do doby kolem roku 1301; jeho argumenty jsou sice vratké, nicméně teorii o dvou fázích vzniku kantiky přejali i někteří moderní dantisté. Mezi uváděné indicie patří absence zmínky o Dantově vyhnanství (červen 1301) v Ciaccově proroctví v VI. zpěvu, zpětný odkaz na začátku VIII. zpěvu (slovo „continuando“ chápané jako zmínku o navázání na přerušenou práci) a celkově vyšší stylistická vyzrálost zbytku díla oproti úvodním zpěvům (což lze ovšem vysvětlit i přirozeným vývojem básnického stylu v průběhu tvorby).
Boccaccio na podporu své teze vypráví historku, kterou většina současných badatelů považuje za nepravdivou: kolem roku 1306 prý jeden z Dantových příbuzných náhodou našel sešit s úvodními sedmi zpěvy Pekla a ten se dostal do rukou básníka Dina Frescobaldiho. Krása Dantových veršů Frescobaldiho uchvátila, a tak je zaslal markýzi Moroellu Malaspinovi na hrad Fosdinovo v Lunigianě, kde tehdy Dante ve vyhnanství pobýval, a markýz pak básníka přemluvil, aby tak vznešené dílo neponechal bez důstojného dokončení. Podle Boccaccia by tedy zmínka o navázání vyznačovala právě tento spoj, ačkoli moderní bádání ukázalo, že podobná navazující formule je u Danta na začátku kapitoly či zpěvu celkem běžná.
Přeplutí Stygy, Flegyás (v. 1–30) náhled|Flegyás, ilustrace Giovanniho Stradana, 1587 náhled|Loďka obklopená zatracenci z bažiny, ilustrace Gustava Dorého Zatímco se oba básníci blíží k věži, Dante si povšimne světelných signálů vyzařovaných z jejího vrcholu, na něž odpovídají podobná, jen sotva rozeznatelná znamení z jiné, vzdálenější věže. Na Dantovu otázku, co mají signály znamenat, Vergilius odpoví, že to brzy uzří sám v dýmu styžské bažiny.
Rychleji než vystřelený šíp se totiž přižene loďka s veslařem, který na poutníky křičí: „Tak už jsi tu, ty ničemná duše!“ Vergilius mu odpoví: „Marně křičíš, Flegye, tentokrát nás nezískáš — leda na přeplutí toho bahna.“
Flegyás je mytologická postava převzatá z Vergiliovy Aeneidy a Statiovy Thebaidy, symbol prudkého hněvu a ohně: podle mýtu totiž zapálil Apollónův chrám v Delfách, aby se pomstil bohu, který svedl jeho dceru Koronidu. Flegya lze chápat též jako symbol bezbožné neúcty vůči božstvu. Text nepopisuje, jak vypadá, a ani jeho funkce není zcela vyjasněná — nezdá se totiž pravděpodobné, že by sloužil za převozníka hříšníků do nižších kruhů, neboť tam duše putují přímo po Mínóově rozsudku; snad je spíše tím, kdo zachycuje hněvivce a vrhá je doprostřed bažiny. Dante každopádně zaznamenává hlavně jeho rozčilenost, patrnou jak z křiku při příjezdu, tak ve chvíli, kdy oba básníci nastoupí do jeho rychlé loďky.
Dante nezapomene poznamenat, že loďka je vahou jeho živého tělan eobvykle přetížena, zatímco samotní Flegyás s Vergiliem by ji neponořili ani o kousek.
Filippo Argenti (v. 31–63) náhled|vlevo|Filippo Argenti a Vergilius, ilustrace Gustava Dorého náhled|vlevo|Filippo Argenti, jak si jej představoval William Blake Během plavby osloví Danta jeden ze zatracenců. Oba se pustí do prudké hádky, zdůrazněné opakováním týchž veršů ve stylu otázky a odpovědi. Dante se k zatracenci chová velmi pohrdavě — jde o zřetelný příklad toho, co básník rozuměl slovem „pohrdání“: totiž spravedlivý hněv, jenž stíhá zlo, na rozdíl od hříšného hněvu zatracenců.
Duch (jehož jméno zatím nepadlo) se rukama zachytí lodi, ale Vergilius ho pohotově odežene a poté Danta uklidní objetím a polibkem. Následuje pasáž, která již středověké komentátory zarážela svou tvrdostí: Dante vyjádří přání spatřit tu duši ještě před koncem plavby potopenou do bahna, načež ho Vergilius za touhu po pomstě dokonce pochválí s ujištěním, že brzy bude vyslyšen. Vzápětí se na onu duši vrhnou ostatní zatracenci s křikem „Na Filippa Argentiho!“ a ten se v šíleném vzteku nakonec zakousne sám do sebe — přičemž jeho jméno padne teprve v tuto hluboce ponižující chvíli.Ada Borsi, Muka Filippa Argentiho a Dantovo potěšení, in: Čtení o Dantovi Alighierim. Prostory, postavy a slova, ed. a přel. Martin Pokorný, Praha: Institut pro studium literatury 2016, s. 56–65.
Na rozdíl od dosavadních setkání, v nichž Dante vůči zatracencům pociťoval lhostejnost nebo dokonce žalostný soucit (Paolo a Francesca, Ciacco), zde poutník poprvé projevuje nenávist a zalíbení v cizím neštěstí, a to v epizodě s až brutálními rysy, nepřiměřenými Argentiho vlastnímu provinění. Právě z podobných epizod je patrné, že Dante svou postavu neidealizuje, nýbrž ukazuje i vlastní slabosti, obavy a vztek — a dodává tím Komedii onu životnost, díky niž je pro čtenáře dodnes přitažlivá.
Podobně krutě se poutník následně zachová vůči Vannimu Fuccimu, Boccovi degli Abati či bratru Alberigovi a Branku Doriovi, ale v žádném z těchto případů Vergilius neprojeví tak jednoznačný souhlas, dokonce zpečetěný polibkem — v celé Božské komedii jediným.
Mezi Argentiho proviněním za života (respektive jeho chováním v Pekle) a Dantovou nenávistí je nápadný nepoměr, což vedlo k domněnkám o tom, že mezi oběma muži panovalo osobní nepřátelství; středověcí komentátoři uvádějí různé nedoložené příhody (například políček, který prý Argenti Dantovi uštědřil, nebo to, že jezdil na koni se špičkami nohou ven a jednou takto Danta udeřil do tváře, za což ho básník udal a nechal odsoudit). Dantova nevraživost vůči rodu Adimariů, k němuž Argenti patřil, je patrná i v Ráji, kde Cacciaguida tento rod označuje za „drzé plemeno, měnící se v draka“. Jde tedy patrně o skromný případ florentských osobních třenic a rivalit — tradičně se také uvádí, že Adimariové usilovali o to, aby Dantovi nebyl prominut trest vyhnanství, případně že si přivlastnili část zabaveného majetku rodu Alighieri, byť tato tvrzení nenacházejí oporu v dobových pramenech. Podle jiného, modernějšího výkladu Argenti představuje typ „mocného, avšak nikoli velkodušného“ muže, oddaného násilí, hněvu a pýše: Dantův „dobrý“ hněv (podle Aristotelovy Etiky Níkomachovy existují dva druhy hněvu, zlý a dobrý, přičemž ten druhý bývá nazýván mírností a projevuje se hněvivostí vůči těm, vůči nimž je hněv na místě) by se tak vztahoval nejen na samotného Filippa, ale na celou tuto lidskou kategorii.
Hradby Ditova města (v. 64–130) náhled|Vylodění před hradbami Ditova města, ilustrace Gustava Dorého Dante už o Argentim nechce dále mluvit. Před očima se mu začínají vynořovat hradby Ditova města, je slyšet nářek zatracenců uvnitř a poutník vidí ohnivé věže, jež z hradeb trčí jako minarety. S Vergiliem přistanou u příkopu obklopujícího hradby, v nichž zeje brána střežená nesčetnými démony.
Když démoni spatří živého člověka, jsou překvapení a Vergilius žádá, aby si s nimi mohl promluvit stranou. Démoni souhlasí, ale žádají přitom, aby se Dante vrátil zpět sám . V tu chvíli se Dante obrací přímo na čtenáře, aby vylíčil svůj strach — ale též ho mimoděk ujistil, že jeho dobrodružství muselo nutně dopadnout šťastně, neboť o něm přece nyní píše. Dante Vergilia prosí, aby ho neopouštěl, „vůdce“ ho uklidní a jde s démony jednat. Ti mu však bez odpovědi zabouchnou bránu města mrtvých před nosem a Vergilius se k Dantovi vrací rozezlen, přesto ho znovu ujišťuje, že jejich poslání se přece musí naplnit a podobný odpor démonů je zcela normální: odepřeli vstup dokonce i Kristu, když sestupoval do pekel, a ten tehdy musel prolomit hlavní bránu podsvětí — tutéž, na níž Dante četl výhružný nápis „Zanechte všech nadějí, kdož vstupujete“.
Zpěv se přerušuje uprostřed děje a jeho přímé pokračování přináší až zpěv IX, kde se k démonům navíc přidají tři Lítice, aby básníkům zabránily ve vstupu do Ditova města.
Ukázka textu Úvodní tercíny zpěvu v překladu Jaroslava Vrchlického (1897; dílo je volné, PD):
Dál pravím: Jakmile jsme věž tu zhledli, dřív než jsme přišli blíže k patě její, jsme ku cimbuří jejímu zrak zvedli.
Tu plamínky dva na kraji se chvějí, a jiný jim jak na znamení hoří, že sotva oči v takou dálku spějí.
Odkazy
Reference
Související články Božská komedie Dante Alighieri Publius Vergilius Maro
Externí odkazy
Komentáře k Božské komedii na Dartmouth Dante Project
08