Katedrála Panny Marie v Embrunu (francouzsky Cathédrale Notre-Dame-du-Réal d'Embrun) je bývalý římskokatolický metropolitní chrám v obci Embrun v departementu Hautes-Alpes v regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur ve Francii. V minulosti byla sídelním chrámem embrunského arcibiskupství, dnes je v rámci sloučené diecéze podřízena biskupství v Gap a Embrunu.
Do celostátního seznamu francouzských historických památek (monument historique) byla katedrála zapsána již roku 1840, kdy byl tento seznam založen.
Tato katedrála se ve středověku a raném novověku těšila mimořádné úctě a prestiži. Po více než šest století fungovala jako sídlo strategicky významného arcibiskupství, které spravovalo rozsáhlou arcidiecézi ležící na hlavní dopravní a poutní trase vedoucí skrze náročné horské alpské průsmyky. Chrám tak představoval klíčový komunikační a administrativní bod pro přímý kontakt s papežským stolcem.
V minulosti byla katedrála známá také pod jménem Panna Maria Královská (Notre-Dame-des-Rois). Vedle své transalpinské spojovací role byla proslulá především díky velmi uctívané zázračné fresce Klanění Tří králů, která přitahovala zástupy poutníků. Tato vzácná středověká malba však byla nenávratně zničena v roce 1585, kdy město vyplenily protestantské oddíly během pustošivých hugenotských válek.
Z architektonického hlediska se jedná o vůbec nejvýznamnější sakrální stavbu ve francouzských Alpách vybudovanou v rozmezí let 1170 až 1225. Stavba představuje typický přechodový článek mezi románským a nastupujícím gotickým slohem a její celkový koncept a dekorativní ztvárnění se silně inspirovaly severoitalskou lombardskou stavební tradicí.
Titul proto-kanovníka Od roku 1629 je čestný titul proto-kanovníka (prvního kanovníka) katedrály Panny Marie v Embrunu tradičně udělován nejvyššímu představiteli francouzského státu. Vůbec poprvé byl tento titul udělen králi Ludvíku XIII. Toto čestné církevní ocenění se však stává platným a účinným až v momentě, kdy dotyčný státník osobně navštíví katedrálu a slavnostně usedne do své vyřezávané chórové stály.
Tato historická výsada nepřináší hlavě státu žádné praktické výhody. Posledním francouzským prezidentem, který si tento titul osobně převzal a usedl do své stály v Embrunu, byl generál Charles de Gaulle.
Historie Město Embrun, v antice známé jako Eburodunum, mělo strategickou polohu na tranzitní cestě spojující Itálii se Španělskem přes horský průsmyk Montgenèvre. Původní hlavní centrum keltského kmene Caturigů se za vlády císaře Nerona stalo římskou samosprávnou obcí (civitas) a později centrem římské provincie Alpes Maritimae.
V roce 365 zde svatý Marcelín založil biskupství, které si udrželo status sídla církevní provincie až do vypuknutí Velké francouzské revoluce (1789). Od 13. století navíc embrunští arcibiskupové disponovali prestižním světským titulem knížat z Embrunu.
Raně křesťanské a předrománské období Nejstarší zprávy o křesťanské svatyni v Embrunu pocházejí z hagiografických pramenů o životě svatého Marcelína, který zde nechal postavit první kostel. Ojedinělé písemné doklady k raným dějinám zdejší diecéze sepsal historik Řehoř z Tours. Ve svých spisech zmiňuje „obdivuhodnou baziliku“ vztyčenou nad hrobem svatých mučedníků Nazaria a Celsa, kteří byli v Embrunu popraveni. V díle De gloria confessorum navíc uvádí, že svatý Marcelín „nechal vybudovat křestní bazén, v němž o svátku Narození Páně a na Zelený čtvrtek voda zázračně stoupala působením Boží moci a odtud přetékala do druhé nádrže, kde bylo podle starého zvyku zavedeno křtít katechumeny“.
Kolem let 570–575 město drasticky vyplenili Langobardi. Další vlnu pustošení přinesli Saracéni, kteří se na přelomu 9. a 10. století trvale usadili na provensálském pobřeží v pevnosti La Garde-Freinet a podnikali loupeživé nájezdy hluboko do nitra Alp. V letech 916–926 postoupili údolím řeky Durance až k alpským průsmykům. Během tohoto ničivého vpádu saracénští piráti zavraždili embrunského arcibiskupa svatého Benedikta a maurienského biskupa svatého Odilarda.
Poté, co provensálský hrabě Vilém I. Provensálský v roce 973 definitivně dobyl saracénskou pevnost v La Garde-Freinet, nastalo období míru a stabilizace. To umožnilo arcibiskupovi svatému Ismidovi (1007–1010) zahájit rozsáhlou obnovu zničené katedrály.
V roce 1055 byl z důvodu svatokupectví sesazen arcibiskup Hugues a nahrazen Viminienem. Z dochované papežské buly Viktora II. vydané při této příležitosti je spolehlivě doloženo, že katedrála byla již tehdy zasvěcena Panně Marii.
Stavební rozmach ve 12. století
Výstavba současné monumentální katedrály byla umožněna díky radikálnímu nárůstu finančních a materiálních prostředků embrunského arcibiskupa a zdejší kapituly. Papežské buly Hadriana IV. a Alexandra III. právně zajistily arcibiskupům trvalý podíl na bohatých výnosech z blízkých stříbrných dolů v lokalitách L'Argentière-la-Bessée a Freissinières.
Klíčový zlom přineslo privilegium římsko-německého krále Konráda III. z roku 1151, které arcibiskupovi oficiálně udělilo říšská regália, exkluzivní právo razit vlastní mince, vybírat mýto a vykonávat soudní pravomoc. Tyto výsady byly navíc podpořeny bohatými donacemi od provensálských hrabat Raimonda Berengara II. a III. Písemné prameny z první čtvrtiny 13. století již shodně konstatují, že metropolitní katedrála Panny Marie je kompletně novou stavbou.
Architektura Vnější siluetě katedrály dominuje mohutná zvonice zakončená jehlancovými věžicemi (pyramidiony). Výrazným stavebním a estetickým rysem velké části obvodové konstrukce je polychromované zdivo tvořené pravidelným střídáním vrstev bílého vápence a černé břidlice.
Na severním průčelí se nachází monumentální předsunutý portál typu prothyron (místně nazývaný porche du Réal nebo také portál Tří králů), který představuje čistou ukázku lombardského architektonického stylu. Dva čelní sloupy tohoto portálu spočívají na hřbetech ležících lvů (tzv. stylophorů). Tento krytý prostor ukrýval po více než dvě století slavnou zázračnou fresku Klanění Tří králů, která byla předmětem masivní mariánské úcty. Malba původně kompletně překrývala cenný kamenný románský tympanon s reliéfem tetramorfu (symbolů čtyř evangelistů), který se pod ní dochoval.
Barevná kombinace černé břidlice a bílých vápencových kvádrů se naplno propisuje i do interiéru chrámu. Celková kompozice vnitřního prostoru získává ojedinělý charakter díky specifickému architektonickému konceptu – zatímco postranní boční lodě jsou zastropeny tradiční románskou valenou klenbou, nad hlavní lodí se již zvedají raně gotické křížové žebrové klenby.
Katedrála v Embrunu prošla od 17. století několika vlnami restaurátorských zásahů a je obecně považována za jeden z nejkrásnějších a nejhodnotnějších středověkých monumentů v historické oblasti Dauphiné i v celém moderním regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur.
Vedle samotné architektury vyniká kostel mimořádně cenným vnitřním vybavením: Vitráže (15. století): Pozdně gotická barevná okna s figurálními náměty. Nástěnná výzdoba: Fragmenty středověkých a novověkých dekorativních maleb a mozaikových kompozic. Varhanní stroj (konec 14. století): Vzácné historické varhany, které chrámu osobně věnoval francouzský král Ludvík XI. Oltářní retábl (17. století): Monumentální barokní vyřezávaný celek. Křtitelnice (11. století): Starobylá románská kamenná nádoba na křestní vodu.
Součástí chrámu je také světoznámý katedrální poklad. Ten patřil k vůbec nejbohatším a nejhodnotnějším církevním pokladnicím v celé Francii, a to až do druhé poloviny 16. století, kdy jej během náboženských válek vyplenily a rozkradly protestantské oddíly pod velením vévody z Lesdiguières.
Mobiliář Interiér katedrály vyniká mimořádně cenným souborem mobiliáře a uměleckých děl z různých historických epoch.
Jedná se především o velké varhany, které chrámu na konci 15. století velkoryse věnoval francouzský král Ludvík XI., a dále o hlavní barokní oltář z 18. století, zhotovený v římském stylu („à la romaine“) z pestrobarevného polychromovaného mramoru. Následují pozdně gotické a raně renesanční vyřezávané dřevěné chórové lavice z 15. a 16. století, určené pro členy kapitulního sboru.
V chrámu zaujme i západní rozeta – monumentální kruhové okno z 15. století, které doplňuje specifická trojice menších kruhových průhledů, a série dřevěných bočních oltářů zdobených bohatou figurální řezbou a plošným zlacením.
Tento soubor doplňuje množství dalších středověkých a novověkých plastik, samostatně stojících soch a nástěnných fresek.
Velké varhany
thumb|Historické dvoukorpusové velké varhany z roku 1463 zavěšené na pilíři hlavní lodi vlaštovčím hnízdem
Velké varhany metropolitní katedrály v Embrunu představují unikátní technologickou a uměleckou památku, která je zavěšena na pilíři hlavní lodi pomocí specifické visuté konstrukce, takzvaného vlaštovčího hnízda. Původní nástroj byl na tomto místě vztyčen již v roce 1463.
Podle oficiálního zápisu ve státní památkové databázi Palissy, kterou spravuje francouzské ministerstvo kultury, obsahuje hrací stůl tři manuálové klávesnice s povrchem ze slonoviny a pedál německého typu. Nástroj se dělí na zadní pozitiv (9 rejstříků), hlavní stroj (Grand Orgue, 14 rejstříků), récit (5 rejstříků) a pedál (5 rejstříků). Celá varhanní skříň je osazena na dřevěné visuté tribuně z 15. století. Hlavní korpus spočívá přímo na spodní konstrukci původního nástroje z roku 1463, čímž překrývá a zároveň chrání nejstarší gotické dřevěné obložení, které si dodnes uchovalo svou autentickou barevnou výmalbu.
Chronologický vývoj a úpravy nástroje V průběhu staletí byl vnitřní píšťalový aparát opakovaně přestavován a rozšiřován předními evropskými varhanáři: 1601: Významnou celkovou přestavbu nástroje realizoval mistr Pierre Marchand, po jehož zásahu varhany disponovaly 10 znějícími rejstříky. 1632 a 1656: Generální obnovu a výrazné rozšíření provedli bratři Dominique a Jean Eustache. Ti k nástroji konstrukčně přidali samostatný zadní pozitiv, osadili nový pedál a celkovou dispozici navýšili na 21 rejstříků. 1730: Varhanář Pierre Vejux obohatil nástroj o třetí manuálovou klávesnici typu echo, která byla vybavena specifickým kornetovým rejstříkem. 1750–1751: Celkovou velkou rekonstrukci a dispoziční proměnu stroje provedl slavný mistr Samson Scherrer. 1955: Moderní památkovou údržbu a opravu provedly renomované varhanářské dílny Gonzalez. 2009: Zatím poslední generální restaurátorský zásah, který nástroji navrátil plnou uměleckou hodnotu, provedel varhanář Pascal Quoirin.
Tento vzácný hudební komplet požívá nejvyššího stupně státní památkové ochrany. Již v roce 1840 byla samotná dřevěná varhanní skříň zapsána na celostátní seznam jako nemovitá historická památka. Vnitřní instrumentální a zvuková část pak byla prohlášena za chráněnou movitou národní památku ve dvou fázích, nejprve 2. března 1948 a následně 18. prosince 1978.
Varhany v kapli svaté Anny Varhany v kapli svaté Anny nechal v roce 1750 zhotovit renomovaný švýcarský varhanář Samson Scherrer, a to souběžně s pracemi na generální rekonstrukci protilehlého hlavního nástroje katedrály. V průběhu následujících staletí prošel tento menší nástroj řadou dílčích konstrukčních úprav.
Z hlediska památkové hodnoty je tento stroj mimořádně cenný, neboť do něj byly v různých vývojových etapách druhotně zakomponovány starší zvukové a dekorativní součásti demontované z velkých královských varhan. V jeho těle se tak dodnes jako vzácné spolie dochovaly původní středověké gotické řezbářské prvky, tři charakteristické dřevěné věžové pyramidy z úpravy mistra Pierra Marchanda z roku 1601 a také specifické mechanické komponenty ze zadního pozitivu, které v roce 1632 zhotovil Dominique Eustache.
Sbírky sakrálního umění Mobiliář a umělecké sbírky katedrály jsou instalovány v několika historických prostorech chrámu: