Robert Charles Joseph Émile Jacquinot de Besange SJ (15. března 1878 Saintes – 10. září 1946 Berlín), v Číně známý jako Rao Jiaju (čínsky 饶家驹, v pchin-jinu Ráo Jiājū), byl francouzský jezuita, římskokatolický kněz, misionář, pedagog a humanitární pracovník. Od roku 1913 působil převážně v Šanghaji.

Během druhé čínsko-japonské války inicioval v roce 1937 vznik demilitarizované bezpečnostní zóny pro civilní obyvatelstvo v šanghajské čtvrti Nanshi, známé jako Jacquinotova zóna. Zóna poskytla útočiště statisícům čínských civilistů a stala se vzorem pro obdobné chráněné oblasti v dalších čínských městech, zejména pro bezpečnostní zónu v Nankingu. Její zkušenost byla později připomenuta Mezinárodním výborem Červeného kříže jako jeden z praktických precedentů neutralizovaných zón podle článku 15 čtvrté Ženevské úmluvy.

Život

Mládí a jezuitská formace

Jacquinot de Besange se narodil 15. března 1878 v Saintes v západní Francii. Jeho rodina pocházela z Lotrinska. Dne 25. září 1894 vstoupil v Canterbury do Tovaryšstva Ježíšova. Jezuitskou formaci absolvoval na několika místech ve Velké Británii, Francii a Belgii, mimo jiné na ostrově Jersey, v Paříži, Marneffe, Salisbury, Liverpoolu, Hastingsu a Canterbury. Roku 1909 byl v Hastingsu vysvěcen na kněze a 3. února 1913 složil v Paříži poslední řeholní sliby.

Působení v Číně

V roce 1913 odjel jako misionář do Číny. Následující desetiletí strávil především v Šanghaji. Působil v katolické farnosti Nejsvětějšího Srdce v Hongkou, vyučoval angličtinu a anglickou literaturu na jezuitské univerzitě Aurore a sloužil také jako duchovní u mezinárodního Shanghai Volunteer Corps.

Během svého působení na univerzitě utrpěl při chemickém pokusu těžké zranění. Výbuch mu poškodil pravou paži natolik, že musela být z velké části amputována. V Šanghaji byl proto později znám také jako „jednoruký kněz“.

Zkušenosti s pomocí civilnímu obyvatelstvu získal již během bojů mezi Čínou a Japonskem v Šanghaji v roce 1932. Dne 12. února 1932 se spolu s britským důstojníkem F. Hayley Bellem podílel na vyjednání několikahodinového přerušení bojů, které umožnilo evakuovat raněné a civilisty z bojové oblasti. Americká diplomatická hlášení z téhož dne uváděla, že během příměří bylo z oblasti odvedeno přibližně 5 000 uprchlíků.

Jacquinotova zóna

Po vypuknutí rozsáhlých bojů o Šanghaj v srpnu 1937 se statisíce civilistů ocitly mezi čínskými a japonskými jednotkami. Jacquinot začal prosazovat vytvoření území vyhrazeného civilnímu obyvatelstvu, do něhož by nevstupovaly ozbrojené jednotky. Díky svým kontaktům s čínskými, japonskými i zahraničními představiteli jednal odděleně s oběma válčícími stranami.

Bezpečnostní zóna byla oficiálně otevřena 9. listopadu 1937 v části starého města Nanshi, označované v dobových západních pramenech také jako Nantao, v sousedství francouzské koncese. Její hranice byly označeny vlajkami Červeného kříže. Čínské a japonské vojenské síly se zavázaly její neutralitu respektovat.

Zónu spravoval mezinárodní výbor, v němž byli zastoupeni příslušníci zahraničních komunit v Šanghaji. Vnitřní správu a značnou část každodenního provozu obstarávali sami Číňané. Oblast byla rozdělena do několika částí a její správa zajišťovala mimo jiné ubytování, zásobování potravinami a vodou, hygienu, lékařskou péči, školství a evidenci uprchlíků.

Počet civilistů, kteří v zóně nalezli útočiště, se v průběhu její existence měnil a prameny uvádějí rozdílné odhady. Odborná literatura hovoří o více než 200 000 až zhruba 250 000 lidech v nejvytíženějších obdobích; pozdější čínské připomínky uvádějí kolem 300 000 osob, které zónou během její existence prošly. Jacquinotova zóna fungovala až do 30. června 1940.

Šanghajský model se stal vzorem pro obdobné bezpečnostní oblasti v dalších čínských městech. Nejznámější z nich vznikla v Nankingu krátce před nankingským masakrem a její mezinárodní výbor vedl německý obchodník John Rabe. Bezpečnostní zóny inspirované šanghajským příkladem vznikaly také v dalších městech.

Návrat do Evropy a Berlín

Jacquinot opustil Šanghaj 16. června 1940 po téměř 27 letech působení v Číně a vrátil se do Evropy, kde pokračoval v humanitární činnosti. V posledních měsících druhé světové války a bezprostředně po ní cestoval v souvislosti s organizováním pomoci válečným obětem.

V prosinci 1945 byl jmenován vedoucím vatikánské delegace pro pomoc uprchlíkům a vysídleným osobám v poválečném Berlíně. Zemřel v Berlíně 10. září 1946 ve věku 68 let po krátké nemoci a v době, kdy byl podle dobových zpráv vyčerpán dlouhodobou humanitární prací. Jeho pohřbu se zúčastnili představitelé všech čtyř okupačních mocností v Berlíně; obřady vedl berlínský kardinál Konrad von Preysing.

Odkaz

Jacquinotova zóna se stala jedním z historických precedentů pozdější mezinárodněprávní úpravy ochrany civilního obyvatelstva. Komentář Mezinárodního výboru Červeného kříže z roku 1958 k článku 15 čtvrté Ženevské úmluvy uvádí mezi praktickými zkušenostmi vedoucími k institutu neutralizovaných zón chráněné oblasti vytvořené během španělské občanské války v Madridu, během bojů v Jeruzalémě v roce 1948 a v Šanghaji v roce 1937. Šanghajskou oblast výslovně označuje jako „Jacquinotovu zónu“ podle muže, který ji zorganizoval.

Komentář MVČK z roku 1987 k Dodatkovému protokolu I ji znovu připomněl jako historický příklad chráněného území pro civilní obyvatelstvo.

V prosinci 2017 byl při příležitosti 80. výročí vzniku zóny u Chrámu městského boha v Šanghaji odhalen památník připomínající bezpečnostní zónu Nanshi a její obyvatele.

Ve Francii, včetně jeho rodného Saintes, zůstával Jacquinot dlouho málo známou osobností. K obnovení zájmu o jeho život významně přispěl sainteský dokumentarista Sébastien Cassen. V roce 2013 jej prostřednictvím internetové služby kontaktoval Číňan žijící v Berlíně s dotazem na Jacquinota; Cassen následně ověřil jeho původ v Saintes, začal shromažďovat materiály ve Francii, Německu a Číně a natočil dokumentární film Le Samaritain de Shanghai, který přiblížil Jacquinotův život francouzskému publiku.

Dne 10. září 2026, v den 80. výročí Jacquinotovy smrti, byla v městském parku Jardin public v Saintes odhalena jeho bronzová socha od čínského sochaře Li Xiaochao. Dílo městu darovalo sdružení Les Amis de Wu Jianmin. Slavnosti se zúčastnili mimo jiné bývalý francouzský premiér Jean-Pierre Raffarin, někdejší čínský diplomat a předseda sdružení Xu Bo, starosta Saintes Bruno Drapron, předsedkyně departementu Charente-Maritime Sylvie Marcilly a samotný sochař. Událost byla pojata také jako připomínka historických vazeb mezi Saintes a Šanghají.

Ohlas v Československu

Jacquinotova humanitární činnost byla zaznamenána také v tehdejším Československu. Slovenský misijní časopis Hlasy z domova a z misií v květnu 1938 informoval o situaci po bojích v Šanghaji a uvedl, že Červený kříž pod vedením „pátra Jacquinot S. J.“ zajišťoval pomoc desetitisícům lidí bez domova, včetně potravin, oděvů a zdravotní péče.

Český katolický týdeník Katolík zveřejnil krátce po Jacquinotově smrti v září 1946 nekrolog nazvaný Smrt apoštola dneška. Připomněl jeho činnost v Číně i poválečném Berlíně a šanghajskou bezpečnostní oblast označil dobovým českým názvem „Jacquinotovo pásmo“.

Odkazy

Reference

Literatura

Externí odkazy

Robert Jacquinot de Besange na stránkách francouzských jezuitů Robert Jacquinot de Besange na stránkách berlínského arcibiskupství

Kategorie:Narození v Saintes Kategorie:Muži Kategorie:Křesťanští misionáři v Číně Kategorie:Francouzští misionáři Kategorie:Francouzští jezuité Kategorie:Narození 15. března Kategorie:Úmrtí 10. září Kategorie:Narození v roce 1878 Kategorie:Úmrtí v roce 1946 Kategorie:Lidé z Nové Akvitánie