náhled|upright=1.35|Kráska nachází Zvíře ležící v zahradě blízko smrti. Ilustrace Warwicka Gobleho z roku 1913.

Kráska a zvíře () je francouzská pohádka o dceři zchudlého kupce, která se dobrovolně vydá do zámku netvora, aby vykoupila otcův život, a svým souhlasem ke sňatku zruší kletbu držící netvora ve zvířecí podobě.

První známé znění vydala anonymně roku 1740 Gabrielle-Suzanne de Villeneuve v souboru La Jeune Amériquaine et les Contes marins. Podstatně zkrácenou a přepracovanou verzi otiskla roku 1756 Jeanne-Marie Leprince de Beaumont v učebním souboru Magasin des enfans, vydaném v Londýně. Právě z ní vychází většina pozdějších převyprávění, překladů i filmových adaptací.

V mezinárodním katalogu pohádkových typů je látka vedena jako typ ATU 425C „Kráska a zvíře“ v rámci širšího typu ATU 425 „Hledání ztraceného manžela“.

Děj

Podle znění Leprince de Beaumontové.

Bohatý kupec má šest dětí, tři syny a tři dcery. Nejmladší z nich se pro svou krásu odmalička říká Kráska a starší sestry jí to závidějí. Kupec náhle přijde o majetek a rodina se musí přestěhovat na venkovský statek. Kráska se práci přizpůsobí, sestry ne.

Po roce dostane kupec zprávu, že jedna z jeho lodí šťastně dorazila. Starší dcery si žádají šaty a ozdoby, Kráska jen růži, protože na statku žádná neroste. Obchod se však nezdaří a kupec se vrací stejně chudý, jako odjel. Ve sněhové bouři zabloudí v lese a najde opuštěný zámek, kde je pro něj prostřeno a připraveno lůžko. Ráno, když odchází, utrhne z loubí větvičku růží pro dceru. Vzápětí se objeví netvor, který mu vyčte nevděk a žádá jeho život. Kupec smí odjet jen pod podmínkou, že se místo něj vrátí jedna z jeho dcer.

Kráska odejde na zámek dobrovolně. Najde tam komnatu označenou nápisem Krásčin byt s knihovnou, cembalem a notami a knihu s nápisem „Přejte si, poroučejte; jste zde královnou a paní.“ V zrcadle může vidět domov. Zvíře ji každý večer v devět hodin navštěvuje při večeři a pokaždé se jí zeptá, zda se stane jeho ženou; Kráska pokaždé odmítne, ale postupně si na jeho ošklivost zvykne a najde v něm dobrotu. Po třech měsících ji trápí, že otec steskem onemocněl, a Zvíře jí dovolí odjet na týden domů s tím, že kdyby se nevrátila, zemře žalem. Dá jí prsten, jímž se může vrátit.

Doma ji sestry ze žárlivosti zdrží. Desáté noci se Krásce zdá, že Zvíře leží v zahradě umírající a vyčítá jí nevěrnost. Vrátí se, najde je téměř mrtvé a vzkřísí je vodou z kanálu. Vyzná mu, že bez něj nemůže žít, a slíbí, že si ho vezme. Zámek se rozzáří světly, Zvíře zmizí a na jeho místě stojí princ: zlá víla ho odsoudila ke zvířecí podobě a zakázala mu projevit rozum, dokud s ním krásná dívka nesvolí ke sňatku. Dobrá víla přenese na zámek Krásčinu rodinu, obě sestry promění v kamenné sochy u brány, které si podrží rozum a mají být svědky sesterského štěstí, dokud nepoznají své viny. Kráska si prince vezme a žijí spolu šťastně, „protože to štěstí bylo založeno na ctnosti“.

Vznik a vydání

Villeneuve (1740)

Nejstarší známé zpracování látky vyšlo roku 1740 anonymně, s údajem o autorství pouze „par Mme de ***“, v souboru La Jeune Amériquaine et les Contes marins; jako místo vydání je uveden Haag a jako vydavatel „aux dépens de la Compagnie“. Autorkou byla Gabrielle-Suzanne de Villeneuve. Soubor vyšel ve čtyřech svazcích v letech 1740 až 1741 a pohádka v něm tvoří rozsáhlé vyprávění vložené do rámcového příběhu.

Villeneuve rozvádí děj daleko za scénu vykoupení: podstatnou část textu zabírají dodatečně vyprávěné osudy prince a víl a původ hrdinky, která se ukáže být dcerou krále a víly.

Leprince de Beaumont (1756)

Jeanne-Marie Leprince de Beaumont působila od roku 1748 v Londýně jako vychovatelka a psala pro své anglické žákyně. Roku 1756 tam vydala čtyřdílný soubor Magasin des enfans, ou Dialogues d'une sage gouvernante avec ses élèves de la première distinction, v němž jsou pohádky vloženy do rozhovorů vychovatelky s žákyněmi jako doklad mravních ponaučení. Kráska a zvíře je jednou z nich.

Už v roce 1757 vyšel celý soubor anglicky jako The Young Misses Magazine a pohádka se tak poprvé objevila v angličtině. Ve Francii text dále vycházel v přetiscích pod jinými názvy, například roku 1806 ve sbírce Contes moraux pour l'instruction de la jeunesse.

Rozdíly mezi oběma zněními

Leprince de Beaumontová Villeneuvin text výrazně zkrátila a zjednodušila. Snížila počet postav, vypustila celou závěrečnou část s předhistorií prince a víl i s Krásčiným královským původem a zbavila text většiny rozsáhlých popisů zámku a jeho kouzel. Výsledkem je text vhodný ke čtení dětem, který se stal kanonickou podobou pohádky, zatímco Villeneuvino znění zůstalo záležitostí odborných vydání.

Starší příbuzné látky

Vyprávění o dívce provdané za zvíře nebo netvora, který je ve skutečnosti zakletým člověkem, je starší než obě francouzské verze. Za jeho nejstarší literární podobu bývá pokládán antický příběh o Amorovi a Psyché z románu Zlatý osel Lucia Apuleia ze 2. století; folkloristika jej vede jako samostatný podtyp ATU 425B. Motiv zpracovali také italští a francouzští autoři raného novověku, mimo jiné Giovanni Francesco Straparola v souboru Le piacevoli notti (1550–1553) a Marie-Catherine d’Aulnoy v Les Contes des fées (1697).

Klasifikace a stáří látky

V katalogu pohádkových typů Aarneho, Thompsona a Uthera má pohádka vlastní číslo ATU 425C a řadí se do skupiny ATU 425 „Hledání ztraceného manžela“, tedy mezi vyprávění o zvířecím ženichovi. Od podtypů 425A a 425B se liší tím, že hrdinka manžela neztrácí a nemusí ho hledat: kletba je zrušena jejím svobodným souhlasem.

Dánská folkloristka Inger Margrethe Bobergová ve studii o látce Amora a Psyché soudila, že právě typ 425C představuje starší podobu vyprávění o zvířecím ženichovi a že podtypy 425A a 425B jsou pozdější rozvinutí.

Srovnávací fylogenetická analýza indoevropských pohádkových látek, kterou roku 2016 publikovali Sara Graça da Silva a Jamshid J. Tehrani, řadí typ ATU 425C mezi látky, jejichž existenci lze s vysokou pravděpodobností doložit už pro společného předka západních indoevropských jazyků, tedy zhruba před 2 500 až 6 000 lety, přestože písemně je látka zachycena až v 18. století.

Varianty

Německá jazyková oblast

Bratři Grimmové zařadili do prvního vydání Kinder- und Hausmärchen z roku 1812 variantu s názvem Von dem Sommer- und Wintergarten pod číslem KHM 68. Nejmladší dcera si zde žádá růži v zimě a otec ji najde v zahradě, jejíž jedna polovina je ve věčné zimě a druhá ve věčném létě. Z dalších vydání sbírky pohádka vypadla.

Ludwig Bechstein otiskl v Deutsches Märchenbuch (1847) dvě příbuzné varianty, Besenstielchen a Das Nußzweiglein.

Česká lidová tradice

Vyprávění o dívce zaslíbené nadpřirozenému ženichovi výměnou za utrženou květinu je doloženo i v české lidové tradici, nezávisle na francouzské literární předloze. Josef Štefan Kubín zapsal v Českém koutku na Kladsku vyprávění, které Josef Baudiš vydal roku 1917 anglicky pod názvem The Three Roses. Růže v něm trhá hrdinčina matka, nadpřirozeným ženichem je bazilišek a kletba není zrušena láskou: dívka musí baziliška na jeho vlastní žádost setnout, z těla mu vyjde had, kterého sťala rovněž, a teprve pak se promění v mladíka.

Výklady

Pohádka patří k nejčastěji vykládaným látkám evropské tradice. Bruno Bettelheim ji v knize Za tajemstvím pohádek řadí do okruhu vyprávění o zvířecím ženichovi a čte ji jako příběh o přenesení dívčiny citové vazby z otce na manžela.

Americká badatelka Betsy Hearneová věnovala proměnám látky od Villeneuve po 20. století samostatnou monografii Beauty and the Beast: Visions and Revisions of an Old Tale. Britská autorka Marina Warnerová zasadila Beaumontino znění do dobového kontextu sjednaných sňatků a výchovy dívek v knize From the Beast to the Blonde.

České překlady a vydání

Samostatně vyšla pohádka česky roku 1971 v nakladatelství Artia. Roku 1990 ji zařadilo nakladatelství Odeon do antologie Francouzské pohádky vedle textů Charlese Perraulta a Marie-Catherine d’Aulnoy.

Adaptace

Látka byla zpracována v opeře Zémire et Azor Jeana-Françoise Marmontela a Andrého Grétryho z roku 1771, která vychází z Beaumontina znění a měla úspěch po celé 19. století.

Z filmových zpracování jsou nejznámější francouzský film Jeana Cocteaua La Belle et la Bête z roku 1946, animovaný film studia Walta Disneye Kráska a zvíře z roku 1991 a jeho hraná verze z roku 2017. Podle Cocteauova scénáře napsal Philip Glass roku 1994 stejnojmennou operu, jejíž českou premiéru uvedlo 28. srpna 2003 Národní divadlo v inscenaci bratří Formanů.

V českém prostředí

František Hrubín zpracoval látku v pohádkové hře se zpěvy Kráska a Zvíře. Premiéru měla 2. července 1970 na otáčivém hledišti v Českém Krumlově v produkci Jihočeského divadla, tedy ještě za autorova života; knižně vyšla až roku 1972 v nakladatelství Albatros.

Právě z Hrubínovy hry vychází filmová variace Juraje Herze Panna a netvor z roku 1978, kterou pro film upravili Ota Hofman a Herz. Výtvarnou podobu netvora vytvořil Josef Vyleťal, hudbu složil Petr Hapka.

Odkazy

Reference

Literatura

Související články Hledání ztraceného manžela Psyché (mytologie) Panna a netvor

Externí odkazy

La Belle et la Bête — francouzský text ve vydání z roku 1806 na Wikizdrojích La Jeune Amériquaine et les Contes marins — záznam prvního vydání z roku 1740 ve Francouzské národní knihovně

Kategorie:Pohádky Kategorie:Francouzská literární díla Kategorie:Literatura 18. století