Kolegiátní kostel svatého Viktora a svaté Koruny v Ennezatu (francouzsky Collégiale Saint-Victor et Sainte-Couronne d'Ennezat) je významná sakrální stavba kombinující románský a gotický sloh, která se nachází v obci Ennezat v departementu Puy-de-Dôme v regionu Auvergne-Rhône-Alpes ve Francii.

Tento monumentální kostel byl na seznam chráněných národních historických památek Francie (monument historique) zapsán již v roce 1840. Stal se tak součástí vůbec prvního oficiálního soupisu francouzských památek chráněných státem, který tehdy čítal pouhých 1 034 nejvýznamnějších objektů.

Historie Založení kapituly a panovnická potvrzení Zdejší kolegiátní kapitula svatého Viktora a svaté Koruny byla založena v letech 1061 až 1073 poitierským hrabětem Vilémem. Založení kapituly oficiálně schválil papež Alexandr II. bulou. V době svého vzniku kapitula čítala dvanáct stálých kanovníků, úřad děkana (kterým byl Arnaud) a úřad almužníka (Raoul). Anglický král Jindřich II. Plantagenet, který byl zároveň akvitánským vévodou a hrabětem z Anjou, psal v roce 1173 z Montferrandu arcibiskupovi v Bourges a biskupovi v Clermontu, aby jim oficiálně oznámil své panovnické potvrzení a uznání Vilémovy původní nadace.

V průběhu 12. a 13. století se prestižní kolegiatura stala cílem rozsáhlého mecenátu jak ze strany rodu Plantagenetů, tak i kapetovské koruny. Obě soupeřící dynastie se prostřednictvím bohatých finančních darů a stavebních donací snažily upevnit a rozšířit svůj politický vliv nad touto tehdy ostře sledovanou pohraniční zónou.

Stavební vývoj chrámu se opírá o dvě zásadní historické etapy: Románská epocha (12. století): V této fázi byl kompletně vybudován dodnes intaktně dochovaný trojlodní prostor hlavní lodi, příčná loď (transept), příčně protáhlý věžový blok a první kamenné patro centrální osmihranné zvonice. Gotická přestavba (počátek 14. století): S nárůstem finanční prosperity kapituly se kanovníci rozhodli kompletně snést původní románské kněžiště a nahradit jej současným, mimořádně rozměrným a prosvětleným gotickým závěrem.

Architektura Kolegiátní kostel svatého Viktora a svaté Koruny v Ennezatu se řadí do specifické skupiny velkých románských chrámů oblasti Dolního Auvergne (Basse-Auvergne). Pro tuto významnou regionální školu je typická přítomnost osmihranné zvonice, příčně protáhlého věžového bloku (massif barlong), chórového ochozu s navazujícími věncovými kaplemi, absidiol přisazených k ramenům příčné lodi a charakteristického plastického dekoru.

Nejstarší stavební části chrámu, jimiž jsou trojlodní prostor hlavní lodi a příčná loď (transept), vznikly již v průběhu první třetiny 12. století a k jejich celkovému dokončení došlo v druhé polovině téhož století.

Na rozdíl od pěti hlavních auvergnatských chrámů s kompletně dochovanou dispozicí (Notre-Dame-du-Port v Clermont-Ferrand, Issoire, Orcival, Saint-Nectaire a Saint-Saturnin) však ennezatský kostel v průběhu 13. století ztratil svůj původní románský závěr. Ten byl nahrazen nynějším monumentálním gotickým chórem.

Podobně jako kostel Saint-Julien v Chauriatu si však stavba v Ennezatu intaktně uchovala klíčové strukturální znaky auvergnatské vrcholné románské architektury: Příčně protáhlý věžový blok Centrální osmihrannou zvonici Autentickou tektonickou strukturu bočních fasád hlavní lodi Vnější architektonický dekor tvořený mozaikami z tmavých vulkanických kamenů, krakorcovými konzolami s motivy svitků a šachovnicovými vlysy Vnitřní dekorativní aparát příčné lodi, který využívá rytmické sdružené trojice arkád (triplety) složené ze dvou klasických půlkruhových oblouků, které mezi sebou svírají jeden lomený štítový oblouk

Příčně protáhlý věžový blok (Massif barlong) Termínem massif barlong (kde barlong znamená horizontálně či příčně prodloužený) se v auvergnatské architektuře označuje specifický, mohutný hranolový masiv, který se tyčí přímo nad centrálním křížením transeptu a tvoří statickou základnu, ze které teprve vyrůstá samotná polygonální zvonice. Zastřešení tohoto auvergnatského věžového bloku je po stranách řešeno pomocí dvou protilehlých pultových střech, které těsně rámují samotnou patu osmihranné zvonice.

Charakteristická a ve světovém kontextu zcela nezaměnitelná silueta velkých románských chrámů Dolního Auvergne vděčí právě tomuto specifickému prvku. U kompletně dochovaných staveb totiž massif barlong výrazným způsobem opticky posiluje vertikální dynamiku chrámu a zajišťuje plynulé, harmonické stupňování vnějších hmot.

Osmihranná zvonice Podobně jako u všech hlavních auvergnatských chrámů dominuje i kolegiátnímu kostelu v Ennezatu osmihranná kamenná zvonice. Na rozdíl od ostatních velkých chrámů v regionu jsou však stěny ennezatské věže prolomeny pouze jednoduchými samostatnými okny, nikoliv klasickými sdruženými podvojnými okny. Okenní otvory v úrovni prvního patra věže jsou navíc zvýrazněny průběžným šachovnicovým vlysem. Z celé nynější zvonice je autentickým románským středověkým dílem výhradně první patro.

Boční fasády hlavní lodi a transeptu Celková tektonická struktura bočních fasád lodi a příčné lodi vykazuje totožné principy jako kompletně dochované auvergnatské baziliky: románská okna na bočních stěnách lodi jsou hluboce zapuštěna pod mohutnými vystupujícími oblouky, které se v architektuře nazývají ztužující či zpevňující oblouky. Opět se zde však projevuje lokální konstrukční odchylka od velkých auvergnatských staveb – tyto ztužující oblouky totiž v Ennezatu nejsou v horní části doprovázeny typickými trojicemi slepých arkádek (triplety), ale jsou nad nimi proražena pouze jednoduchá samostatná okna.

Gotický presbytář Spodní podlaží gotického presbytáře, které je prolomeno velkým množstvím kružbových oken, je kompletně vyzděno z tmavé vulkanické horniny (arkózy).

Naproti tomu horní podlaží závěru je z velké části omítnuté. V kontextu gotické sakrální architektury ve Francii se jedná o naprosto ojedinělý a neobvyklý jev, neboť tamní monumentální gotické chrámy byly standardně stavěny výhradně z precizně opracovaných čistých kamenných kvádrů. Další výraznou statickou anomálií presbytáře je naprostá absence vnějších opěrných oblouků, které by zajišťovaly tradiční boční stabilizaci a roznášení tlaků vysokých stěn hlavní lodi.

Interiér Vnitřní prostor příčné lodi (transeptu) vykazuje vysoce specifické architektonické řešení, které je typickým znakem vrcholné románské školy v oblasti Dolního Auvergne. Stěny jsou rytmicky členěny dekorativními sdruženými trojicemi arkád (triplety). Tento kompoziční prvek sestává z ústřední užší arkády zakončené ostře zalomeným mitrovým obloukem, kterou po stranách doplňují dvě širší arkády zaklenuté klasickým půlkruhovým románským obloukem.

Hlavní loď chrámu vykazuje na výšku mimořádně subtilní proporce, neboť její šířka dosahuje pouhých 3,75 metru. Prostor je zastropen hladkou valenou klenbou a od obou bočních lodí (kolaterálů) je oddělen masivními hranolovými pilíři. K těmto pilířům jsou přisazeny vertikální polosloupy (přípory) zakončené románskými hlavicemi, které zdobí motivy vysoce stylizovaných palmet nebo akantových listů.

Ikonografie hlavic V sochařském programu lodi vyniká zejména hlavice zobrazující spravedlivý trest pro lichváře, která se nachází na samém konci hlavní lodi před vstupem do liturgického prostoru chrámu.

Celkový charakter dochovaného kamenosochařského dekoru je spíše nefigurativní. Zobrazuje především přísně geometrické prvky přímo inspirované tehdejším středověkým knižním iluminátorstvím a četné reminiscence na antické vzory. Detailní stylistická analýza odkrývá zřetelnou evoluci v kvalitě a propracovanosti sochařského provedení jednotlivých hlavic, která postupuje systematicky ve směru od západu k východu. Tento vývoj mohl být způsoben buď postupným nárůstem řemeslné zručnosti v kamenické huti během let výstavby, nebo šlo o záměr vyjádřit přísnou prostorovou a liturgickou hierarchii – zatímco v přední lodi pro laiky je sochařský projev ještě poměrně prostý a rustikální, v samotném duchovním a liturgickém centru chrámu dosahuje nejvyšší umělecké kvality.

Pozdně gotické nástěnné malby V interiéru chrámu se dochovaly dvě mimořádně vzácné nástěnné malby z 15. století, které byly jako umělecké památky zapsány pod nejvyšší státní ochranu již v zakladatelském zákonném seznamu z roku 1840: Poslední soud (Jugement dernier): Monumentální malba provedená specifickou technikou malby voskem (enkaustikou) pocházející z roku 1405. Příběh o třech mrtvých a třech živých (Dict des trois morts et des trois vifs): Klasická gotická freska namalovaná v roce 1420. Tento motiv memento mori zachycuje tři mladé vznešené šlechtice na lovu, kteří náhle stanou tváří v tvář třem oživlým kostlivcům, již jim připomínají pomíjivost pozemské slávy a nevyhnutelnost smrti.

Odkazy

Literatura Jean Vissouze, « Monographie de l'église Saint-Victor et Sainte-Couronne d'Ennezat », dans Revue d'Auvergne, Clermont-Ferrand, 1924. Bernard Craplet, Auvergne romane, La Pierre-qui-Vire, Zodiaque, 4e éd., 1972, p. 166-171.

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Historické památky v Auvergne-Rhône-Alpes Kategorie:Vzniklo ve 12. století Kategorie:Stavby v departementu Puy-de-Dôme Kategorie:Románské kostely ve Francii Kategorie:Gotické kostely ve Francii